Včerejší hororová záchrana

Šeřilo se už, když jsem se vydala ještě jednou do stodoly, abych ovečkám nandala ještě více sena do krmelce, protože tu teď pár dní nebudu. Ve chvíli, kdy jsem vygradovala svůj včerejší celodenní hit na nejvyšší stupeň halasnosti a stodolou se rozezvučelo mé „čas ten otupíííí i ostrý břit“, všimla jsem si z hrůzou, že za krmelcem leží mrtvá, hodně těhotná, ovečka. Tohle jsem už zažila. Udělalo se mi lehce mdlo, ležela úplně celá na zádech, všechny čtyři nohy ve vzduchu, jen hlavu měla smutně skloněnou na stranu.

Bylo jasné, že ji tam mezi živými ovcemi takhle nechat nemůžu, že ji musím nějak někam odtáhnout, jen jsem doufala, že na to budu mít dost síly a bylo mi nevolno už jen z té představy, jak tu ztuhlou mrtvolu táhnu za kopýtka a ona bouchá hlavou o všechny překážky.

Přiblížila jsem se k ní jak v hororovém filmu a když jsem ji chtěla za ta kopýtka vzít, ovečka, aniž by se sebemíň pohnula, otevřela oči a pomalu mrkla. Horor ještě větší. Přede mnou scénář, jak budu muset nebohou těhotnou ovci dobít, aby netrpěla a nedej bože přeživší možná jehně z ní vydolovat. A protože moc dobře vím, jak tvrdou mají ovce palici, budu ji muset zastřelit revolverem, podle návodu, protože revolver neumím ani nabít.

Zavolala jsem SOS Alešovi a ten mi poradil, ať se ji pokusím dostat na nohy. Přišlo mi to jako divná rada, ovce se do té chvíle ani maličko nepohnula, zcela paralyzovaná, jak mi Aleš později vysvětlil.

Pokusila jsem se ji tedy obrátit, ovce ale někam schovala ty trčící nohy a začala se i s tím velkým břichem kutálet. Nevím docela jasně, jak to proběhlo, zešeřilo se rychle, ale možná se začalo šeřit jen v mojí hlavě. Nakonec ale, po dalším pokusu, skončila ležet na břiše, nohy pod sebou, snažila jsem ji zvedat, ale to veliké břicho mi překáželo, bála jsem se, abych jehňátko v ní nějak nepoškodila. Najednou mi začala ovečka pomáhat, konečně se postavila na nohy a po chvilce vrávorání se rozeběhla. Zázrak! Ještě, že jsem to seno nenechala na ráno, jak jsem měla původně v úmyslu.

Staly jsme se vítězkami a já navíc hrdinkou. Nejlepší narozeninový dárek.

Tak takto jsem završila svůj včerejší slavný den, ve kterém jsem od rána do večera odpovídala na nespočetné gratulace, na všech formách elektronického světa a to proto, že jsem si asi měsíc před tím vyplnila svoje datum narození na FaceBook. Připadal jsem si jak nějaká star. Tolik gratulací jsem jaktěživa nepřijala. Bylo to až dojemný, mluvila jsem i s lidmi, se kterými jsem nemluvila už celá dlouhá léta.

Nejdojemnější radost jsem ale měla, tak jako každý rok, z telefonátu mého bratrance z druhého kolena, Zdeňka z Ohrady, protože ten na moje narozeniny od našeho mládí ještě ani jednou nezapomněl, přestože já mu nepogratulovala ještě nikdy a ani nevím, který den se vlastně narodil, což si každoročně vyčítám.

A stejně dojemně mě pobavila i zpráva mého dávného, o mnoho let mladšího, přítele, který na moje „že si to užívám každý den“ odepsal:

„Já taky slavím Tvoje narozeniny skoro furt. A to si říkám den co den, že už se na Tebe vykašlu. Jenomže…“

Úplným vyvrcholením dne byl pak půlnoční úplněk, který nám stříbrně nasvítil dvůr.

I když si část rodiny, která není na horách, přála za mnou včera přijet, abych nebyla osamělá, odmítla jsem je a nejen proto, že se dnes stěhuju na chvíli do Prahy, ale i k vůli neobvyklému počasí, které tady pár posledních dnů na malém úseku panovalo. Doslova mikroklima, ve kterém nastal neskutečný ojedinělý zvrat teplot a z těch horce letních, ve kterých jsem se opalovala, vpadli jsme přes noc do celodenních mlh a nejnižších teplot v celé Evropě.

Doufám, že jsem to nezpůsobila já tím svým vychloubáním, jak jsem se celé odpoledne opalovala nahá při vínku na slunci. Protože tohle mi shůry nikdy neprojde, tedy to, když se začnu vytahovat.

Což mi připomíná, že se musím jít podívat na tu ovečku, když se tady zase vytahuju jaká jsem záchranářka, jestli ještě na těch čtyřech stojí.