V najhoršom ma znásilníš

Oslovila jsem v duchu jeho a pobavila a tím i uvolnila samu sebe.

 

Byl už podvečer, když jsem se vydala z Kobylis do Stodůlek, abych se tu opět pár dní postarala o svoji maminku. Běžně ji tuhle péči zajišťuje můj nesmírně starostlivý hodný bratr Libor, kterému maminka přenechala svůj dům i se sebou samou, což tedy byla a je daň chvílemi značně vysoká. Maminka bývala ženou až chorobně pracovitou a až nepříjemně ráznou a nemluvit svým potomkům do života jednoduše nedokázala, což byl i důvod mého odchodu z domova sotva jsem plnoletosti dosáhla. Já naštěstí ani jednu z těchto jejích vlastností nepodělila a i jen pomyšlení na snahu nějakým nevyžádaným způsobem zasáhnout do života svých dětí mě unaví a tudíž přijímám jakékoliv jejich životní rozhodnutí absolutně bez výhrad, protože: „Je to jejich boj!“

Zdrobnělina slova „máma“ se k této svérázné ženě, s cigaretou na rtech a volantem v ruce, začala hodit tedy až nyní, kdy jí zbývá jen pár měsíců do 94 let a kdy po narkóze při operaci těžkých úrazů, které si způsobila pádem, se její mozek, na rozdíl od zbytku těla, které se po operacích zotavilo tak rychle a tak dokonale, že i lékaři nad tím jen žasli, začíná propadat do temné, avšak jistě v mnohém osvobozující, demence.

Dopravními prostředky se přemísťuju jen zřídka a tak bývám občas při takovém způsobu dopravy lehce zmatená. A tak jsem podvědomě vystoupila na zastávce metra „Lužiny“, když mým cílem byla ulice Za Lužinami, místo na stanici „Luka“. Všechno se mi po nějaké chvíli začalo jevit jinak, než jsem očekávala a já se marně rozhlížela po stanici autobusů. V ruce jsem držela svoji oblíbenou cestovní tašku Odd Molly a křížem přes ramena měla zavěšený černý kufřík se zbožňovaným svým notebookem. Mobil jsem zapomněla v kobyliské kuchyni v nabíječce, jako bych tam nechala kus sebe.

Musela jsem působit dost bezradně, protože se u mě zastavil mladý nebo možná jen mladě působící „namakaný“ muž, celý v černém, černé kalhoty, černý přiléhavý rolák, bez kabátu v té zimě, s černou brašnou, zřejmě na nářadí, jak se později i potvrdilo. Opravoval stroje ve fitku. I vlasy měl černé.

Zeptala jsem se ho tedy, kde tu jezdí autobusy a on mě odpověděl češtinou s přízvukem (a bylo hned jasné, že Pražák to není a ani Čech že ne), že tady docela určitě nikde a kam že směřuju. Chtěla jsem mu dát nějaký orientační bod, ne tedy jméno ulice, kterou by nejspíš neznal a tak jsem řekla, že k Edenu. Eden, tak se jmenovalo centrum starých Stodůlek, náměstíčko s trafikou, tepem, drogerií, mlékárnou a řeznictvím, skromnými obchůdky tu rozházenými a s křížkem pod lipami poblíž školy. Než mi došlo, co za hloupost jsem pronesla, Eden že už dávno neexistuje, zasmál se ten muž:

„Přímo do Ráje?“

A že to tedy zadá do navigace v mobilu. Já na to, že je hodný, ale ať tam nezadává ten Ráj, že ten už nejspíš neexistuje, ale ulici „Za Lužinami“. Zadal ji tam a že je to autem kousek a že mě tam sveze.

Nastal zvláštní okamžik. Večer před tím jsem sledovala film podle skutečných událostí o psychopatickém násilníkovi, co působil zcela nevinně.

Dívali jsme se na sebe a mou hlavou probíhaly myšlenky rychlostí nesmírnou a ta nejhlavnější zněla: Nesmí postřehnout, že bych se na něj mohla dívat jako na potenciálního psychopata.

A tak jsme spolu šli k parkovišti, muž v černém otevřel kufr černého auta, vložil do něj černou brašnu a mě vybídl, ať si do kufru uložím i já svoje věci. A tak jsem do kufru hodila svoji cestovní tašku, sejmula z ramen kufřík s notebookem a i ten tam položila. Připadala jsem si najednou, i ve svém novém teplém „kabátě“, obnaženě, jak jsem tak dosedala ve tmě na sedalo vedle toho neznámého muže a ptala se ho: „Jste Slovák?“

A pak jsme jeli podle navigace a na moje „jak moc je hodný“, mi ten muž řekl, že to má stejně při cestě, a tak jsem se ho zeptala, kam jede a on že do Zbuzan, ale do Zbuzan to bylo doleva a my jeli doprava.

Pak už jsem to začala poznávat, osvícený kostelíček, na který jsem i muže upozornila. A pak jsem náhle trochu zpanikařila, když nás navigace vedla jinak, než jsem to znala a nebohý muž na moje až příliš důrazné „Tudy né! Tudy!“ na poslední chvíli strhl volant a mě záhy došlo, že k Edenu vedly cesty obě .

Odvezl mě až před můj rodný dům, před kterým stojí stará škodovka mojí mámy, vyndal z kufru moje zavazadla a chvíli jsme tam, s nepatrnou, leč zřetelnou nervozitou, jen tak stáli a přáli jeden druhému všechno dobré.

7 comments on “V najhoršom ma znásilníš

  1. kaschika píše:

    Ufff!
    Nesedej k nikomu do auta!

    • Mirka píše:

      „Bych si nic neužila!“ chce se mi napsat rádoby vtipně.
      Bylo mi jasný, že 99% žen by si nenasedlo, i moje neteř, když jsem dorazila, to říkala. Jenže mě šlo v tu chvíli hlavně o to, nějak se toho muže nedotknout, když byl…tak nečekaně laskavý. A tak jsem raději riskovala, než abych ho odmítnutím ponížila.
      Je pravda, že atmosféra byla v tu chvíli podivuhodně tajemná a trošku strašidelná, na Lužinách, i když opodál vcházeli lidé do nákupního večerního centra nebo co to tam bylo. Moje důvěra v lidi je ale nejspíš bezmezná. Tedy v ty z běžného, skutečného života. Ty, kterým naprosto nedůvěřuju, a ze kterých mívám skutečné obavy, ty znám jen z médií. To jsou skuteční psychopati.

      • kaschika píše:

        Lepší riskovat, že ho trošku možná ponížíš, než…

        • Mirka píše:

          Jo jo, já vím, mívám to občas trochu složité…
          Vrchol mé složitosti spočívá třeba v tom, že mě někdo okrade a mně je tak trapně za něho, že dělám, že mě neokradl.
          Dost často taky dělám ve společnosti ze sebe „blbečka“, bych neriskovala, že se budu vyvyšovat… 😀

          • kaschika píše:

            :-))) To se mi stává taky, kdysi u toho byla i Zuzka, když mi můj známý před našima očima ukradl drahý zapalovač. Sklopily jsme oči a mlčely, bylo nám trapně…. A Zuzka? Měla u jednoho člověka vyzvednout dluh, měli schůzku, nepřišel, tak mu volala. Řekl jí, že je na horách, ale přitom stál sto metrů od ní, koukala na něj. A co udělala? Schovala se! Aby ho nepřivedla do rozpaků. Hm, dámy, asi nám není pomoci :-))))

            • Mirka píše:

              No to je přesný! A vůbec to není věc sebevědomí či strachu. Jen ten pocit šílené trapnosti.
              Prožila jsem podobných rozličných situací, více či méně závažných, překvapivě dost. A nikdy se „ti druzí“ nedozvěděli, že vím.
              Celkem mě uspokojilo, že v tom nejedu sama…

Napsat komentář k kaschika Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s