Udržuju rovnováhu s Vesmírem

Duši nehmotnou ve mně jsem se během let vědomě snažila vytrénovat k vyrovnání se se životem ve světě, kterému mu nelze porozumět, a který může svou nelogickou surovostí působit na duši člověka natolik destruktivně, až poškodí i jeho křehké smrtelné tělo. Jenže někdy tomu může být i naopak.

Vypomáhám s péčí o pětadevadesátiletou maminku svojí, ze které se stalo to, čemu se říká „ležák“. Vzhledem k tomu, co všechno jsem se dozvěděla o očkování proti covidu u přestárlých lidí, mám tak trochu podezření, že právě i tahle vakcína, byť s těmi nejlepšími úmysly do těla jí vbodnutá, ji k tomuto jejímu stavu dopomohla.

Asi by mě nenapadlo, že tohle někdy napíšu, ale přála bych si, aby žena, co mě porodila, aby dnes, zítra…aby usnula a už se neprobudila. Už není schopna vnímat svět, natož si ho užívat. Vnímá ale v jistém smyslu naši přepečlivou péči o ni a brání se jí. Odebíráme jí vzorky krve, doplňujeme draslík, doplňujeme…ačkoli po osmdesátce sama máma vhodila do koše všechnu předepsanou jí medikace, že už chce s tou nudou, která tu na ni padla, skoncovat.

Máma mi kdysi předala injekční stříkačku naplněnou vzduchem s podrobnými instrukcemi, jak a kam ji mám ten vzduch píchnout ve chvíli, kdyby přestala vládnout svým mozkem. Starala se pět let o dementní svojí maminu, věděla. Slíbila jsem jí to, vědoma si toho, že to nikdy nebudu schopna provést, i kdybych neměla obavy před koronerem. Navíc jsem byla přesvědčená, že u takové ženy, jakou moje máma byla, nemůže nikdy tenhle stav nastat.

Nastal.

Je to nesmírně dojemné. Její tělo stále ještě se stopami dřívější ladnosti…její ruce, nohy, nahota. Bezmoc. Svým tělem už sama nedokáže vládnout.

Dech beroucí krása planety s podivuhodným, přepestrým lidstvem, navzdory všem devastacím bez logiky, přetrvává. Stačí si ji v každé svém zdravě žitém okamžiku naplno užívat. A tohle já ovládám hodně dobře. Navzdory.

11 comments on “Udržuju rovnováhu s Vesmírem

  1. Marie Veronika píše:

    I takhle smutný článek končí tak nadějeplně. Ať tě tvoje síla a radost neopouští!

  2. Sedmi píše:

    tohle musí být strašně těžká situace 😦 ….

    • Mirka píše:

      Ve skutečnosti mnohem lehčí, než chvíle, ve které jsem se dozvěděla, že umřel můj táta, Sed. Tehdy mi bylo dvanáct let, seděla na klavíru, na kterém jsem se celkem sedm let bez talentu učila hrát, když jsem se z máminý reakce u telefonu z vedlejší kuchyně dozvěděla tu hrůznou zprávu. A tehdy mě ani mýho brášku pod klavírem nikdo nepřišel obejmout. Jen jsme tam tak seděli a naše slzy splývaly v jednu velkou louži.

  3. Hana Holá píše:

    Dnes hodně emotivně působivé čtení,je mně sedmdesátdevět let a někdy pomyslim i na takový konec života a je mi z toho moc smutno.Vubec jsem postupující věk nevnímala,žila jsem všední i sváteční dny,dny radosti i starostí a najednou nemoc.Uvedomila jsem si blízkost smrti.Nevim, jak se vrátit do života před,přece jenom je tu omezení bývaleho fyzického pohybu .Uspokojive změnit způsob života a přejít na jeho užívání.A hlavně Vás číst a přemýšlet o Vašich myšlenkách, úvahách a brát si z nich to potřebné pro moje žití.

    • Mirka píše:

      Tak to je pro mě pocta, Hano a já vám moc přeju co neschůdnější a nejradostnější „návrat“ byť s fyzickým omezením, kterému se s věkem nevyhne nikdo, ať už s nemocí či bez nemoci.

  4. rowdycz píše:

    Zažil jsem, i když v mírnější verzi, minulý čvrtrok. Vydrž. Příroda si nakonec poradí a skončí to u ošklivé velké páky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s