Důvěřuju až do poslední možné chvíle

V celkem pohodlném dvojkřesle italsky se tvářící kavárny na Palmovce dala jsem si, v potřebě ubít čas, čerstvý zázvorový čaj a ačkoli jsem nechala louhovat kousíček zázvoru do konvičky vnořený hodně dlouho, výsledkem byla pouze vlažná voda bez chuti s téměř nepostřehnutelným zázvorovým odérem za 50,- Kč.

Asertivní chování ovládám jen do určité míry a onu část komunikativních schopností a dovedností, kdy je například potřeba říci „ne“ či prosadit svoje oprávněné požadavky, zvládám jen s obtížemi a nechávám se tudíž obelhávat a okrádat a to i v mnohem závažnějších situacích než je třeba jen čaj bez chuti.

Ne tedy snad proto, že bych ono obelhávání či okrádání nepostřehla, jenže je mi tak nesmírně trapně za lháře či zloděje, že je pro mě snazší vzniklou situaci neřešit.

Do jakýchkoli konfliktů se ostatně dostávám jen velmi nerada, vyhýbám se jim, jak je to jen možné a pouštím se do nich snad jen v případě, že jde v mých očích o vážný celospolečenský prospěch či propad.

Takové myšlenky mi tedy, díky „zázvorovému“ čaji, probíhaly v poloprázdné kavárně hlavou a já si vybavovala situace, ve kterých jsem to byla nesmyslně já, kdo pociťoval nesmírnou trapnost místo člověka, který by se trapně cítit měl.

Vyvrcholením takovýchto situací byla chvíle, kdy jsem se ocitla u soudu s kolegyní z práce, kterou jsem v té době mohla považovat i za kamarádku, která mě okradla a díky tomu, že jsem nebyla jediná koho okradla, byla i dopadena.

Zatímco Růžena se na mě zářně před soudní budovou smála s otázkou: „Nejdeme pozdě, Miruš?“, já se trapností rozpadala. Přesto, anebo i právě proto, jsem se i já pousmála a zakroutila hlavou, jakože ne, že pozdě nejdeme.

Soud jsem sice tehdy vyhrála, ale zlaté šperky už byly roztaveny a složenky s minimální splátkou, které mi měly chodit každý měsíc během pěti let, přišly od Růženy jen dvě a já to tak už nechala.

Reklamy

5 comments on “Důvěřuju až do poslední možné chvíle

  1. vidoulsky píše:

    Na Palmovce? Za chvíli si tam jedu do antikvariátu pro knížku. To je taky rozum dát si v pondělí v Libni zázvorový čaj. Vynadám jim tam za Tebe.

    • Mirka píše:

      A já myslela, že jen Oleg je ten jeden z posledních, co nakupuje v jednom kuse knihy. Já už je totiž nenakupuju, i když svýho času znamenalo pro mě tohle nakupování vášeň pro mě ničím nezastupitelnou.
      Naposledy, cesta z Cabourgu stala se pro mě nesnesitelnou. Já myslela, že vezeme do Čech nejmíň sto knih, karoserie téměř dřela o pneumatiky. My jich ale vezli nejmíň o sto víc.

    • Mirka píše:

      P.S. Nic jiného jsem si dát netroufla. Čekala mě pravidelná vyšetření. Tlak, cholesterol a tak…

      Nakonec jsem byla vděčná i za tu neochucenou vodu. Kdoví, coby takový zázvor se mnou provedl…

  2. kaschika píše:

    Mirko, rozumím Ti, mám to také tak. Tu trapnost za někoho, komu by mělo být trapně, a není…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s