O kandidátech

Vkládat cizí texty do svého blogu ve zvyku nemám. Dneska ale udělám výjimku.

Včera večer totiž, právě když jsem myslela na to, jak ráno už konečně napíšu chystaný článek o kandidátech na českého prezidenta, vložil Martin Jaroš na Facebook text, který (tedy až na na ta přirovnání k autům) jako by kopíroval koncept, který jsem měla v hlavě.

A tak si tu dovolím tento text publikovat.

Marin Jaroš

„Tak jo. Pár lidí mě dneska vyzvalo, ať konečně napíšu něco pozitivního a řeknu, koho budu volit. Myslím, že nastal čas – a že to tomu pánovi dlužím.

Tenhle pátek hodím do urny v Kuvajtu (to je k nám nejbližší volební místo) lístek se jménem Michal Horáček. A budu opravdu rád, že můžu takového skvělého člověka volit.

Michala Horáčka jsem tak nějak okrajově vnímal celý svůj dospělý život, asi jako většina z vás. Před pár lety jsem na něj upozornil svou ženu – jako cizinka ho neznala – a říkám jí, Beo, jestli je v Česku někdo, komu závidím, tak je to tenhle pán – Michal Horáček. A ona na to, proč mu závidíš, to není hezké, nemáš závidět nikomu. A já jí říkám, závidím mu proto, že jiného takového člověka v Česku neznám. On umí nejvíc věcí nejlíp ze všech, a navíc umí zrovna ty věci, co mě vždycky zajímaly. Nejdřív dělal do umění, psal texty písní, a dělal to tak dobře, že se tím proslavil po celé zemi. A pak jako básník šel a začal dělat byznys a i ten dělal tak dobře, že v něm vydělal skoro miliardu. A pak jako byznysman prodal svoji firmu a vrhnul se na vzdělání a zase to dotáhl na špičku, má doktorát z antropologie. Na co sáhl, v tom zazářil. Umění, byznys, vzdělání – Michal Horáček je opravdový vítěz životního trojboje. Když blesk třikrát uhodí do stejného místa, tak to nebude náhoda.

Když pak Michal Horáček oznámil svou kandidaturu na prezidenta, začal jsem ho sledovat pozorněji. Protože se o politiku zajímám a jsem na tom Facebooku, tak jsem se s ním i víckrát sešel a měl příležitost ho poznat jako člověka. Měl to těžké, protože začal se svou kampaní brzo a sám to věděl. Spoustě lidí v takové situaci dojdou síly a energie a konec jen odchoděj, protože mají pocit, že stejně nemají šanci. Ale Michal Horáček od začátku bojuje jako lev. Celou kampaň se choval jako bojovník, neustále se zlepšoval a vždycky v tom měl srdce na 200 procent.

Dělal Michal Horáček v kampani chyby? No jejda! Stejně jako každý. Vždycky si říkám, že kdybych si já měl vést kampaň déle než rok a čelit tomu šílenému tlaku, tak bych těch chyb udělal pětkrát tolik. A vy taky. Je to emocionální člověk, vkládá do toho srdce, ale kdo ho znáte osobně, víte, že to není póza, že on takový je. A já nakonec vždycky chci stát spíš s bojovníky a srdcaři, protože dobré věci přicházejí k těm, co mají odvahu a cedí krev. Proto to v pátek hodím Michalu Horáčkovi. Ano, vím, že to není racionální, že průzkumy… Ale já si aspoň v prvním kole dopřeju luxus nebýt racionální. Protože kdybychom se všichni chovali jen podle průzkumů, tak by nám nezbyl žádný prostor na zázraky – a já pro ně vždycky raději nějakou škvírku nechám.

S panem Horáčkem by Česko mělo energického, velkorysého prezidenta, který pomáhá lidem a zvedá naše sebevědomí. Všichni naši tři dosavadní prezidenti byli výrazné osobnosti, o kterých se mluvilo i mimo střední Evropu. I když jste s nimi třeba nemuseli souhlasit, tak rozhodně nebyli nudní. A to samé bude s Michalem Horáčkem. Je slaný a mastný. A má umělecký přesah, čímž je Česko v politice proslulé. Protože ano, já jsem havlista!

Když to řeknu jazykem nás autíčkářů, tak Michal Horáček je pro mě Range Rover – auto, které umí nejvíc věcí nejvíc dobře.

Zároveň musím s potěšením říct, že tu máme spoustu dalších skvělých možností. Opravdu nechápu lidi, kteří si stěžují na nedostatek osobností.

Fantastickým kandidátem je Pavel Fischer – prezident 2018. Ve středověku by se mu říkalo Chrysostomos – Zlatoústý. Vůbec jsem nevěděl, že máme tak skvělé diplomaty, tak pohotové, tak myšlenkově precizní – úplně se stydím, že mi jméno Fischer tak dlouho unikalo. To jen dokazuje, že kvalitní lidé v Česku JSOU. Pan Fischer by prezidentský úřad zvládl levou zadní a dělal by to hladce a plavně a ani na sekundu bychom se za něj nemuseli stydět. Pro mě je to Mercedes S se sametovým benzínovým šestiválcem a diplomatickou vlaječkou v blatníku.

Jiří Drahoš je výbornou volbou. Proč jednou nemít decentního prezidenta německého či rakouského typu, ze kterého bude vyzařovat slušnost? Musím se smát lidem ze své bubliny, kteří kritizují páně Drahošovu kampaň. Ano, jeho kampaň je tak špatná, že se profesor stabilně drží úplně na vrcholu hned u Miloše Zemana a možná jako jediný ho může porazit. Drahošův smířlivý přístup asi nejen vychází z jeho povahy – a to je dobře, nechceme, aby se někdo v kampani přetvařoval – ale zároveň to může být jediná efektivní strategie proti obhájci titulu. Takže já se nevysmívám. Naživo mi pan Drahoš přišel neobyčejně solidní, sice mírný, ale dost pevný; mnohem lepší, než to vypadá v televizi. A hlavně, všiml jsem si, že je těžké ho nějak ušpinit nebo urazit – bláto a pomluvy se od něj odrážejí beze škod, protože z něj slušnost opravdu čiší. S panem Drahošem bude mít práci i Zemanův hnojomet. Respekt všem, kdo Jiřího Drahoše volí. Bezpečná volba, asi jako stříbrné Volvo V90.

Marek Hilšer (Marek Hilšer na Hrad) je čisté srdce. Jsem rád, že se normální člověk z lidu, mladý, bez konexí, bez peněz a bez politické tlačenky dostal tak vysoko v boji a že tolik lidí zaujal. Hrozně mě pobavila i jeho paní v debatě prvních dam: řekla, že kandidovat za pět let znovu má Marek zakázané, že bude moct zase až potom, co mu bude padesát. To mi přišlo tak symbolické a lidské, moje žena by určitě řekla něco podobného. Mimochodem, všiml jsem si, že většina kandidátů má opravdu skvělé manželky, chytré osobnosti – a to beru jako hodně dobrý signál, protože velké ženy bývají u velkých mužů. Marka Hilšera bych hrozně rád viděl v politice i po téhle volbě. Z aut je to asi Mazda MX-5 kabrio, lehká, agilní, radost ji řídit, a někdy si sundává vršek.

Mirek Topolánek má svou minulost, ale vím, že jako prezident by odvedl minimálně stejnou práci jako ten stávající, a navíc bychom se za něj nemuseli stydět. Je pevně proevropský, dokonale zná politické mechanismy, on by se v tom chlívě neztratil. Lidsky je to fasa chlap, stříká z něj testosteron, je za tvrďáka, ale zároveň z něj vyzařuje dobrá nálada. Dokázal bych ho volit. BMW X6.

Další kandidáti – pánové Kulhánek, Hynek a Hannig – mi nejsou tak dobře známí a názorově jsou mi dál. Nicméně pan Kulhánek na mě působí velmi solidně, je možná trošku old school, z davu příliš nevybočí, ale to Škoda Octavia taky ne a přece je to slušné auto. Dokonce i pan Hynek působí naživo velmi rozumně a mluví uměřeně. Je to takový Jeep Wrangler, hrana chlap od těch zbraní – názorově je mi sice už dost vzdálený, ale myslím, že by namíchl méně lidí než Miloš Zeman. Jestli ho volíte, chápu to. Pan Hannig je vřelý člověk, pobavilo mě, jak přede mnou rozezpíval celý sál i další kandidáty. Přesto jeho kampaň nemůžu brát úplně vážně. Škoda 1203 v socialistické hnědé.

A nakonec je tu černý ZIL-41047, auto, které ruští poradci jen s největším vypětím udržují pohromadě. Prezident Zeman mě výkonem své funkce zklamal, volit bych jej nemohl, už jsem o tom psal. Nicméně prezenci pořád má, kam přijede, tam na sebe přitáhne všechny zraky a menší odstrčí z cesty; i když bumbá jako prokopnutý, je potřeba s ním počítat. Hlasy pro něj demokraticky respektuji, i když bych naší zemi přál změnu.

A to samé radím i vám. Respektujte své protivníky a hlavně jděte k volbám. Kdo chcete Miloše, bojujte za něj. Vy ostatní do toho taky dejte všechno, protože určitá šance jej porazit existuje. Nestěžujte si, že tam nemáte pana Dokonalého – kdyby pan Dokonalý existoval, tak si užívá na svém ostrově v Karibiku a na nějaké Česko si ani nevzpomene. Kašlete už na mouchy, které každý kandidát má. Spíš si užívejte, že tenhle napínavý závod můžeme sledovat – a že se zatím jede překvapivě čistě! A to na české i světové poměry. Tak jen doufejme, že v druhém kole piloti Zilu nezačnou prasit…“

 

26232234_1762278407137629_2728767046536177787_o

O tom, že se duše každého z nás, náš charakter, zračí v naší tváři, není pohyb. Stačí se lidem dívat do očí.

Volit Michala Horáčka je pro mě stejný pocit, jako když jsem volila Piráty. Je to volba bez kompromisů, je to radost!

Reklamy

Někdy je to pěkný oříšek vymyslet nadpis

Tělem mi ještě projíždí laskavá hřejivost snu, ze kterého mě právě cosi probudilo do posledního dne roku 2017. Nesnažím se tentokrát něhy plné pocity zadržet, nepokouším se o návrat do snu, do spánku, jak to někdy dělávám, když se mi ještě nechce ze snění procitnout.

Nepomyslím ani na snídání, ani na lidi v domě, jen lehce natáhnu ruku, rozzářím stromeček ve světnici, kde přes noc nečekaně vyhasl oheň v krbu a moje z předcházejících dnů a týdnů virtuální realitou zahlcená mysl začne chrlit vášnivé politické statě, které nikdy nenapíšu.

Třeba právě tu o tom, jak se „hradní páni“, kterým jde nejspíš o víc než vůbec můžeme tušit, snaží stůj co stůj udržet na našem Pražském hradě svého zchátralého hradního šaška, starce, předčasně sešlého mstivostí a záští, který by dnes jen těžko ustál i souboj sám se sebou, tak moc se v čase díky zlobě ve své mysli proměnil, že on sám mladý by sebe starého jen těžko, studem zborcen, mohl rozpoznat.

Ten zlobný stařec prý právě „objevil“ internet a předvídavě ukryt v Lánech před svými protikandidáty v kláních, ve kterých by neměl šanci obstát, ten internet donekonečna sjíždí a to je něco docela jiného než jeho ovčáčkem předkládané mu denně noviny.

Třeba se v tom bezedném kotli, v té síti sítí, ztratí…

Ve mně žádná zloba nezůstává, jen pocit bezmoci mě tu a tam přepadá, naštěstí v poslední době oslabený přepečlivým sledováním debat kandidátů prezidentských, které znějí mi jak rajská hudba, po vší té zatuchlé zlobě, kterou nás onen strašidelný stařec poslední roky zahrnoval. Sympatizuju vlastně se všemi, tedy skoro se všemi, těmi kandidáty a čtyřem z nich bych post prezidenta upřimně přála.

Já budu žít v dalším z roků dál stejně, ať už to dopadne jakkoli, dál se svými smutněními i pocity štěstí. Jen prý budu v tom roce 2018 ještě více a více šťastnější, jak mi věštci i FaceBook nadšeně předpovídají.

Tedy budu žít stejně, pokud nenastane nějaké skutečná, skutečně neodvratitelná, katastrofa.

Do Nového roku mám přání a za to se snad i pomodlím. Aby volil celý národ, úplně každý, kdo volit může a aby volil svým nejčistším srdcem a ne pro pomstu a zášť, které se za volbou můžou zrádně ukrývat.

Tohle nám všem přeju.

Včerejší zážitek mi hned tak z mysli nevymizí

Na rozdíl od internetu, kde narážím takřka denně na nesmyslnou vulgární agresivitu, ve svém reálném světě, v kraji pod Řípem, setkávám se, prakticky všude kam vejdu, s lidmi milými, ochotnými, usměvavými, vstřícnými.

Třeba i jen setkání s mým optikem. Kdykoli jdu kolem, nejen že mi brýle na čtení i brýle sluneční s radostí ultrazvukem vyčistí a já opět prozřu, ale svým chováním sladce prozáří celý můj den. Včera mi dokonce s úsměvem daroval vytoužené pouzdro od Armaniho, které jsem nešťastně ztratila a které jsem měla ráda tak, že jsem si přála zakoupit identické.

A nebo dokonce i takový odběr krve. V Praze 8 stávalo se odběrové ráno pro mě kdysi ránem hodně nepříjemným, ovšem do nemocnice po Řípem se na ten odběr skoro těším. Útulná, prosluněně provětraná v létě, proteplená příjemně v zimě, čekárna s knihovnou a dětským koutkem, pohodlnými křesílky u stolků, za kterými důchodci posedávají a klevetí jak v kavárně.  Sestřičky milé a profesionálky dokonalé, vpich člověk ani nepostřehne.

Vyjede vám lísteček s číslem, můžete se pohodlně posadit a čekat. Většinou ne dlouho, jen při pondělku bývá čekárna obvykle plnější.

Včera tam ale nastala taková zvláštní věc, kterou nemůžu dostat z hlavy, zvlášť teď ve víru volebních kampaní.

Když jsem se se svým číslem pohodlně usadila, zjistila jsem překvapeně, že sedím docela sama a že se od místa odběru táhne fronta lidí, každý drží v ruce svůj lísteček s číslem a jak přicházejí další lidé, byť i o holi, automaticky se dál řadí do té nesmyslné fronty. Nechápala jsem, co je špatně, vyzývající světelné tabule fungovaly, hlasitě oznamovaly dalšího v řadě. Lidé ale dál stáli, namačkáni jeden za druhým, přešlapovali, nikdo si nesedal. Paní ve frontě se obrací na dívku za ní, ukazujíc jí svůj lísteček s číslem: „Jen si odskočím, jsem před vámi.“ A já jen nevěřícně zírám.

Čekám, co se bude dít, neděje se ale nic, lidé dál přicházejí a dál se automaticky zařazují. Pak se rozsvítí moje číslo, vstanu z pohodlného křesílka a procházím s trapným klapotem svých dřeváků podél té tiché fronty.

Pohled na vůdce a zmanipulovaný dav je děsivý. Ovšem jednat sám jako „ovce“ a slepě automaticky následovat „slepé“…

Moje poslední letní plavba aneb Už mi nezbývá než podzimní plavba pirátská

Léto začalo letos brzy, vlastně už na jaře. Horké dny, snídaně pod Sluncem v živé zeleni, na vzduchu provoněném bujením. Stačilo jen dýchat ke štěstí chvil. Přestěhování letní kuchyně do zimní a první snídaně pod střechou vyvolaly ve mně úzkost a stavy duše, že bych mohla psát jak Kafka.

Když jsem ale poprvé pořádně roztopila v krbu, když plameny proteplující kamenný dům oživily moji číši, začala jsem se smiřovat.

I na zahradě rozpálila jsem ohniště divoce. Mám zas roztomile rozvernou ofinku, jak jsem si ji kdysi na gymnáziu začala zastřihávat. Příliš nízko sklonila jsem se zbožně k ohnivě lačným jazykům. Samotnou by mě to nenapadlo, ustřihnout si vlasy nad čelem, hladkým. Žádné zrazující vrásky, jen ty dvě kolmé prohlubně mezi očima z marného myšlení nad zoufalstvím lidského pokolení ve světě vesmírném. Ty nic nezakryje.

I když ještě neskončilo, z léta zbývá už jen zralé ovoce, sládnoucí hrozny vína, digitálně barevné vzpomínky a v sudu kvas, co až se přepálí, v zimě zahřeje nás létem v sobě ukrytým.

A ještě chvíli zlatá kůže pod hladinou horké lázně, tak optimisticky radostně tmavě zlatá, ve vaně smutně bílé jako sníh.

 

Video spouštět nemusíte, víc už tam neuvidíte, to jen já v něm můžu popatřit celé jedno svoje léto, prošlé.

Pouštím si ho v nejvyšší hlasitosti a poslouchám ptáky.

Neokázalé slasti

Každou zahradu přeměním. Ne na zahradu plnou pestrých květů, ne na čistě vypleté záhony rozličných zelenin, ne v ovocný sad, ale v zahradu živou lidmi, v epikurejský ráj.

Po blaženém, chvílemi zdivočelém až (nejen víno teklo proudem, netradičně i pivo), epikurejském hodování,  trvajícím prakticky nepřetržitě už od horkého května, uvítalo moje tělo deště.

Zůstala jsem v posteli s knihami a čaji. S těmi knihami byla trochu potíž. Ten, kdo nemůže číst knihy v originále a je odkázán na překladatele, musí v současné době trpět, stejně jako já. Například kniha „Známý a neznámý Lennon“ je přeložena tak strašlivě, že bych byla bývala překladatele ráda oslovila, kdyby knihu přeložil člověk a ne jen jakási agentura AFFL Praha, jak je alibisticky uvedeno.

I s čaji byla trochu potíž. Vypila jsem totiž neuváženě příliš mnoho zeleného před spaním a to způsobilo, že jsem část jedné noci probděla. Nebylo to ale nijak depresivní noční bdění, i když jsem myslela na mámu, která mi večer před tím líčila svoji náhlou šílenou úzkost z blížící se smrti stářím, smrti, o které si v devadesáti jedna letech myslela, že je s ní už dávno smířená. Ta úzkost byla tak zoufalá, nevěděla si s ní rady a tak alespoň spolkla prášek na žaludek, i když jí žaludek nebolel. Nebolí jí nic, mojí mámu, jen strach.

Měla sis dát sklenku vína, řekla bych jí, kdybych dopředu neznala její reakci.

Noc byla vlhce mlžná, dlouze houkala sova, v nepatřičný čas zakokrhal kohout a zdáli do mého stoletého skromného lože, které je pro mě jako ulité a tudíž se do něho už nikdo jiný nevejde, doléhaly tlumené zpěvy opilostí semknutých mužů.

Žijeme v tak nádherném světě, pokud se nám daří nevpouštět si do hlavy virtuální, ve skutečnosti neexistující, balast, který se pak lidem daří přeměnit v realitu utrpení.

Z letní kuchyně slyším zvuk jeho kytary, už zase prosvitlo slunce.

 

P1050896

Je libo doutníček?

Jak zabít…

Vyšla jsem v krásném vlahém ránu do výběhu s drůbeží, miluju tu jejich žravost, když v tom ji spatřím. Schovaná u zdi v kopřivách, zraněná…krůta.

Krocan se raduje bezostyšně z pšenice, zatímco jeho družka…

 

Musím nutně ukončit to její trápení. Jenže jsem tu sama s Iris a ta ještě spí.

Už jsem dokázala přendat ramlici z jednoho chlívku do druhého, poškrábala mě jen maličko, musím dokázat i tohle, říkám si.

Ale na tohle já tedy, pokrytecký všežravec, prostě nemám. Nedokážu to.

Naštěstí je tu ve vsi Váňa, vždycky připravený mi kdykoli s čímkoli pomoct.

Trošku jsem si ulevila tímhle spotem.

O skrýších

 

Podívej, jakýho jsem našel roztomilýho ptáčka, budu mu říkat Típí.

Akorát…je trošku mrtvej.

Nechci mu dělat hrobeček, chci si ho nechat! Nikdy jsem žádnýho takovýho roztomilýho ptačího mazlíčka neměl.

 

V noci mě probudí srdceryvné dětské vzlykání u mojí postele.

„Marko, co tu děláš? Něco se ti zdálo?“

„Ne, jsem smutnej, protože za chvíli umřeš.“

„Neboj se, nemusíš bejt smutnej, já umřu za hodně hodně hodně hodně, strašně hodně dlouho.“

„Protože máš mladou kůži?“

„A mladý srdce a mladý plíce a mladý játra a ledviny, prostě všechno.“

„Ale vlasy máš bílý.“

„Bílý je mám naschvál, pojď, lehnu si k tobě.“

A maličký chlapeček mě vezme do svého hřejivě všemocného náručí, objímá mě svými útlými pažičkami a už jen jeho tělíčko slabě dovzlykává.

„Víš že Jíříkův táta usnul u zubaře? A Típího jsem schoval do skrýše ve zdi.“