Naděje i pro mě aneb Na věku nezáleží

 

Povalujeme se na téměř prázdné pláži, popíjíme chlazený Muscadet, oceán je vzdálený a ti dva se od něho vracejí,  ruku v ruce. Ruku v ruce, tak se tu procházejí všichni. Bosýma nohama oceánem, na promenádě Marcela Prousta a ve všech uličkách Cabourgu, ruku v ruce, každičký pár, od těch docela nejmladších až po sotva chodící stařečky. A v jednom kuse si povídají. Povídají si bez přestání, rozebírají všechno dění a i každičkou věc, tedy hlavně jídlo, rozebírají všechno do těch nejmenších podrobností, mluví neúnavně a já, která většinou říkám něco, jen když je potřeba něco říct (tedy pokud nemám nutkání vyplňovat „trapná“ ticha), nad tou jejich neúnavností žasnu.

V tomhle jsou ti dva výjimeční, v tom se od ostatních Francouzů liší. Jen spolu šťastně, ruku v ruce, mlčí. Nejspíš i proto, že tenhle pár tvoří babička a vnuk. Syna jsem vyloučila, když jsem je tu jednoho léta pozorovala poprvé. Pozorovala jsem je a dělala, že si čtu. Na čtení jsem se ale soustředit nemohla, jejich vztah mě fascinoval, třeba takhle jednou i já se svým vnukem…

Ztepilý krásný černoch, tedy spíš mulat, co každé ráno plaval v ledovém oceánu bez ohledu na to jestli byl právě příliv či odliv i bez ohledu na počasí, se choval ke své babičce s přirozenou galantností a láskou, která mě dojímala a já si představovala sebe a Jardelka, sebe a Manuela, až jednou i oni dospějí a já zestárnu. Ta žena s půvabnou ještě tváří, ale tělem už značně poznamenaným vysokým věkem mi totiž připadala o mnoho let starší než já jsem. Takhle mi ovšem připadá každý člověk, kterému je víc jak pětačtyřicet a to bez ohledu na to, jak já sama vypadám. Sebe samu vidím totiž jen zevnitř a zevnitř nestárnu.

„Vidíš, je,“ díváme se, jak se k nám od oceánu blíží a svěřím mu, jak se ti dva vryli do mých myšlenek předminulé léto, mluvím o nich jako o babičce a vnukovi a i jeho hned zaujmou a když se k nám přiblíží, osloví je. Tohle on dělává, oslovuje spontánně lidi, snad ve snaze potěšit je nebo snad i pro to pohovořit si francouzsky, protože francouzština mu v Čechách chybí.

A tak je s úsměvem osloví a říká jim, jak jsou „mignon“, jak jim to spolu sluší a oni oba zazáří, zatímco on pokračuje, že i my máme doma černá vnoučata a mulaty a že jejich maminka pochází  z Angoly. Mladý ztepilý černoch na to s úsměvem odpoví, že naše vnoučátka budou ale asi o něco mladší a zamilovaně se zahledí do ušlechtilé tváře staré ženy, která k němu vzhlídne se slovy:

„Můj manžel pochází z Pobřeží slonoviny, žili jsme tam nějaký čas, miluju slunce…“

A oba se k sobě ještě více přitisknou.

 

Spřátelili jsme se pak trošku, jen co čas nám dovolil, jejich pobyt v Cabourgu záhy končil a já jen žasla nad znalostmi muže z Pobřeží slonoviny, znal kus naší historie, obdivoval Václava Havla, Jana Palacha…a i současné dění v Čechách dokázal trefně popsat.

 

Reklamy

2 comments on “Naděje i pro mě aneb Na věku nezáleží

  1. vidoulsky píše:

    Mně by stačily přednosti, znalosti mám v knihovně. Jenom jestli to funguje i obráceně? Mám na mysli já důchodce a mladá ztepilá černoška. Tiskl bych se také….

    • Mirka píše:

      Takových ztepilých bys mohl mít, vždyť víš. Mnohem starší muži a mladičké ženy, žádný problém. To jen u letitých žen je to o něco komplikovanější, tam je potřeba, by ztepilý mladík měl v sobě alespoň kapku gerontofilie. Ale ta prý teď frčí, gerontofilie.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s