V hnízdečku

 

Jaro. Tohle fakt miluju. Rozepisovat se ale nemůžu, musím se pilně učit, jak včelička na naší rozkvetlé meruňce. Zatím jsem jen u lektvaru.

Příští týden začínám provázet na Vodním hradě Budyně. S Podřipskem začínám nějak nebezpečně srůstat. 

Ostatně je to logické, vždyť odtud nás Čechů prapůvod.

 

Pár dnů poté.

IMG_5178

Reklamy

Před plíživě obcházející smrtkou

Mobilně s mámou:

„Ráno sem zažila strašný chvilky, strašný! Přišla sem na to, že už víc stárnout nemůžu, že sem nadoraz. Strašný myšlenky, strašný.“

„A jaks na to přišla, žes nadoraz?“

„Zjistila sem, kolik mi je, sama sem na to přišla. Za pár dnů devadesát…devadesát kolik? Už zas nevim ani kolik.“

„No to přece víme, že je ti tolik. Ale máš se pořád dobře, ne?“

„No, dobře dobře, nic mě nebolí, ale ten věk! Ten pocit! Zapomněla sem, že sem tak stará, nějak sem to poslední dobou nesledovala. Ale že tolik!“

„Takhle ale přece můžeš žít ještě dlouho!“

„Jak žít? Musela sem chodit vo berli kolem domu, jak sem ty myšlenky nemohla vydržet. Ale je tam furt zima, potvora.“

img_4488

Paralyzovaná

Myslí neproudí mi myšlenky a tělem nejspíš ani krev mi neproudí, jen tak se líně tělem zpustlým táhne. Možná zhoustla vypětím, jak jsem malebné německé městečko zachraňovala s nasazením života před nebezpečnými záškodníky, než jsem se hrůzou probudila v nejstrašlivější chvíli. Prchala jsem před zloduchy tryskem, svírajíc v horké dlani USB Flash disk s usvědčujícím materiálem, když tu náhle přede mnou jen jedna jediná úniková cesta, úzký kamenný průchod, tak strašně uzoučký…

Běžně v mé mysli záhy po probuzení svěží čerstvá myšlenka svěží čerstvou myšlenku střídá, nápad střídá nápad a já se bavím, dokud nedostanu hlad už veliký.

Dneska ale zůstávám tu ležet už skoro půl hodiny jak medúza na vychladlé pláži a zrovna dneska se to nehodí, dneska spěchám.

V potřebě rozpohybovat se, začala jsem tedy v nezměněné poloze psát, abych mozek nejprve rozproudila. Stačilo sáhnout pod postel pro notebook a už cítím, jak ožívám a za chvíli budu schopná i k tělesným činnostem, slyším jak nahoře nade mnou Honza pracuje, tedy se taky vzchopím.

Ode dneška na čas měním teritorium, čeká mě zas velkoměsto a dnes rodinná párty, oslavující svátek strýce Josefa, šerifa Johnyho Goldstona, který sice už před pár lety do věčných lovišť odešel, ale dál tady na Zemi pro svou rodinu zůstává.

Hormon neřesti

Sex a jídlo. Jedno se prý dá úspěšně nahradit druhým. Mají totiž stejné centrum slasti.

Může za to dopamin, hormon radostného očekávání. Navozuje příjemné pocity a mozek jím reaguje, když člověk získá něco, po čem toužil, po čem bažil.

Pěstuju si svoje hormony. Opečovávám je všemi dostupnými mi prostředky.

 

Dnešní mojí noci dominovaly dva sny. Jeden o dozlatova upečené huse a druhý o obrovských cukrovaných koblihách. Byly to sny omamných vůní a chutí.

Ze sna o huse jsem se probudila ve chvíli, kdy jsem do ní, šťavnaté, zabodla se závratnou touhou porcovací nůž, ačkoli se mi v tom můj partner snažil zabránit, v zcela pro mě nepochopitelné snaze ponořit pečeni do zabíjačkové polívky.

Koblihu jsem si ale ve snu vychutnat stačila, i když i k ní vedla cesta komplikovaná. Byla jsem totiž členkou divadelního souboru, všichni herci dostali koblihy, já ale nebyla v té chvíli na scéně a tím pádem se na mě nedostalo. Nikdo mi nechtěl dát kousnout. Bolestivá frustrující chvíle. V tom ke mně kdosi přistoupil a podal mi nejen obrovskou zlatě osmaženou, bíle cukrovanou koblihu, ale i obrovský kafáč.

Ukusovala jsem koblihu s jahodovou marmeládou a zapíjela jí bílým kafem.

Neskutečná slast.

Neznáme se

Mluvíme spolu jen málo a každý s každým mluví jen v jakýchsi zavedených šablonách.

Když teď zavolám komukoli z mých přátel a známých, můžu jen s nepatrnými odchylkami náš rozhovor dopředu popsat.

Neumíme mluvit o našich pravdivých pocitech, už proto, že i my sami v nich míváme zmatek. Často ani neumíme srozumitelně promluvit o tom, co se odehrává, odehrálo.

Vím o lidech, kteří se v mínění o mně mýlí a nepokouším se jejich pohled na mě změnit, ačkoli by stačilo sejít se a mluvit.

Footfetishista by mě vyhovoval

Málo o co na svém těle pečuju tolik, jako o svoje chodidla. Kdysi, když jsem ještě pracovala na Pragokoncertu, chodila jsem každý pátek dopoledne na pedikůru k jednomu chlápkovi poblíž Malostranského náměstí, co tak trošku vypadal jako úchyl. S mými chodidly se doslova mazlil a mazlil se s nimi i nad limit času mi určeného, zatímco babičkám ve vedlejších kabinkách stydla voda se sodou.

Bylo to opojné.

Tenhle můj páteční rituál míval pokračování. Po té úžasné masáži, která byla ovšem nad standart služeb, jak bylo i mně jasné a jíž nebohým babičkám dopřáváno nebylo, odcházela jsem, tedy spíše vznášela jsem se do kina na Hradby a po skončení filmu se přesunula vedle do jugoslávské restaurace na nějakou z místních specialit. Po té jsem se procházkou přes Kampu vracela z „pracovních pochůzek“ do kanceláře v Nosticově paláci.

Ta pedikůra stála rovných deset korun. Na hnědě vyvedené papírové desetikoruně byly zpodobněny dvě dívky, jedna v šátku na hlavě uvázaným pod bradou a v kamizole, ta představovala dobu minulou a jedna s copama, v pionýrské košili a pionýrském šátku. Ta štětcem opylovávala květy nějakého keříku, což obě sklopenými zraky pozorovaly. Na pozadí byla pak vymalována malebná hornatá česká krajina s továrnou s vysokými komíny v popředí.

Psychologie reklamy

Reklama vytváří umělé potřeby a iluze o spokojeném životě při jejich spotřebovávání. Působí za pomoci masmédií masově a ovlivňuje chování lidí způsobem, jakým reaguje hejno sardinek. To znamená, že instinktivně každý jedinec reaguje na směr pohybové reakce souseda.

Jsem opravdu hodně radostná z toho, že žádný z našich synů ani žádná z jejich partnerek a ani žádný z jejich přátel mezi tyhle „sardinky“ nepatří, že masové manipulaci nikdy nepodlehli a věřím, že tenhle nekonzumní způsob života přenesou i na svoje děti. 

Malý Manuel se dívá na pohádku, během které běží reklamy, kde dětem nátlakový, leč podmanivý hlas sděluje, že tohle prostě musí mít.

„Babičko, koupíš mi svítící boty? A taky robůtka na ovládání?“

Dlouhosálhle vysvětluju Manuelovi o škodlivosti reklamy, o manipulaci s dětma, o budoucím odpadu z toho všeho a tak dále.

Manuel poslouchá velmi pozorně, dívá se na mě vědoucně těma svýma nádhernýma očima a srozuměně přikyvuje.

Říkám si, jak krásně jsem to svému milovanému chlapečkovi vysvětlila a jak krásně mě pochopil.

Ráno mě probudí veselý křik z chodby. Manuel radostně sděluje svým rodičům a sourozencům:

„Babička mi koupí svítící boty a robůtka na dálkové ovládání!“