Když zaspím hodinu básníků

IMG_20191013_200738

Budím se někdy, uprostřed noci, navrácena divotvornými sny do poklidu noční samoty. Klidní se mi tep, mysl, zpomaluje dech i tlukot srdce. Spočívám, jediný člověk mezi spočívajícími zvířaty, těmi, o kterých vím, i těmi, která jen tuším. Ticho měsíční noci podbarvuje cvrkot cvrčků. Nezní zvenčí otevřeným oknem, kterým proudí ke mně chladivá svěžest, jsou tu se mnou, uvnitř, v teple kamenného domu.

Venku pod oknem, spánkem oddaných střežících psů, oddychuje Čampa.

Chladivý vzduch vdechuju s opojnou rozkoší, jako bych se mocnými doušky opájela vzácným vínem.

Všemi smysly vnímám rozkoše ničím nerušeného primárního bytí. Hluboký vdech, hluboký výdech.

Rozkoš tělesné radosti z prostého bytí naruší prudce okysličovaný mozek. Můžu si zvolit jakékoli myšlenky, ovládnout jejich tok a tím i své pocity. Můžu myslet na průzračnost vzduchu, na čirost vody, na očistné plameny ohně.

Já ale začnu myslet na lidi.

Usínám v hodině „Entre chien at loup“.

S ránem pak vycházím na dvůr pod žloutnoucí ořeší,  které ještě včera bylo zářivě zlaté. Z radujících se plic rozproudí síla podzimního jitra krev v mých žilách.

Rozhořím polena v kotli a pak se s horkou kávou vnořím do magické bikarbónové koupele.

IMG_20191017_090324_1

Reklamy

Někdy mě napadají podivné asociace

IMG_6277.JPGNetuším, co je to za květy. Znám jména hub, jména květin ale neznám. Vlastně mě nikdy nenapadlo učit se je poznávat. Jen jejich bezejmennou vonnou krásu vnímám.

Každý rok spoustu těchto zářivě oranžových květů zas a znovu neúnavně na statku vykvetá, aniž by jim kdokoli věnoval jakoukoli péči.

Uvadají stejně náhle, jako vykvetly.  Se všemi květy je to nejspíš stejné.

 

Mluvím se svojí maminkou, je to stále ona a přece už není. Z divoce energické ženy stala se křehce poddajná stařenka, která nahrazuje slova svými vlastními výrazy, jenž mi ovšem mnohdy znějí pravdivěji, než ty správné.

Má teď svého trojjedinného Boha, kterým se stal její tatínek, její syn a pak nějaký všespojující duch svatý.

 

Při naší poslední návštěvě u ní nabízela nám odvoz autem. Na naši údivnou reakci reagovala:

„Je to jednoduchý. Otevřu dveře auta, zavřu je a jedu…“

Pravdou zůstává, že moje maminka nikdy nepoznala hromadnou městskou dopravu a do svých dvaadevadesáti se dopravovala jen svojí škodovkou.

Jenže…už to není ta ona moje máma, ta rázná žena, která si vždycky se vším věděla rady. Je to někdo nesmírně křehký, kdo zvolna opouští sám sebe, kdo zlehounka pomaloučku opouští tento náš svět…

Devátá večerní

Jedna z posledních orosených sklenek, vůně horce prosluněného večera, svobodný zpěv bezpočtu ptáčat v oáze bez kočičích šelem.

IMG_6263

IMG_6257

Slunce před nocí naposledy pronikne na dvůr, pak se setmí, žáby spustí svoji večerní serenádu a nad mojí hlavou prolétávají netopýři.

V tu chvíli pomyslím znovu na ty, kteří tu kamennou krásu kdysi tvořili a v tom lidském ráji chvíli žili.

IMG_6256

 

Preztawilci

IMG_6131

Další ptáčata vyletěla z hnízda a já si žiju svoje další jaro na dávném gruntě Vávry Tesaře a dál se nořím do hluboké minulosti.

 

Jeden z českých knížat, sídlících před mnoha staletími na Vodním hradě Budyni, poslal několik svých poddaných do blízkých rozsáhlých lesů, aby zde vyhubili smečky vlků, které mu dělaly na panství velké škody.

Tito lovci vlků se usadili na okraji lesa a při potoce si zde vystavěli svoje chatrče. Když pak lovci svůj úkol splnili a vlky vyhubili nebo prostě jen přestali s jejich pronásledováním, stali se z nich  „Preztawilci“ a začali se věnovat zemědělství.

 

Ráno jsem dětičkám v Přestavlkách na jejich přání usmažila slepičí, kachní, křepelčí a perličí vajíčka.

Sen o Budyni

Zmohla mě horečnatě, dusivě dávivým kašlem, choroba. Nepřišla jsem na hrad za dne. Zato za noci ano.

Z kapsy vytahuju sluneční kapesní hodiny ze slonové kosti, jenže slunce nesvítí a tak vyndavám z kapsy druhé mobil. Je čas.

Na dvoraně hradu líčím kolem mě seskupeným návštěvníkům, jak by to bývalo mohlo vypadat, kdyby voda nezůstala jen v názvu hradu, kdyby Matkoboží potok a Matkoboží rybník ruinami ze dvou slunných křídel hradu zasypány nebyly. Jak bychom teď plavali kolem celého hradu, kolem celého královského města Budyně, pořád dokola a pod námi krokodýl.

IMG_4889 (6)

Vycházím z alchymistické kuchyně do konírny a Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka mě zve k projížďce, posazen zpříma na vyšlechtěném oři. Toho koně znám, usměju se. Jan Zbyněk to bere jako souhlas a vyzvedne mě s lehkostí k sobě do sedla.

Chci se začít bránit, říct mu, že už nikdy nechci sedět na hřbetě koně, chci mu líčit, co všechno jsem na tom koním hřbetě prožila při projížďce podél oceánu v Normandii, jenže náruč vzdělaného šlechtice mě zbavuje veškerých obav.

Přes padací most vjedeme do široširých lužních lesů. Křik plašených ptáků, dupot prchajících jelenů.

 

Pocit štěstí prý prodlužuje život až o deset let

Bez holubů by hospodářská stavení zůstávala neposkvrněná, krásně bělostná, jen šedomodře zdobená.

Jenže by na dvoře utichlo holubí vrkání.
IMG_4934

Život je otázkou priorit a o tom pochyb není.

Pocit štěstí prý máme na dosah a to i bez ohledu na vnější faktory. Vím, že tomu tak (do určité míry) je. Dnes a denně vnímám, jak si lidé zbytečně komplikují svůj život, který může skončit s každou další vteřinou. Zřejmě si tenhle fakt odmítají připustit. 

Nejpodstatnější v cestě za štěstím je neporovnávat se s druhými. Právě v tomhle porovnávání, v tom vězí ta past.