Devátá večerní

Jedna z posledních orosených sklenek, vůně horce prosluněného večera, svobodný zpěv bezpočtu ptáčat v oáze bez kočičích šelem.

IMG_6263

IMG_6257

Slunce před nocí naposledy pronikne na dvůr, pak se setmí, žáby spustí svoji večerní serenádu a nad mojí hlavou prolétávají netopýři.

V tu chvíli pomyslím znovu na ty, kteří tu kamennou krásu kdysi tvořili a v tom lidském ráji chvíli žili.

IMG_6256

 

Preztawilci

IMG_6131

Další ptáčata vyletěla z hnízda a já si žiju svoje další jaro na dávném gruntě Vávry Tesaře a dál se nořím do hluboké minulosti.

 

Jeden z českých knížat, sídlících před mnoha staletími na Vodním hradě Budyni, poslal několik svých poddaných do blízkých rozsáhlých lesů, aby zde vyhubili smečky vlků, které mu dělaly na panství velké škody.

Tito lovci vlků se usadili na okraji lesa a při potoce si zde vystavěli svoje chatrče. Když pak lovci svůj úkol splnili a vlky vyhubili nebo prostě jen přestali s jejich pronásledováním, stali se z nich  „Preztawilci“ a začali se věnovat zemědělství.

 

Ráno jsem dětičkám v Přestavlkách na jejich přání usmažila slepičí, kachní, křepelčí a perličí vajíčka.

Sen o Budyni

Zmohla mě horečnatě, dusivě dávivým kašlem, choroba. Nepřišla jsem na hrad za dne. Zato za noci ano.

Z kapsy vytahuju sluneční kapesní hodiny ze slonové kosti, jenže slunce nesvítí a tak vyndavám z kapsy druhé mobil. Je čas.

Na dvoraně hradu líčím kolem mě seskupeným návštěvníkům, jak by to bývalo mohlo vypadat, kdyby voda nezůstala jen v názvu hradu, kdyby Matkoboží potok a Matkoboží rybník ruinami ze dvou slunných křídel hradu zasypány nebyly. Jak bychom teď plavali kolem celého hradu, kolem celého královského města Budyně, pořád dokola a pod námi krokodýl.

IMG_4889 (6)

Vycházím z alchymistické kuchyně do konírny a Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka mě zve k projížďce, posazen zpříma na vyšlechtěném oři. Toho koně znám, usměju se. Jan Zbyněk to bere jako souhlas a vyzvedne mě s lehkostí k sobě do sedla.

Chci se začít bránit, říct mu, že už nikdy nechci sedět na hřbetě koně, chci mu líčit, co všechno jsem na tom koním hřbetě prožila při projížďce podél oceánu v Normandii, jenže náruč vzdělaného šlechtice mě zbavuje veškerých obav.

Přes padací most vjedeme do široširých lužních lesů. Křik plašených ptáků, dupot prchajících jelenů.

 

Pocit štěstí prý prodlužuje život až o deset let

Bez holubů by hospodářská stavení zůstávala neposkvrněná, krásně bělostná, jen šedomodře zdobená.

Jenže by na dvoře utichlo holubí vrkání.
IMG_4934

Život je otázkou priorit a o tom pochyb není.

Pocit štěstí prý máme na dosah a to i bez ohledu na vnější faktory. Vím, že tomu tak (do určité míry) je. Dnes a denně vnímám, jak si lidé zbytečně komplikují svůj život, který může skončit s každou další vteřinou. Zřejmě si tenhle fakt odmítají připustit. 

Nejpodstatnější v cestě za štěstím je neporovnávat se s druhými. Právě v tomhle porovnávání, v tom vězí ta past.

 

Ono se řekne „kohout na víně“!

IMG_4879

Poslední dny postrádala jsem blahodárný noční spánek, bez něhož mozek pozbývá bystrosti, tělo pružnosti a den pak lze i při veškeré přetvářce ne zvesela a bystře prožít, nýbrž pouze přežít, znaveně a jen s nadějnou vyhlídkou na další noc.

Právě takovými se staly moje předešlé dny, ovšem bez té nadějné vyhlídky na klidné noci. V chlívku naproti mému oknu totiž už od druhé hodiny ranní počali soutěživě mocně kokrhat tři statní kohouti, neboť nemůžou být dva kohouti na jednom smetišti, natož čtyři. Mohl tedy jen jeden zůstat obhospodařovat svoje hejno dychtivých slípek, zatímco zbylí, zavřeni v chlívku, čekali. Čekali ale bohužel déle než bylo plánováno a tak se stalo z mých nocí peklo bez čerstvého vánku, který mi jindy svěže po nocích oknem ovívá.

K mé hrůze i přes pečlivě uzavřená okna pronikalo mi zuřivé kokrhání do nervových všech vláken, masa a kostí, které těmi pekelnými skřeky jakoby kameněly. Horečnaté noci beze spánku lepkavě uplývaly a podařilo-li se mi přeci jen na chvíli usnout, propadala jsem do snů, ze kterých bylo záchranné se probudit, tedy bylo by záchranné, kdybych procitla do ticha.

Když jsem pak v dopoledních hodinách po třetí již takto prožité noci, ve snaze předvést svým kolegyním své průvodcovské znalosti, nazvala Budyni Bechyní, bylo rozhodnuto.

Ihned po návratu na statek povolala jsem urgentní pomoc k záchraně své umdlévající mysli i těla. Byla jsem vyslyšena a bylo dokonáno.

V hnízdečku

 

Jaro. Tohle fakt miluju. Rozepisovat se ale nemůžu, musím se pilně učit, jak včelička na naší rozkvetlé meruňce. Zatím jsem jen u lektvaru.

Příští týden začínám provázet na Vodním hradě Budyně. S Podřipskem začínám nějak nebezpečně srůstat. 

Ostatně je to logické, vždyť odtud nás Čechů prapůvod.

 

Pár dnů poté.

IMG_5178

Před plíživě obcházející smrtkou

Mobilně s mámou:

„Ráno sem zažila strašný chvilky, strašný! Přišla sem na to, že už víc stárnout nemůžu, že sem nadoraz. Strašný myšlenky, strašný.“

„A jaks na to přišla, žes nadoraz?“

„Zjistila sem, kolik mi je, sama sem na to přišla. Za pár dnů devadesát…devadesát kolik? Už zas nevim ani kolik.“

„No to přece víme, že je ti tolik. Ale máš se pořád dobře, ne?“

„No, dobře dobře, nic mě nebolí, ale ten věk! Ten pocit! Zapomněla sem, že sem tak stará, nějak sem to poslední dobou nesledovala. Ale že tolik!“

„Takhle ale přece můžeš žít ještě dlouho!“

„Jak žít? Musela sem chodit vo berli kolem domu, jak sem ty myšlenky nemohla vydržet. Ale je tam furt zima, potvora.“

img_4488

Paralyzovaná

Myslí neproudí mi myšlenky a tělem nejspíš ani krev mi neproudí, jen tak se líně tělem zpustlým táhne. Možná zhoustla vypětím, jak jsem malebné německé městečko zachraňovala s nasazením života před nebezpečnými záškodníky, než jsem se hrůzou probudila v nejstrašlivější chvíli. Prchala jsem před zloduchy tryskem, svírajíc v horké dlani USB Flash disk s usvědčujícím materiálem, když tu náhle přede mnou jen jedna jediná úniková cesta, úzký kamenný průchod, tak strašně uzoučký…

Běžně v mé mysli záhy po probuzení svěží čerstvá myšlenka svěží čerstvou myšlenku střídá, nápad střídá nápad a já se bavím, dokud nedostanu hlad už veliký.

Dneska ale zůstávám tu ležet už skoro půl hodiny jak medúza na vychladlé pláži a zrovna dneska se to nehodí, dneska spěchám.

V potřebě rozpohybovat se, začala jsem tedy v nezměněné poloze psát, abych mozek nejprve rozproudila. Stačilo sáhnout pod postel pro notebook a už cítím, jak ožívám a za chvíli budu schopná i k tělesným činnostem, slyším jak nahoře nade mnou Honza pracuje, tedy se taky vzchopím.

Ode dneška na čas měním teritorium, čeká mě zas velkoměsto a dnes rodinná párty, oslavující svátek strýce Josefa, šerifa Johnyho Goldstona, který sice už před pár lety do věčných lovišť odešel, ale dál tady na Zemi pro svou rodinu zůstává.

Hormon neřesti

Sex a jídlo. Jedno se prý dá úspěšně nahradit druhým. Mají totiž stejné centrum slasti.

Může za to dopamin, hormon radostného očekávání. Navozuje příjemné pocity a mozek jím reaguje, když člověk získá něco, po čem toužil, po čem bažil.

Pěstuju si svoje hormony. Opečovávám je všemi dostupnými mi prostředky.

 

Dnešní mojí noci dominovaly dva sny. Jeden o dozlatova upečené huse a druhý o obrovských cukrovaných koblihách. Byly to sny omamných vůní a chutí.

Ze sna o huse jsem se probudila ve chvíli, kdy jsem do ní, šťavnaté, zabodla se závratnou touhou porcovací nůž, ačkoli se mi v tom můj partner snažil zabránit, v zcela pro mě nepochopitelné snaze ponořit pečeni do zabíjačkové polívky.

Koblihu jsem si ale ve snu vychutnat stačila, i když i k ní vedla cesta komplikovaná. Byla jsem totiž členkou divadelního souboru, všichni herci dostali koblihy, já ale nebyla v té chvíli na scéně a tím pádem se na mě nedostalo. Nikdo mi nechtěl dát kousnout. Bolestivá frustrující chvíle. V tom ke mně kdosi přistoupil a podal mi nejen obrovskou zlatě osmaženou, bíle cukrovanou koblihu, ale i obrovský kafáč.

Ukusovala jsem koblihu s jahodovou marmeládou a zapíjela jí bílým kafem.

Neskutečná slast.

Neznáme se

Mluvíme spolu jen málo a každý s každým mluví jen v jakýchsi zavedených šablonách.

Když teď zavolám komukoli z mých přátel a známých, můžu jen s nepatrnými odchylkami náš rozhovor dopředu popsat.

Neumíme mluvit o našich pravdivých pocitech, už proto, že i my sami v nich míváme zmatek. Často ani neumíme srozumitelně promluvit o tom, co se odehrává, odehrálo.

Vím o lidech, kteří se v mínění o mně mýlí a nepokouším se jejich pohled na mě změnit, ačkoli by stačilo sejít se a mluvit.

Footfetishista by mě vyhovoval

Málo o co na svém těle pečuju tolik, jako o svoje chodidla. Kdysi, když jsem ještě pracovala na Pragokoncertu, chodila jsem každý pátek dopoledne na pedikůru k jednomu chlápkovi poblíž Malostranského náměstí, co tak trošku vypadal jako úchyl. S mými chodidly se doslova mazlil a mazlil se s nimi i nad limit času mi určeného, zatímco babičkám ve vedlejších kabinkách stydla voda se sodou.

Bylo to opojné.

Tenhle můj páteční rituál míval pokračování. Po té úžasné masáži, která byla ovšem nad standart služeb, jak bylo i mně jasné a jíž nebohým babičkám dopřáváno nebylo, odcházela jsem, tedy spíše vznášela jsem se do kina na Hradby a po skončení filmu se přesunula vedle do jugoslávské restaurace na nějakou z místních specialit. Po té jsem se procházkou přes Kampu vracela z „pracovních pochůzek“ do kanceláře v Nosticově paláci.

Ta pedikůra stála rovných deset korun. Na hnědě vyvedené papírové desetikoruně byly zpodobněny dvě dívky, jedna v šátku na hlavě uvázaným pod bradou a v kamizole, ta představovala dobu minulou a jedna s copama, v pionýrské košili a pionýrském šátku. Ta štětcem opylovávala květy nějakého keříku, což obě sklopenými zraky pozorovaly. Na pozadí byla pak vymalována malebná hornatá česká krajina s továrnou s vysokými komíny v popředí.

Psychologie reklamy

Reklama vytváří umělé potřeby a iluze o spokojeném životě při jejich spotřebovávání. Působí za pomoci masmédií masově a ovlivňuje chování lidí způsobem, jakým reaguje hejno sardinek. To znamená, že instinktivně každý jedinec reaguje na směr pohybové reakce souseda.

Jsem opravdu hodně radostná z toho, že žádný z našich synů ani žádná z jejich partnerek a ani žádný z jejich přátel mezi tyhle „sardinky“ nepatří, že masové manipulaci nikdy nepodlehli a věřím, že tenhle nekonzumní způsob života přenesou i na svoje děti. 

Malý Manuel se dívá na pohádku, během které běží reklamy, kde dětem nátlakový, leč podmanivý hlas sděluje, že tohle prostě musí mít.

„Babičko, koupíš mi svítící boty? A taky robůtka na ovládání?“

Dlouhosálhle vysvětluju Manuelovi o škodlivosti reklamy, o manipulaci s dětma, o budoucím odpadu z toho všeho a tak dále.

Manuel poslouchá velmi pozorně, dívá se na mě vědoucně těma svýma nádhernýma očima a srozuměně přikyvuje.

Říkám si, jak krásně jsem to svému milovanému chlapečkovi vysvětlila a jak krásně mě pochopil.

Ráno mě probudí veselý křik z chodby. Manuel radostně sděluje svým rodičům a sourozencům:

„Babička mi koupí svítící boty a robůtka na dálkové ovládání!“

 

Nesdílitelné prožitky

Pamatuju si na sebe. Pamatuju si na svoje dětské pocity. Je to pro mě snadné, v čase se mentální část mého já nemění.

Žiju svůj vnitřní svět a žiju ho stejný jako tehdy, jen přirozeně obohacený prožitým. Nekončící přemítání nad podstatou a smyslem bytí, nad člověkem jako takovým, nad lidmi, ke kterým jsem se přiblížila. Nad každou věcí, kterou jsem spatřila, které jsem se dotkla. Jen tenkrát jsem to ještě neuměla pojmenovat a neumím to vlastně ani teď.

Později jsem svoji emoci, která mě neopouští ani ve chvílích vrcholně prožívaného fyzického štěstí, pojmenovala „vesmírný smutek“.  Prožívám štěstí a cítím neopouštějící mě smutek, že to štěstí skončí.

225837_1062103006956_6913235_n

Psala jsem si deníky a básničky od té chvíle, kdy jsem se naučila psát. Jenže já se ve skutečnosti nikdy psát nenaučila. Mám problém s tím i podepsat se. Píšu tak strašně, že píšu jen tiskacími písmeny, když musím. Je to paradox, protože jsem měla z celé třídy nejúhlednější písmo v písankách. Naučila jsem se psát tak úhledně, že moje sešity během devítiletky „jak vytištěné“ byly dávány za vzor.

Psát mi trochu jde jen inkoustovým perem. Jakmile mi dají na úřadě do ruky klouzavou lacinou propisku, jsem za analfabeta, pokud tedy svůj výkon nedoprovodím vtipným slovem, což téměř pokaždé sebeobranně učiním.

Tím úhledným dětským písmem bych tedy uměla psát i dneska, k jinému rukopisu jsem se ale nedopracovala. Buď nejúhlednější rukopis nebo nečitelný škrabopis. Mám to takhle úplně se vším. Nikdy ona „zlatá střední cesta“, kterou prý moje máma chodila a kterou se mi marně snažila vštípit.

228232_1062102966955_5193327_n

O svém vnitřním prožívání jsem s nikým nemluvila. Nejen proto, že je nejspíš nesdělitelné. Nikdy jsem se o to ani nepokusila, protože jsem nikoho k tomuhle sdílení nepotkala. I když potřeba sdílet je u mě mocná.

V určitých obdobích svého života bych samotu neunesla. Většinou jsem to byla já, kdo organizoval zábavy, býval přirozeně středem společnosti, bavil halasně svými historkami lidi a z každého mejdanu odcházel jako poslední.

Ačkoli miluju společnost lidí, jsem ve skutečnosti osamocený samotář.

Když jsem poprvé uslyšela v písni  Jiřího Korna „Otázky“ zazpívat ho větu „Jak žít mám?
Být sám sebou, nebýt sám…“ stala se mi doživotním refrénem, který mě neopouští.

Sama sebou se stávám jen ve své samotě. Hledám „svoje lidi“, ale jejich přítomnost mě mění. Přítomnost lidí mě mění. Nejen, že se je snažím bavit, ale i se jim přizpůsobuju.

Jako bych už od nejútlejšího dětství pociťovala jakousi vinu, nepochopitelnou vinu.

Takhle si často mezi lidmi připadám. Sedím vedle člověka, jsem ráda, že vedle něho sedím, jenže…on mě nevidí ani neslyší.

226242_1062103046957_5322881_n

Na těch fotkách není smutné dítě. Ve skutečnosti je šťastné. I se svým vesmírným smutkem.

Citlivě vnímá veškeré zázraky, které ho obklopují, kterým sice nikdy neporozumí, ale které v něm dokážou vyvolat pocit štěstí. Byť neuchopitelného.

Nebojím se ani sama s vichřicí

Zvuky, které mě během posledních dvou nocí budily, řádila tu totiž divoká vichřice, nevzbuzovaly ve mně překvapivě pražádnou hrůzu, ačkoli hrůzostrašně zněly. Tohle jsem o sobě zjistila už před delším časem. Prostě se nebojím. Nějak jsem vůči strachu během let otupěla. Nejspíš nejen vůči strachu. 

Toho šeříku je mi ale líto. Zvlášť v tuhle pučící dobu před nastávajícím májem. Byl to krásný šeřík, umocňoval v člověku jarní euforie. I ptáci ho milovali. 

K žádným jiným škodám nedošlo, jen ptačí budka to odnesla a zmatené sýkorky kolem jejích trosek nechápavě poletují, hledajíce, kam zmizely jejich semínkové koule.

Já pak byla chvíli u oveček, tentokrát žádné drama jako předevčírem, kdy jsem nebyla schopná ovečce prvorodičce pomoc porodit jehňátko, bála jsem se tahat ho silně za hlavičku, která jediná dlouho vyčuhovala bez známek života z těla nebohé matky. Jehňátko bylo velké a rodilo se obráceně. Ovečky se totiž nerodí hlavičkou, tak jako lidská mláďata, ale opačně. Nejdříve se objeví kopýtka. Byl to pro mě dost děsivý prožitek, ale naštěstí tu ještě zbývala prvotřídní domácí naše pálenka, kterou už neupíjím, ale v této traumatizující chvíli jí bylo pro mě hodně třeba.

Dnes ráno ale poskakovalo ve stodole další narozené jehňátko, jehož maminka žádnou pomoc naštěstí nepotřebovala. 

Mezitím, co jsem se věnovala jehňátkům ve stodole, dvůr zbělal. 

Teď právě ale na dvoře nadějně a nečekaně vysvitlo zas slunce.

Co se neprocvičuje, odumírá

To proto si pořád říkám, že každý den musím napsat něco do blogu, něco cokoli, i třeba úplnou pitominu. Tenhle způsob procvičování mozku je totiž prokazatelně nejúčinnější a já procvičovat prostě musím. Vypadávají mi totiž jména, občas zapomenu, co jsem chtěla říct nebo pro co zrovna jdu z jedné místnosti do druhé.

Jasně, že to není proto, že bych snad hloupla, ale že je tomu právě naopak. Příliš se vzdělávám a jsem tudíž přespříliš přeplněna informacemi.

Starosti si tedy nedělám.

Nicméně nechci ale nic ponechat náhodě a tak pro svůj mozek dělám co můžu. Kromě tréninku psaním se snažím denně pít červené víno, to k vůli antioxidantu resveratrolu, který zabraňuje degeneraci mozkových buněk nebo si dávám denně dvakrát dvacet kapek ženšenu, který zase přispívá ke správné hladině dopaminu a taky dodávám mozku omega3-mastné kyseliny.

No a zrovna teď, během psaní, vybavilo se mi zčistajasna jméno člověka, na které jsem si celé ráno nemohla vzpomenout.

Kdo by to řekl, že ho ještě někdy oslavím

MDŽ

Až do včerejška jsem ho naprosto ignorovala. Tak moc mně komoušové s karafiátama tenhle svátek zprotivili. Dokonce i když tu zkratku jen píšu, podivně nepříjemný nádech zůstává. Nesmyslně už.

Včera jsem ho prostě neslavit nemohla. Zcela nečekaně.

Jazz, bílé růže, masáž, co mě dokonale uvolnila, lanýže s vejci nebo spíš míchaná vejce s lanýži a vynikající australský cabernet sauvignon.

S počátkem večera jsem osaměla, překonala podvečerní smutek a noc se náhle stala slavnostní.

A tohle mi tou nocí cikádilo.

IMG_3907

 

O matrónách

To už nejsou něžný český cvrčkové, co mi tu večerem cvrká. To jsou cikády, odněkud z těch jižních krajů, kam i já patřím, ačkoli tu trčím ve stínu Řípu.

Ženy nad šedesát to nemají v dnešní době snadné, zvlášť když nežijou pravou láskou partnerskou.

To dříve, to bývaly časy! Kdo by si nepovažoval matróny, co odchovala svoje děti a děti svých dětí?

Mě ale trend doby nedostane!

Fyzicky to sice zvládnout nemůžu, duší svou ale odolám. IMG_3886

 

Zázračná schránka tělesná

Právě mi volal bratr Libor, který se vrátil z nemocnice, kde mámě dělali pooperační rentgeny. Pan doktor nevěřícně koukal na datum mámina narození a při hodnocení toho, jak se máminy polámané klouby hojí, použil slovo „zázrak“.

I v tomhle věku operují pacienty, jistě, ale jen s velmi nepatrnou nadějí na uzdravení.

Kdyby ještě jen tušil něco o mámině životním stylu! Skutečný zázrak, že ještě žije a že žije, tak jak žije.

Máma už od útlého dětství dělala všechno přesně opačně než jak se má. Živila se hlavně sladkostmi a uzeninami. Ovoce a zeleninu prakticky nejedla. Stolovala naprosto nepravidelně a pokaždé v šíleném chvatu. Pila hlavně černou kávou, občas pivo, ale jinak nic, ani vodu. Myslím, že nikdy nevypila ani šálek čaje.

Obrovskou část svých nocí probděla, protože to vyžadovalo její zaměstnání a spala pak chvíli přes den.

Díky komunistům prožila stresy, jaké si ani představit neumíme. V jednu chvíli byl její bratr odsouzen k trestu smrti za vlastizradu a tak dále. I díky tomu se neustále dostávala do konfliktů, které často končily hysterií, ze které šel až strach. Ostatně to poznali na vlastní kůži i téměř všichni její potomci, tedy až na její milované chlapečky.

Říkala si bez ohledů a tedy často skutečně bezohledně všechno co jí na mysl přišlo, s čímž by tedy málokdo přežil život v klidu. Zato byla ale naprosto čestná a nikdy nezalhala. Nikdy se ani v nejmenším nezachovala pokrytecky.

Prožila sice pár vášnivých vztahů, ale nikdy neměla muže, který by o ni pečoval a o kterého by pečovala ona.

Pěšky chodila jen když šla do lesa na houby. Jinak jezdila všude autem s cigaretou nalepenou na rtu.

Vášnivě kouřit přestala až před několika týdny.

To jediné, co mluví ve prospěch zdravého životního stylu je pohyb, z mého pohledu až neurotický. Máma se totiž bez ustání hýbe. Nikdy nevydržela jen tak sedět, třeba u televize, tu prakticky neznala, o všem, co bylo natočeno říkala, že je to blbost. Na seriál by se nedokázala dívat ani pár vteřin. Jediné, co jí bavilo, byly opery na divadle.

Když ji k příležitosti jejích devadesátých narozenin vzali Eva s Liborem na operu, poslala ji Carmen polibek, tak byla nepřehlédnutelná, dojatě a s vehemencí pro ni typickou, tleskající nad hlavou.

Má kolem sebe díky své vznětlivé povaze nejen lásku, ale i nenávist. Ta láska ale všechno přehluší a je to její jistota. Jistota, že ji nikdo nikam neodloží, že o ni bude, pokud to jen bude možné, postaráno.

To, jak o ni Libor pečuje…sen každé přestárlé mámy.

josef-006-1

Tuhle fotku už tu jistě někde mám. Máma je ta v tom klobouku a strýc Josef se směje nad ní, ještě netuší jaké peklo ho čeká. I když ji všichni už znají, znovu ji sem vkládám. Je to moje nejoblíbenější fotka. Nejen pro to, že z ní dýchá ona krátká chvíle poválečné svobody.

Fénixovy slzy

Jeden z našich nejbližších přátel onemocněl rakovinou. A protože Aleš zná na všechno lék, obstaral mu Fénixovy slzy. Jiný jeho známý, se stejnou diagnózou, se totiž díky nim uzdravil.

Jenže náš kamarád není zrovna příznivcem alternativních metod a tak slzy odmítl. Zato já je neodmítla, mám periodická období extrémní péče o své tělo, která střídají období extrémně opačná a v podzimu minulého roku jsem zrovna padla do období péče.

Slzy jsem si převezla přes několikero hranic do Cabourgu. A v jedné z prvních nocí jsem se chopila stříkačky, že si před spaním jednu tu slzu dám. Jenže ouha! Slzy neměly konzistenci, se kterou mě Google seznámil, neměly tu správnou pryskyřičnou hustotu, ale byly tak vodnaté, že jsem si vstříkla celou dávku nechtěně do úst a z vrozené šetřivosti ji polkla.

Usnula jsem sladce za zvuku vln odlivu a vnořila se do snů smyslnosti.

Pár hodin po půlnoci mě ale probudilo děsivé burácení. Nad oceánem řádila pekelná bouře. Děsivé hromy s šíleným vichrem rozhýbaly podkroví i tu ložničku, kterou kamarád David pojmenoval Apollo a v té šílené noční bouři pochopila jsem proč. Bylo téměř neodvratitelné, že mě čeká nechtěný let do vesmíru.

Zbrocená potem strachu odolávala jsem té noční hrůze s nejasnou modlitbou a když už pak bylo neodvratitelné, že se střecha s našimi vykutanými pokojíčky každou chvílí vznese v té dravé vichřici za burácení hromů vzhůru, sešplhala jsem po žebříčku dolů, abych vzbudila svého ochránce. Ten ale tak bezmocně blaženě pochrupkával ve svém pokojíku, že jsem se rozhodla ušetřit ho té katastrofy a statečně si nalila stakan calvadosu, zarolovala vchod na balkón, skrčila se v koutku gauče, zakryla se dekou a pila ten záchranný calvados až do předjitřního propadnutí se do spánku, odevzdána našemu osudu.

Když v slunném ránu vycházel z pokojíku a probudil mě ze snů o lidských koncích, já na něj vytřeštěně vyhrkla: „To bylo strašný, co?!“ Když na mě chvíli nechápavě rozespale koukal, dodala jsem: „Ta noční šílená bouře, ta vichřice! Měla jsem pekelný strach, že to odnese se střechou i nás!“

Ale bylo mi jasný, že tu strašidelnou bouři zázračně zaspal. Ještě chvíli jsem se snažila vylíčit mu, co jsem minulé noci za děsy prožila, že jsme málem do vesmíru odletěli a jestli by nebylo moudřejší vrátit se do bezpečných Čech.

„Co blázníš? Stojí to tu celý dlouhý roky a bouří to vydrželo nespočet…“

O Fénixových slzách nic netušil. O nich se až teď dočte. Nemohla jsem se s ním rozdělit, je na Fénixovy slzy příliš přecitlivělý.

img_0519