Spoutaná

Smutné trošku jaro dál kvete.

Spoutaná…

IMG_4957

…čerpám z knih učených.

IMG_4895

Reklamy

Ono se řekne „kohout na víně“!

IMG_4879

Poslední dny postrádala jsem blahodárný noční spánek, bez něhož mozek pozbývá bystrosti, tělo pružnosti a den pak lze i při veškeré přetvářce ne zvesela a bystře prožít, nýbrž pouze přežít, znaveně a jen s nadějnou vyhlídkou na další noc.

Právě takovými se staly moje předešlé dny, ovšem bez té nadějné vyhlídky na klidné noci. V chlívku naproti mému oknu totiž už od druhé hodiny ranní počali soutěživě mocně kokrhat tři statní kohouti, neboť nemůžou být dva kohouti na jednom smetišti, natož čtyři. Mohl tedy jen jeden zůstat obhospodařovat svoje hejno dychtivých slípek, zatímco zbylí, zavřeni v chlívku, čekali. Čekali ale bohužel déle než bylo plánováno a tak se stalo z mých nocí peklo bez čerstvého vánku, který mi jindy svěže po nocích oknem ovívá.

K mé hrůze i přes pečlivě uzavřená okna pronikalo mi zuřivé kokrhání do nervových všech vláken, masa a kostí, které těmi pekelnými skřeky jakoby kameněly. Horečnaté noci beze spánku lepkavě uplývaly a podařilo-li se mi přeci jen na chvíli usnout, propadala jsem do snů, ze kterých bylo záchranné se probudit, tedy bylo by záchranné, kdybych procitla do ticha.

Když jsem pak v dopoledních hodinách po třetí již takto prožité noci, ve snaze předvést svým kolegyním své průvodcovské znalosti, nazvala Budyni Bechyní, bylo rozhodnuto.

Ihned po návratu na statek povolala jsem urgentní pomoc k záchraně své umdlévající mysli i těla. Byla jsem vyslyšena a bylo dokonáno.

V hnízdečku

Jaro. Tohle fakt miluju. Rozepisovat se ale nemůžu, musím se pilně učit, jak včelička na naší rozkvetlé meruňce. Zatím jsem jen u lektvaru.

Příští týden začínám provázet na Vodním hradě Budyně. S Podřipskem začínám nějak nebezpečně srůstat. 

Ostatně je to logické, vždyť odtud nás Čechů prapůvod.

Před plíživě obcházející smrtkou

Mobilně s mámou:

„Ráno sem zažila strašný chvilky, strašný! Přišla sem na to, že už víc stárnout nemůžu, že sem nadoraz. Strašný myšlenky, strašný.“

„A jaks na to přišla, žes nadoraz?“

„Zjistila sem, kolik mi je, sama sem na to přišla. Za pár dnů devadesát…devadesát kolik? Už zas nevim ani kolik.“

„No to přece víme, že je ti tolik. Ale máš se pořád dobře, ne?“

„No, dobře dobře, nic mě nebolí, ale ten věk! Ten pocit! Zapomněla sem, že sem tak stará, nějak sem to poslední dobou nesledovala. Ale že tolik!“

„Takhle ale přece můžeš žít ještě dlouho!“

„Jak žít? Musela sem chodit vo berli kolem domu, jak sem ty myšlenky nemohla vydržet. Ale je tam furt zima, potvora.“

img_4488

Paralyzovaná

Myslí neproudí mi myšlenky a tělem nejspíš ani krev mi neproudí, jen tak se líně tělem zpustlým táhne. Možná zhoustla vypětím, jak jsem malebné německé městečko zachraňovala s nasazením života před nebezpečnými záškodníky, než jsem se hrůzou probudila v nejstrašlivější chvíli. Prchala jsem před zloduchy tryskem, svírajíc v horké dlani USB Flash disk s usvědčujícím materiálem, když tu náhle přede mnou jen jedna jediná úniková cesta, úzký kamenný průchod, tak strašně uzoučký…

Běžně v mé mysli záhy po probuzení svěží čerstvá myšlenka svěží čerstvou myšlenku střídá, nápad střídá nápad a já se bavím, dokud nedostanu hlad už veliký.

Dneska ale zůstávám tu ležet už skoro půl hodiny jak medúza na vychladlé pláži a zrovna dneska se to nehodí, dneska spěchám.

V potřebě rozpohybovat se, začala jsem tedy v nezměněné poloze psát, abych mozek nejprve rozproudila. Stačilo sáhnout pod postel pro notebook a už cítím, jak ožívám a za chvíli budu schopná i k tělesným činnostem, slyším jak nahoře nade mnou Honza pracuje, tedy se taky vzchopím.

Ode dneška na čas měním teritorium, čeká mě zas velkoměsto a dnes rodinná párty, oslavující svátek strýce Josefa, šerifa Johnyho Goldstona, který sice už před pár lety do věčných lovišť odešel, ale dál tady na Zemi pro svou rodinu zůstává.

Hormon neřesti

Sex a jídlo. Jedno se prý dá úspěšně nahradit druhým. Mají totiž stejné centrum slasti.

Může za to dopamin, hormon radostného očekávání. Navozuje příjemné pocity a mozek jím reaguje, když člověk získá něco, po čem toužil, po čem bažil.

Pěstuju si svoje hormony. Opečovávám je všemi dostupnými mi prostředky.

 

Dnešní mojí noci dominovaly dva sny. Jeden o dozlatova upečené huse a druhý o obrovských cukrovaných koblihách. Byly to sny omamných vůní a chutí.

Ze sna o huse jsem se probudila ve chvíli, kdy jsem do ní, šťavnaté, zabodla se závratnou touhou porcovací nůž, ačkoli se mi v tom můj partner snažil zabránit, v zcela pro mě nepochopitelné snaze ponořit pečeni do zabíjačkové polívky.

Koblihu jsem si ale ve snu vychutnat stačila, i když i k ní vedla cesta komplikovaná. Byla jsem totiž členkou divadelního souboru, všichni herci dostali koblihy, já ale nebyla v té chvíli na scéně a tím pádem se na mě nedostalo. Nikdo mi nechtěl dát kousnout. Bolestivá frustrující chvíle. V tom ke mně kdosi přistoupil a podal mi nejen obrovskou zlatě osmaženou, bíle cukrovanou koblihu, ale i obrovský kafáč.

Ukusovala jsem koblihu s jahodovou marmeládou a zapíjela jí bílým kafem.

Neskutečná slast.

Neznáme se

Mluvíme spolu jen málo a každý s každým mluví jen v jakýchsi zavedených šablonách.

Když teď zavolám komukoli z mých přátel a známých, můžu jen s nepatrnými odchylkami náš rozhovor dopředu popsat.

Neumíme mluvit o našich pravdivých pocitech, už proto, že i my sami v nich míváme zmatek. Často ani neumíme srozumitelně promluvit o tom, co se odehrává, odehrálo.

Vím o lidech, kteří se v mínění o mně mýlí a nepokouším se jejich pohled na mě změnit, ačkoli by stačilo sejít se a mluvit.