Preztawilci

IMG_6131

Další ptáčata vyletěla z hnízda a já si žiju svoje další jaro na dávném gruntě Vávry Tesaře a dál se nořím do hluboké minulosti.

 

Jeden z českých knížat, sídlících před mnoha staletími na Vodním hradě Budyni, poslal několik svých poddaných do blízkých rozsáhlých lesů, aby zde vyhubili smečky vlků, které mu dělaly na panství velké škody.

Tito lovci vlků se usadili na okraji lesa a při potoce si zde vystavěli svoje chatrče. Když pak lovci svůj úkol splnili a vlky vyhubili nebo prostě jen přestali s jejich pronásledováním, stali se z nich  „Preztawilci“ a začali se věnovat zemědělství.

 

Ráno jsem dětičkám v Přestavlkách na jejich přání usmažila slepičí, kachní, křepelčí a perličí vajíčka.

Reklamy

Sen o Budyni

Zmohla mě horečnatě, dusivě dávivým kašlem, choroba. Nepřišla jsem na hrad za dne. Zato za noci ano.

Z kapsy vytahuju sluneční kapesní hodiny ze slonové kosti, jenže slunce nesvítí a tak vyndavám z kapsy druhé mobil. Je čas.

Na dvoraně hradu líčím kolem mě seskupeným návštěvníkům, jak by to bývalo mohlo vypadat, kdyby voda nezůstala jen v názvu hradu, kdyby Matkoboží potok a Matkoboží rybník ruinami ze dvou slunných křídel hradu zasypány nebyly. Jak bychom teď plavali kolem celého hradu, kolem celého královského města Budyně, pořád dokola a pod námi krokodýl.

IMG_4889 (6)

Vycházím z alchymistické kuchyně do konírny a Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka mě zve k projížďce, posazen zpříma na vyšlechtěném oři. Toho koně znám, usměju se. Jan Zbyněk to bere jako souhlas a vyzvedne mě s lehkostí k sobě do sedla.

Chci se začít bránit, říct mu, že už nikdy nechci sedět na hřbetě koně, chci mu líčit, co všechno jsem na tom koním hřbetě prožila při projížďce podél oceánu v Normandii, jenže náruč vzdělaného šlechtice mě zbavuje veškerých obav.

Přes padací most vjedeme do široširých lužních lesů. Křik plašených ptáků, dupot prchajících jelenů.

 

Pocit štěstí prý prodlužuje život až o deset let

Bez holubů by hospodářská stavení zůstávala neposkvrněná, krásně bělostná, jen šedomodře zdobená.

Jenže by na dvoře utichlo holubí vrkání.
IMG_4934

Život je otázkou priorit a o tom pochyb není.

Pocit štěstí prý máme na dosah a to i bez ohledu na vnější faktory. Vím, že tomu tak (do určité míry) je. Dnes a denně vnímám, jak si lidé zbytečně komplikují svůj život, který může skončit s každou další vteřinou. Zřejmě si tenhle fakt odmítají připustit. 

Nejpodstatnější v cestě za štěstím je neporovnávat se s druhými. Právě v tomhle porovnávání, v tom vězí ta past.

 

Ono se řekne „kohout na víně“!

IMG_4879

Poslední dny postrádala jsem blahodárný noční spánek, bez něhož mozek pozbývá bystrosti, tělo pružnosti a den pak lze i při veškeré přetvářce ne zvesela a bystře prožít, nýbrž pouze přežít, znaveně a jen s nadějnou vyhlídkou na další noc.

Právě takovými se staly moje předešlé dny, ovšem bez té nadějné vyhlídky na klidné noci. V chlívku naproti mému oknu totiž už od druhé hodiny ranní počali soutěživě mocně kokrhat tři statní kohouti, neboť nemůžou být dva kohouti na jednom smetišti, natož čtyři. Mohl tedy jen jeden zůstat obhospodařovat svoje hejno dychtivých slípek, zatímco zbylí, zavřeni v chlívku, čekali. Čekali ale bohužel déle než bylo plánováno a tak se stalo z mých nocí peklo bez čerstvého vánku, který mi jindy svěže po nocích oknem ovívá.

K mé hrůze i přes pečlivě uzavřená okna pronikalo mi zuřivé kokrhání do nervových všech vláken, masa a kostí, které těmi pekelnými skřeky jakoby kameněly. Horečnaté noci beze spánku lepkavě uplývaly a podařilo-li se mi přeci jen na chvíli usnout, propadala jsem do snů, ze kterých bylo záchranné se probudit, tedy bylo by záchranné, kdybych procitla do ticha.

Když jsem pak v dopoledních hodinách po třetí již takto prožité noci, ve snaze předvést svým kolegyním své průvodcovské znalosti, nazvala Budyni Bechyní, bylo rozhodnuto.

Ihned po návratu na statek povolala jsem urgentní pomoc k záchraně své umdlévající mysli i těla. Byla jsem vyslyšena a bylo dokonáno.

V hnízdečku

 

Jaro. Tohle fakt miluju. Rozepisovat se ale nemůžu, musím se pilně učit, jak včelička na naší rozkvetlé meruňce. Zatím jsem jen u lektvaru.

Příští týden začínám provázet na Vodním hradě Budyně. S Podřipskem začínám nějak nebezpečně srůstat. 

Ostatně je to logické, vždyť odtud nás Čechů prapůvod.

 

Pár dnů poté.

IMG_5178

Před plíživě obcházející smrtkou

Mobilně s mámou:

„Ráno sem zažila strašný chvilky, strašný! Přišla sem na to, že už víc stárnout nemůžu, že sem nadoraz. Strašný myšlenky, strašný.“

„A jaks na to přišla, žes nadoraz?“

„Zjistila sem, kolik mi je, sama sem na to přišla. Za pár dnů devadesát…devadesát kolik? Už zas nevim ani kolik.“

„No to přece víme, že je ti tolik. Ale máš se pořád dobře, ne?“

„No, dobře dobře, nic mě nebolí, ale ten věk! Ten pocit! Zapomněla sem, že sem tak stará, nějak sem to poslední dobou nesledovala. Ale že tolik!“

„Takhle ale přece můžeš žít ještě dlouho!“

„Jak žít? Musela sem chodit vo berli kolem domu, jak sem ty myšlenky nemohla vydržet. Ale je tam furt zima, potvora.“

img_4488