Nesdílitelné prožitky

Pamatuju si na sebe. Pamatuju si na svoje dětské pocity. Je to pro mě snadné, v čase se mentální část mého já nemění.

Žiju svůj vnitřní svět a žiju ho stejný jako tehdy, jen přirozeně obohacený prožitým. Nekončící přemítání nad podstatou a smyslem bytí, nad člověkem jako takovým, nad lidmi, ke kterým jsem se přiblížila. Nad každou věcí, kterou jsem spatřila, které jsem se dotkla. Jen tenkrát jsem to ještě neuměla pojmenovat a neumím to vlastně ani teď.

Později jsem svoji emoci, která mě neopouští ani ve chvílích vrcholně prožívaného fyzického štěstí, pojmenovala „vesmírný smutek“.  Prožívám štěstí a cítím neopouštějící mě smutek, že to štěstí skončí.

225837_1062103006956_6913235_n

Psala jsem si deníky a básničky od té chvíle, kdy jsem se naučila psát. Jenže já se ve skutečnosti nikdy psát nenaučila. Mám problém s tím i podepsat se. Píšu tak strašně, že píšu jen tiskacími písmeny, když musím. Je to paradox, protože jsem měla z celé třídy nejúhlednější písmo v písankách. Naučila jsem se psát tak úhledně, že moje sešity během devítiletky „jak vytištěné“ byly dávány za vzor.

Psát mi trochu jde jen inkoustovým perem. Jakmile mi dají na úřadě do ruky klouzavou lacinou propisku, jsem za analfabeta, pokud tedy svůj výkon nedoprovodím vtipným slovem, což téměř pokaždé sebeobranně učiním.

Tím úhledným dětským písmem bych tedy uměla psát i dneska, k jinému rukopisu jsem se ale nedopracovala. Buď nejúhlednější rukopis nebo nečitelný škrabopis. Mám to takhle úplně se vším. Nikdy ona „zlatá střední cesta“, kterou prý moje máma chodila a kterou se mi marně snažila vštípit.

228232_1062102966955_5193327_n

O svém vnitřním prožívání jsem s nikým nemluvila. Nejen proto, že je nejspíš nesdělitelné. Nikdy jsem se o to ani nepokusila, protože jsem nikoho k tomuhle sdílení nepotkala. I když potřeba sdílet je u mě mocná.

V určitých obdobích svého života bych samotu neunesla. Většinou jsem to byla já, kdo organizoval zábavy, býval přirozeně středem společnosti, bavil halasně svými historkami lidi a z každého mejdanu odcházel jako poslední.

Ačkoli miluju společnost lidí, jsem ve skutečnosti osamocený samotář.

Když jsem poprvé uslyšela v písni  Jiřího Korna „Otázky“ zazpívat ho větu „Jak žít mám?
Být sám sebou, nebýt sám…“ stala se mi doživotním refrénem, který mě neopouští.

Sama sebou se stávám jen ve své samotě. Hledám „svoje lidi“, ale jejich přítomnost mě mění. Přítomnost lidí mě mění. Nejen, že se je snažím bavit, ale i se jim přizpůsobuju.

Jako bych už od nejútlejšího dětství pociťovala jakousi vinu, nepochopitelnou vinu.

Takhle si často mezi lidmi připadám. Sedím vedle člověka, jsem ráda, že vedle něho sedím, jenže…on mě nevidí ani neslyší.

226242_1062103046957_5322881_n

Na těch fotkách není smutné dítě. Ve skutečnosti je šťastné. I se svým vesmírným smutkem.

Citlivě vnímá veškeré zázraky, které ho obklopují, kterým sice nikdy neporozumí, ale které v něm dokážou vyvolat pocit štěstí. Byť neuchopitelného.

18 comments on “Nesdílitelné prožitky

  1. vidoulsky píše:

    Napsal bych nějaký komentář, ale nemám na to ani pomyšlení. Za chvíli mi vytrhnou 4 přední zuby. Doufám že mi dají nové.

  2. kaschika píše:

    Mirko, popsalas přesně i mé pocity.
    Dnes ráno jsem hladila psa a – jako obvykle – s úzkostí myslela na to, jak se naše cesty jednou navždy rozejdou. Vlastně každý vztah mám tak trochu ztrpčený pomyšlením na to, jak to je jen na chvíli. Přemýšlím, kdo z nás tu zbyde, jestli já, nebo Zuzka. A co si tu samotná počne…
    Když jsem se poctivě pokoušela tenhle stav vylíčit psychologovi, ani mě nenechal domluvit a shrnul to do uštěpačné poznámky: „Sssse bojíte vo kejhák!“ (Od té doby si o něm myslím, že je debil.)
    Tiskace píšu od 6. třídy základky, a jinak to nedokážu 🙂

    • Mirka píše:

      Psycholog je taky jen člověk a taky se bojí a taky si neví rady. Tenhle to nejspíš zkusil z bezradnosti zlehčit rádoby vtipem. Jak já poznala pár psychologů, tak je zlákalo studium psychologie právě proto, že sami čelili psychickým problémům.
      Nicméně je jasný, že užitečný jsou. Už jen z toho důvodu, že člověka vyslechnou. To mnohdy stačí. A ten tvůj ani tohle nezvládnul. Možná to bylo před obědem, před obědem já k žádnýmu doktorovi dobrovolně nejdu.

    • Mirka píše:

      Ta moje „vesmírná úzkost“ to ale není strach, ve smyslu toho slova, takový ten strach, že bych se bála. Já se ve skutečnosti nebojím, jen mě provází ona nepopsatelná „vesmírná úzkost“, která ale nemusí být ani tak docela nepříjemná. Je to jen takový podivný smutek, takové zvláštní smutnění, které mě v jistém smyslu snad i nějak „povznáší“.

    • Liška píše:

      Je varianta, že věta „se bojíte vo kejhák“ je parafráze toho, cos řekla ty. Taková intervence. nahození míče. Na které následuje nějaká odezva – buď potvrzení, nebo zamyšlení, nebo rozbrečení, nebo to, že dotyčný to neslyší, protože to není pro něj v tu chvíli na místě nebo to není důležitý a jde dál,, přejdeto, mluví o něčem jiným nebo to v něm něco vyvolá.
      A to si buď nechá pro sebe, anebo to sdělí terapeutovi, a to lze spíš až v pokročilé fázi jejich vztahu. Po mnoha hodinách. A to může přinést něco novýho, to je dobrej moment, tyhlety věci přímo se týkající vztahu s tím oním psychologem.
      Nemusí to znamenat, že je to vůl. Ale může, samozřejmě.
      Jeho úklem NENÍ být pořád sympatický, jednat a mluvit sympaticky.
      Ať je to tak nebo tak, stojí to za prozkoumání!! Ideálně společné prozkoumání, ale pokud k tomu není dost vhodná atmosféra, tak prozkoumání samostatně nebo nějak jakkoli. – Proč mi on takhle připadá nebo proč on takhle reaguje.
      1)
      Pravděpodobně (ale to já nevím, jen hádám) je to tak, že reagoval jak by se dnes řeklo „na první dobrou,“ což není chyba, ale je to reakce běžná, kterou by měl i někdo jiný, je to nějaká tobě známá reakce od druhých, známý typ reakce od druhých, známý systém.
      2)
      Jiné je to, když terapeut počká na „druhou vlnu“ a reaguje jinak, jinak než jsi zvyklá, to může přinést něco nového a to je koneckonců smysl terapie. Kouknout se na nové kroky, nový tanec, nové možnosti (které nemusíš využít, protože třeba nejsou teď vhodné, co já vím). On to nadhodí a počká, co to přinese.

      – Je ovšem možné, že došlo naopak právě k tomu! A proto je to překvapující reakce!! Třeba udělal právě až tu druhou vlnu, to nezvyklé. To my nikdo nevíme, netušíme. Ale můžu tě ubezpečit, že udělat to ad2, tu druhou vlnu vyžaduje od terapeuta docela odvahu; a to právě je jeho džob, od toho tam je, to je ta práce – jen někdy říct, co se první nabízí, ale ve vhodou chvíli si počkat a říct to odvážný, co se mu vynoří, když se spolehne na své otevřené přijímající rozpoložení.

      No, tak to by asi stačilo; prostě těžko říct, ideální je každopádně to s ním otevřít a probrat, protože se nic nemůže stát, nc nehrozí. Ale to jde jen někdy, to je jasný, to já znám dobře hlavně na straně klienta, samozřejmě! On to taky jistě zná taky i tak… musí mít pochopení, snažit se v tom vyznat.Prostě tvoje chyba to není, možná to ani vůbec chyba není, ale rozhodně a bezesporu je to příležitost jak bejk!

      • L píše:

        Zkrátka tvoje chyba to rozhodně není a jeho to může být, že něco zkusil a netrefil, normálka, to mu taky dalo info, anebo se fakt netrefil, ale nemusí být blbě, že tě oprávněně nasral, může to něco přinýst. Nasrat se na terapeuta je často to, co ten terapeut právě ocení! Je to známka zdravé reakce, takhle ti to řeknu.

      • kaschika píše:

        Liští, čauky. Snad se Mirka nebude zlobit, když se rozepíšu tady u ní.
        Víš, já neočekávám, že by měl mluvit to, co já chci slyšet, a že by mi nutně musel být sympatický, to vůbec 🙂 Jestli je někdo, kdo chce slyšet pouze to, co chce slyšet, tak je to spíš on. A musí se to týkat jeho „věci“.

        Ona ta scénka vypadala trochu jinak, já to napsala ve zkratce:
        Tu repliku, že se bojím o kejhák, zopakoval několikrát, a když jsem chtěla něco namítnout ( protože to jsem ještě nevěděla, že ho nezajímám ani já, ani nikdo jiný), pokaždé mě přeštěkal (zvednutý hlas), s úsměškem to zopakoval, ale ne nějak cíleně, aby si počkal na reakci; on totiž, rozvalen v křesle, psal sms, a tím opakováním repliky potřeboval získat čas, aby to dopsal.
        Tedy žádná strategie, leda strategie, aby si naúčtoval pacienta, aby tam ten pacient fyzicky byl. A mlčel.
        Což dělá často: z času, který mi má věnovat, 98% protelefonuje, proesemeskuje nebo provypráví o svých problémech. A že jich nemá málo, dostal se do spirály dluhů, když naletěl obchodníkům se sliby, protřelým kriminálníkům s minulostí pozměňovačů veřejných listin atd., a investoval do neexistujících pozemků a transakcí (ač jsem ho varovala, a jistě nejen já, otravuje s tím kdekoho. Překřičel mě, že melu nesmysly, Zuzka potvrdí, bývá u toho). Prostě jako ty ženské, co hledají lásku a naletí povídačkám amerických „veteránů“ a naposílají jim peníze.
        Za 3 roky, co k němu chodím, sleduji, jak postupně přišel o 3 nemovitosti v Praze, o chalupu, o veškerou hotovost, o ženu s dětmi (opustila ho), a o střechu nad hlavou. Ve svém bývalém domku je prozatím trpěn jako podnájemník, dokud bude platit nájem. Nic skoro ale neplatí, má dluhy, dluží všem okolo, včetně mnoha pacientů (a žádný troškař, jedné paní dluží několik set tisíc). Mě žádal o půjčku několikrát, pokaždé ho odpálkuju.
        Už k němu v podstatě ani nechodím jako pacient, jen když jdu k jiné doktorce, zastavím se u něj na chvíli a odnesu mu jídlo. Dělá to, co vždy: mele o sobě.
        Já jsem pochopila docela brzo, co je zač, ale je mi líto pacientů, kteří k němu jdou jako k poslední instanci a naději a očekávají s důvěrou, že se ASPOŇ budou moci někomu svěřit. Nebudou. Odejdou pryč, a v lepším případě se venku rozpláčou a roztřesenýma rukama si zapálí cigaretu.
        Posledním takovým „činem“ bylo, když nám (mně a Zuzce) přečetl, předeklamoval posudek, který psal k jednomu mediálně známému případu (smrtelný úraz). Sice nejmenoval, ale za á kdybych se zvedla, tak se na jméno podívám, protože to pohodil do dalšího bordelu na stůl, a za bé – ani jsem nemusela, protože to bylo druhý den ve zprávách, a tam jméno řekli.
        Zkrátka: už bych se dávno obrátila na nějakou komoru, ale nechci být ta, co roztočí spirálu, na jejímž konci bude on v kriminále, nebo on… nebude mezi živými. Jak někdy suše konstatuje.
        Tak to je, milá Liš.

  3. Liška píše:

    Má to v sobě zajímavou krásu.
    Takže na něco se doptávat je teď navíc.

  4. ratka píše:

    je to hluboká výpověď, četla jsem ji víckrát a jen povzdechla: aaaach. sítě v sobě nese tíhu světa 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s