Moules marinieres

Moules-frites nechybí v žádné místní restauraci. Měla jsem je už nesčetněkrát, v těch restauracích a i těch doma připravovaných, na trhu zakoupených, takových těch, co se pěstují ve velkém. Včera jsme ale byli na lovu moules divokých, těch, co si sami žijí v oceánu. Thierry s Didierem je sbírali už jako malí kluci, stejně tak, jako sbírali všechny ostatní fruit de mere a stejně tak, jako chytali zajíce v dunách.

Didier měl deset sourozenců, jejich dům stál v dunách mezi oceánem a řekou, Thierry se sem přistěhoval s rodiči s Trouville-sur-Mer. Tehdy vypadal Cabourg docela jinak.

Na chvíli jako bych se v tom starém zapomenutém Cabourgu s Thierrym a Didierem znovu znovu ocitla.

 

Obrázky jsou jen osekané náhledy, na zobrazení celé fotografie je třeba kliknout.

Reklamy

Posilovadla

Osmnáct dnů jsem je míjela bez povšimnutí. Marně mě svou povzbudivou barevností lákaly, když jsem se lehkým krokem vydávala promenádou Marcela Prousta…hledat svůj ztracený čas. Marně lákaly každého, kdo šel kolem a já na to myslela zrána, když mě modro modré modro probudilo střešním okýnkem nepředloženě brzo a taky mě lákalo.

Chvíli jsem bojovala s vrozenou mi leností a představovala si, jak se dál budu blaženě rozvalovat v oceánem provoněném loži a budu si číst rozečtenou knihu o Madoně, kterou jsem tu našla ve stejné budce na knihy, jakou máme i v Roudnici nad Labem. Vybavila jsem si tu Madonu, jak ji znám z té knihy a pod vlivem té představy jsem velmi zprudka vstala, na holé tělo navlékla světle šedé tepláky, světle šedou mikinu, světle šedé ponožky, světle šedé kecky a nádherně červenou lehkou šálu z čisté bavlny s nápisem LES VOILES DE SAINT TROPEZ, vymačkala si pár pomerančů a z odhodlaným tělem, pobytem u oceánu nečekaně zhublým, vyrazila zpevňovat svalstvo. Zpevňovala jsem divoce, celou jednu hodinu, pozorovala při tom oceán v přílivu a těšila se, až se do jeho chladu vnořím a nechám se kolébat.

Já nikdy neposilovala, ačkoli díky svým synům dobře vím, jaké divy tohle posilování dokáže.

Ode dneška tedy posiluju každý den. Ztraceným časem bylo těch osmnáct dnů, ve kterých jsem svou přírodní posilovnu opovržlivě přehlížela.

IMG_0205

A zatím, na našem balkónku…

IMG_0210

K večeři coquillage

Když nám rackové něco nechají…

Před patnácti dny jsem vyměnila žabí jezírko za oceán.

 

 

Je to úlevný pocit, ocitnout se v ryzí demokracii, poslouchat živé diskuse na rádiu RTL. Úžasný pocit svobody, nejen díky oceánu. Jeden z důvodů, proč bych tu zůstala napořád.

Co se děje v politické sféře doma, nevím. I po té, co jsme si po čtrnácti dnech pořídili internet, nechce se mi číst ani oblíbené redaktory, se kterým sdílím facebook.

Prožívám opojný pocit ryzí člověčí čistoty.

S kamarády, rodilými Caburgčany, chodím sbírat coquillages na večeři, i když se nebezpečně schyluje k dešti. Tentokrát to byly „tellines“, kterým my Normanďané říkáme „pignon“ :-)

 

 

Čekání na smrt

V každé ruce jedno cigárko a vedle sebe v igelitovém pytlíku zásobu krabiček.

Foto bratr Libor při jedné z dojemných návštěv mámy na statku.

„Tentokrát jsem tu už ale asi doopravdy naposledy.“

Ještě nedávno se o mojí mamince coby o stařence mluvit nedalo. Zapálila si a s ubaleným cigárkem přilepeným ke rtu odpálila se skřípěním gum svojí škodovkou od krajnice. Nejrychleji odpálila, když jí došel tabáček.

Přesto, že maminku ve skutečnosti nic nebolí a že je vlastně, navzdory tomu, že žila celý život víc jak nezdravě, v dobré formě a bez jakékoli nemoci, před pár měsíci, vlastně těsně před oslavou svých 92. narozenin propadla stavu zvláštní letargické nálady, děsivému pocitu prázdnoty, který nazývá nudou, bezmocnému pocitu vědomí, že už nic nemůže a nezmůže a že kromě těch cigárek už vlastně ani žádný požitek nemá.

Propadla ale zároveň pocitu strašidelného tesknění, strachu ze své neodvratné budoucí nepřítomnosti ve světě „všechny ty svoje dětičky už nespatřím růst“. Bolestně se loučila před lety s oceánem, před pár roky s horama, teď se loučí se svou ulicí, se svým domem. Pokaždé, když se od ní vzdaluje někdo z jejích blízkých „Možná tě vidím naposledy…“

Ačkoli tvrdí, že se smrtí je smířená (občas utrousí něco o nějakém Bohu), smířená není vůbec, ale právě naopak. To, co ji ve skutečnosti oslabuje a s čím si neví rady, je děsivá úzkost z nebytí a strach z umírání.

A tak si svoje umírání prožila už nejednou, věříc nějaké svojí předtuše: dnešní noci se to stane! Děsivé noci beze spánku s úzkostným čekáním na poslední vydechnutí.

Pokud by si někdo myslel, že mámu může uklidnit slovy: „Ještě tu s námi dlouho pobudeš…“ a tak podobně, mýlí se. Takovéhle uklidňování ji rozzuří do nepříčetnosti. „Nesnáším, když ze mě někdo dělá pitomce a ze sebe taky.“

Já vím, jak s ní mluvit a tak ji často rozesmívám humorem morbidním, jak by někdo mohl vnímat, ve skutečnosti ale jen reálným pojmenováváním žité situace.

Běžně mluvím i o tom, jak děsivé to musí být, tohle čekání na smrt, že nás to sice čeká všechny, ale v tomhle věku, kdy se to může stát každou vteřinou…Mluvím o tom, jak zoufalý to musí být pocit osamění, navzdory všem milujícím dětem, vnoučatům a pravnoučatům, ten pekelný pocit osamění v děsivém strachu z nebytí.

Pak jí slibuju, jak se pěkně učešu a oblíknu na její pohřeb a že jí u hrobu zahrajeme její zamilovanou Špinarovou: „Jednoho dne se vrátíš“…“Chudák Špinarka, co by za to dala, kdyby se tu mohla takhle dlouho plahočit (výraz mámy pro její stávající žití), jako ty se tu plahočíš.“ a máma má hned lepší náladu a když jí i slíbím, že se na jejím pohřbu opiju jen málo, tak už se směje. A když pak dodám, že by ale ještě měla vydržet pár dní do důchodu: „Takovejch peněz, to by byla škoda o ně přijít!“ tak už je plná sil a: „Kolik teda dnů mám ještě vydržet“?

Celý svůj život milovala obdarovávat. Rozdávala všem a rozdávala všechno, co kdy měla. A v tu chvíli se začne těšit, jak zase bude rozdávat.

A těšit se na něco, to je tedy pocit!

Miluju tyhle tropy

To proto, že žiju a „pracuju“ v oáze.

P1080313

Tady s ranní kávou denně sedím…

P1080320

…a na žabí jezírko hledím.

K pítku se slítávají ptáci, vypadají tak exoticky, vůbec se mě nebojí a já netuším, co jsou zač. Poznávám jen hrdličky, kosáky, drozdy, vrabčáky a vlaštovky.

V oáze za kamennou zdí je každé tropické ráno jak skvostný sen a mě baví jen tak sedět, strašně dlouho jen tak sedět a nechat se pravdivou krásou opájet. I proto taky nepíšu, jen ráno mi to totiž jde a já nemůžu tahle provoněná rána „promarnit v počítači“.

Tenhle rok žijeme mimo dům už od dubna, vaříme v letní kuchyni a já se jen na noc uchyluju do chladného přízemí kamenného domu.

Teplotu sleduju na lahvi kokosového oleje, když je průzračně tekutý, jsem v sedmém nebi, jako v Brazílii, říkám si, ale jakmile začíná tuhnout, bělat…

Ve světě tvořeném lidským rozumem

Od malička se mu snažím, jaksi upoceně, přizpůsobovat. Životu sešněrovanému člověčími předsudky v pozoruhodném světě zázraků.

Tuhle fotku mých, z mírného počátku jara divoce se radujících, sedmi starších vnoučat z devíti, mi Aleš poslal právě ve chvíli, kdy jsem bezmocně tiše brečela nad záběry chemickými bojovnými zbraněmi udušených a dusících se nevinných dětí syrských.

Jaro je tu

Jestli snímek polonahých dětí můžu veřejně publikovat, jsem se autora pro jistotu nezeptala.

Za dětmi rozradostnělými nejen jarem, ale i chvílí nabyté svobody bez zbytečně tvrdých školních škamen, skromně rýsuje se ona slavná hora, na kterou migrující praotec Čech vystoupil, by spatřil onu zemi zaslíbenou, zvěře a ptáků plnou a se svou družinou se tu dle své libovůle usadil. To se tehdy mohlo.

(Reálným předobrazem této mýtické postavy, praotcem Boemem, tedy Čechem, byl prý ve skutečnosti Segoves, synovec keltského krále Ambigata z Galie, se svou družinou. To už tak ve světě lidí bývá, že všechno je jinak.)

I já jsem ve stávající etapě svého života pod Řípem usazená, do slova a do písmene usazená, a i já se, navzdory všemu dění, jak nevědomý prosťáček bláznivě raduju z přicházejícího konečně už jara. Včera ve smyslném podvečeru za večerního zpěvu jarními vášněmi naladěných ptáků, pozorovala jsem ze svého zahradního lehátka (s potlačovanými výčitkami, že nejsem právě v tuto chvíli v Praze) první hejno jiřiček, s laškovnou veselostí poletujícího modrou oblohou pod křižujícími se a zvolna se rozplývajícími dlouhými bílými stopami letadel, ve kterých jsem ještě nedávno toužila upíjet svůj drink.

Je nové ráno a já za kohoutího kokrhání snídám banán na nejspíš už před sto lety pohodlně proleželé drátěné posteli, jenž mě noc co noc objímá i s mými sny, které mě za svítání překvapují nejen svojí živostí. Tuhle mojí postel, vlastně to co z ní zbylo, tedy dřevěný rám s kovovou drátěnkou, jsme předminulé léto s Lety snesly po dřevěném chatrném žebříku z domu podruha, neobývaného už od osudného roku osmačtyřicátého, z domu, kam nevedou žádné schody, protože se zbortily, když je nikdo skoro tři čtvrtě století neudržoval.

A jak tak píšu o té svojí posteli, vloudilo se do mé, z rána ještě bystré, mysli vzpomenutí na lidi, co je znám a co při zakládání svojí nové rodinky vyházeli z rodičovského domu všechen bytelný nábytek po předcích, aby si na půjčku zakoupili nábytek nový, moderní, dřevotřískový. Postel se pod nimi záhy propadla a tak si na další půjčky zakoupili další a pak i další zařízení, až se stalo, že všechny ty půjčky s rychle rostoucími úroky už nestačili splácet a díky následné exekuci přišli o část domu, která jim patřila. A tak jim zůstal jen ten rozviklaný nábytek a vztek. Na koho ale?

O tom jsem ale psát nechtěla, tenhle spot, inspirovaný jarem zářící fotografií dětí, měl být dalším ze série mých romantických výdechů na planetě zázraků. Jenže moje myšlení nějak nedokáže zůstat v téhle době apolitické. A to je taky důvod proč já, která jsem dříve psávala každé ráno, už tak dlouho nic nepíšu.

 

Konec bubnování

Stalo se to před tím, než i v nížinách napadla trocha únorového sněhu, během prvních letošních holomrazů. Našla jsem ho v mrazivém ránu na zahradě zbělené jinovatkou, ležel tam v obdélníku jasné zeleně, v jarně svěží trávě, jak ji vybarvilo slunce ve výseku, který vykreslilo přesnými geometrickými tvary, když vyšlo zpoza střechy stodoly.

P1060188

Díky absenci koček, kterých je na vsi v každé chalupě hned několik, ale které se díky lovecky velmi zdatné Čampě, feně Turkmenského alabaje, přes vysokou kamennou zeď statku neodváží, opanuje zahradu i dvůr nezvykle početné množství ptactva všeho druhu. S proměnou ročních období jedni ptáci přilétají, jiní odlétají, ale miláček strakapoud tu zůstával po celý rok, ve svém vykotlaném hnízdě do téměř neživé už, břečťanem půvabně obrostlé, starobylé hrušně, z jejíž poslední plodné větve spadávají koncem léta maličké sladce trpké hruštičky, lákající divoké včely.

Rozléhající se jarní staccato mého nejoblíbenějšího opeřence působí na mě s celým ptačím sborem blahodárným, mocně povznášejícím radostným pocitem, se kterým zapomínám hledat odpovědi na otázky i na otázku o smyslu vesmíru, u které mi odpověď chybí nejvíc.

Poslední týdny, kdykoli jsem se vnořila do vanové lázně s Epsomskou solí, pozorovala jsem strakapoudka, jak vysoko v koruně ořešáku vesele zbarvuje spící větvoví, jak tam neúnavně tesá. Nejdřív jsem se trošku polekala, jestli se třeba nesnaží z mocné větve vydloubat larvu tesaříka, kterého jsme si mohli dovézt se dřevem z lesa. Tesal tam denně na stejném místě a kolem něho poletovalo pár sýkorek a taky vrabci kolem něho poskakovali, jakoby na ně mohlo něco zbýt. Ale pak ho v té jeho činnosti vystřídala partnerka a bylo jasné, že si staví nový dům.

Ležím ve vaně s horkou lázní, marně na něho čekám. Ani jeho partnerka se neobjevuje. V zimně smutné koruně ořešáku ani ptáčka.