Tempo za tempem

Zkoumala jsem před večeří tygří krevety a připadala si jak jedna z nich. Jim tedy na rozdíl ode mě už nic nechybí, ani to moře ne. Mně ano, protože já ještě nejsem tak úplně leklá. Jen trošku v tuhle chvíli.

Bytostně cítím potřebu ne zaplavat si, ale dlouho, dlouho plavat. Nahá v moři bez žraloků, ale spokojila bych se i s bazénem na Šutce v plavkách.

Něco se se mnou děje, nebo spíš nic se se mnou neděje. Nejspíš potřebuju nějakou změnu, na kterou ale nemám dost energie a taky si nejsem jistá, o jakou změnu by mělo jít.

Moje smysly jsou jakoby rozostřené, všechno mi posledních pár dnů připadá fádní a unylé i já si tak připadám.

Šutka je zavřená a tak jediná naděje je, že mě z mé letargie (tedy pořád lepší než úzkost) dostane karaoke s bezdrátovým mikrofonem, abych u zpěvu mohla i náležitě v rytmu tančit a nezamotala se při tom do kabelů. Chci si pořídit nějaké výkonné, možná bez beden. Ty se snažím právě dát dohromady, vynáším je ze sklepa, čímž z plánované útulnosti svého pokojíku vytvářím čím dál méně přehledné skladiště.

Chodit po lesích mě nebaví, když nemůžu sbírat houby a po městě taky ne, protože tam pořád straší.

Jedinou útěchou mi je, že nic netrvá věčně, v čemž mě utvrzuje i připomínka fakt povedeného silvestrovského veselí.

A taky je dost trapný, když si tu takhle nevesele pokňourávám, když ve skutečnosti mi nic nechybí. Okno mám otevřené do večerně sněhového ticha, vdechuju si svěžest a zapíjím ji bílým chlazeným vínem z jižní Afriky.

Tygřím krevetám to sluší víc když zrůžoví.