Fénixovy slzy

Jeden z našich nejbližších přátel onemocněl rakovinou. A protože Aleš zná na všechno lék, obstaral mu Fénixovy slzy. Jiný jeho známý, se stejnou diagnózou, se totiž díky nim uzdravil.

Jenže náš kamarád není zrovna příznivcem alternativních metod a tak slzy odmítl. Zato já je neodmítla, mám periodická období extrémní péče o své tělo, která střídají období extrémně opačná a v podzimu minulého roku jsem zrovna padla do období péče.

Slzy jsem si převezla přes několikero hranic do Cabourgu. A v jedné z prvních nocí jsem se chopila stříkačky, že si před spaním jednu tu slzu dám. Jenže ouha! Slzy neměly konzistenci, se kterou mě Google seznámil, neměly tu správnou pryskyřičnou hustotu, ale byly tak vodnaté, že jsem si vstříkla celou dávku nechtěně do úst a z vrozené šetřivosti ji polkla.

Usnula jsem sladce za zvuku vln odlivu a vnořila se do snů smyslnosti.

Pár hodin po půlnoci mě ale probudilo děsivé burácení. Nad oceánem řádila pekelná bouře. Děsivé hromy s šíleným vichrem rozhýbaly podkroví i tu ložničku, kterou kamarád David pojmenoval Apollo a v té šílené noční bouři pochopila jsem proč. Bylo téměř neodvratitelné, že mě čeká nechtěný let do vesmíru.

Zbrocená potem strachu odolávala jsem té noční hrůze s nejasnou modlitbou a když už pak bylo neodvratitelné, že se střecha s našimi vykutanými pokojíčky každou chvílí vznese v té dravé vichřici za burácení hromů vzhůru, sešplhala jsem po žebříčku dolů, abych vzbudila svého ochránce. Ten ale tak bezmocně blaženě pochrupkával ve svém pokojíku, že jsem se rozhodla ušetřit ho té katastrofy a statečně si nalila stakan calvadosu, zarolovala vchod na balkón, skrčila se v koutku gauče, zakryla se dekou a pila ten záchranný calvados až do předjitřního propadnutí se do spánku, odevzdána našemu osudu.

Když v slunném ránu vycházel z pokojíku a probudil mě ze snů o lidských koncích, já na něj vytřeštěně vyhrkla: „To bylo strašný, co?!“ Když na mě chvíli nechápavě rozespale koukal, dodala jsem: „Ta noční šílená bouře, ta vichřice! Měla jsem pekelný strach, že to odnese se střechou i nás!“

Ale bylo mi jasný, že tu strašidelnou bouři zázračně zaspal. Ještě chvíli jsem se snažila vylíčit mu, co jsem minulé noci za děsy prožila, že jsme málem do vesmíru odletěli a jestli by nebylo moudřejší vrátit se do bezpečných Čech.

„Co blázníš? Stojí to tu celý dlouhý roky a bouří to vydrželo nespočet…“

O Fénixových slzách nic netušil. O nich se až teď dočte. Nemohla jsem se s ním rozdělit, je na Fénixovy slzy příliš přecitlivělý.

img_0519

4 comments on “Fénixovy slzy

  1. vidoulsky píše:

    Dobrý, akorát jsem si myslel, že Apollo jsem vymyslel já.

  2. jan skuhra píše:

    hodne informaci jsem nasel na http://www.slzy-fenixovy.cz

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s