Čekání na smrt

V každé ruce jedno cigárko a vedle sebe v igelitovém pytlíku zásobu krabiček.

Foto bratr Libor při jedné z dojemných návštěv mámy na statku.

„Tentokrát jsem tu už ale asi doopravdy naposledy.“

Ještě nedávno se o mojí mamince coby o stařence mluvit nedalo. Zapálila si a s ubaleným cigárkem přilepeným ke rtu odpálila se skřípěním gum svojí škodovkou od krajnice. Nejrychleji odpálila, když jí došel tabáček.

Přesto, že maminku ve skutečnosti nic nebolí a že je vlastně, navzdory tomu, že žila celý život víc jak nezdravě, v dobré formě a bez jakékoli nemoci, před pár měsíci, vlastně těsně před oslavou svých 92. narozenin propadla stavu zvláštní letargické nálady, děsivému pocitu prázdnoty, který nazývá nudou, bezmocnému pocitu vědomí, že už nic nemůže a nezmůže a že kromě těch cigárek už vlastně ani žádný požitek nemá.

Propadla ale zároveň pocitu strašidelného tesknění, strachu ze své neodvratné budoucí nepřítomnosti ve světě „všechny ty svoje dětičky už nespatřím růst“. Bolestně se loučila před lety s oceánem, před pár roky s horama, teď se loučí se svou ulicí, se svým domem. Pokaždé, když se od ní vzdaluje někdo z jejích blízkých „Možná tě vidím naposledy…“

Ačkoli tvrdí, že se smrtí je smířená (občas utrousí něco o nějakém Bohu), smířená není vůbec, ale právě naopak. To, co ji ve skutečnosti oslabuje a s čím si neví rady, je děsivá úzkost z nebytí a strach z umírání.

A tak si svoje umírání prožila už nejednou, věříc nějaké svojí předtuše: dnešní noci se to stane! Děsivé noci beze spánku s úzkostným čekáním na poslední vydechnutí.

Pokud by si někdo myslel, že mámu může uklidnit slovy: „Ještě tu s námi dlouho pobudeš…“ a tak podobně, mýlí se. Takovéhle uklidňování ji rozzuří do nepříčetnosti. „Nesnáším, když ze mě někdo dělá pitomce a ze sebe taky.“

Já vím, jak s ní mluvit a tak ji často rozesmívám humorem morbidním, jak by někdo mohl vnímat, ve skutečnosti ale jen reálným pojmenováváním žité situace.

Běžně mluvím i o tom, jak děsivé to musí být, tohle čekání na smrt, že nás to sice čeká všechny, ale v tomhle věku, kdy se to může stát každou vteřinou…Mluvím o tom, jak zoufalý to musí být pocit osamění, navzdory všem milujícím dětem, vnoučatům a pravnoučatům, ten pekelný pocit osamění v děsivém strachu z nebytí.

Pak jí slibuju, jak se pěkně učešu a oblíknu na její pohřeb a že jí u hrobu zahrajeme její zamilovanou Špinarovou: „Jednoho dne se vrátíš“…“Chudák Špinarka, co by za to dala, kdyby se tu mohla takhle dlouho plahočit (výraz mámy pro její stávající žití), jako ty se tu plahočíš.“ a máma má hned lepší náladu a když jí i slíbím, že se na jejím pohřbu opiju jen málo, tak už se směje. A když pak dodám, že by ale ještě měla vydržet pár dní do důchodu: „Takovejch peněz, to by byla škoda o ně přijít!“ tak už je plná sil a: „Kolik teda dnů mám ještě vydržet“?

Celý svůj život milovala obdarovávat. Rozdávala všem a rozdávala všechno, co kdy měla. A v tu chvíli se začne těšit, jak zase bude rozdávat.

A těšit se na něco, to je tedy pocit!

Reklamy

16 comments on “Čekání na smrt

  1. David napsal:

    Ještě má dost času. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud se staří lidé bojí smrti, je ještě daleko, jakmile jsou oddáni je konec. Viděl jsem to na svojí babičce. Vždy když měla jet na kontrolu do nemocnice, vždy se bála. Pak měla malou srdeční příhodu, odjela do nemocnice a vlastně jí to bylo úplně jedno. Při mé návštěvě v nemocnici vypadala neuvěřitelně dobře, při rozhovoru se vůbec neptala na její chaloupku na slepice a ani nepřemýšlela co bude až jí pustí domů. Jediná její starost byla baba co s ní ležela na pokoji – neuvěřitelně ji štvalo že baba pořád něco chtěla a na pokoji nebyl klid. Počkala na noc a pak v pohodě usnula… domů už nepřijela.

    • Mirka napsal:

      Nejspíš to tak bude, Davide, že s přicházející smrtí člověk blahodárně emočně otupí a odevzdá se nějak.
      My se museli zapřísahat, že máma umře doma. Děsí se nemocnice, dlouhý čas pracovala na onkologii, odkud se tehdy nikdo živý nevracel.

  2. Ač jsem o dost let mladší, maminčiny pocity (vzhledem ke svým depresím) úplně chápu. Ale přeju jí ještě spoustu cigárek. Mimochodem – vypadá opravdu báječně…
    PS: Jdu si zapálit… :-(

    • Mirka napsal:

      Jdi si zapálit, Blogeríno, a kuř si s požitkem a radostí, žádný smutný, zamračený emotikon, ale čirá radost z požitku dobré cigarety…Znám to moc dobře, kdysi jsem kouřila, jen dobré cigarety a s požitkem obrovským, s požitkem, který mi nikdy nepřestal chybět, ačkoli je tomu už 34 let, co jsem ze dne na den přestala.

  3. Liška napsal:

    Ani teď to není stařenka! Podle fotky ne.
    Moc krásnej článek je to, to se mi líbí.
    Můj táta se smrti bál, řekla bych, asi jako já. Během života nebyl věřící, v posledních letech utrousil něco o bohu. Jednou řekl mojí mámě: „Mluvil jsem s pánembohem! Slíbil mi, že tu budu 120 let.“ Měl dobrou náladu, nějak se tím uvolnil.
    Máma odešla. Za hodinu jsem za ním přišla já a to byl půl hodiny po smrti. Bylo mu 86.

    Takže dobrá smrt. Právě ve chvíli, kdy se jí přestal bát.

  4. ratka napsal:

    U nás je podobné téma živé. Mamince je 93 let. O smrti mluvíme. I o Bohu. I o spánku. že usne a neprobudí se.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s