Akceptuju každý počin svých potomků

I když někdy vůbec nerozumím a jen mlčky žasnu.

Tea /8/ si nechala ustřihnout svoje dlouhý vlasy, co se v létě na slunci leskly jak tmavé zlato, a nechala si nákladně pořídit „dioptrické“ brýle, s reflexními sice skly, ovšem bez dioptrií, neboť vidí jako ostříž.

To ale nikdo z Teunčiných kamarádů ani učitelů netuší, protože to nikomu neřekla a tak si všichni myslí, že ty brýle nosit musí a…samozřejmě ji všichni chválí, jak jí ty brejličky sluší. Hlavně tedy dospělí.

Nosí je denně, ty svoje brýle s obyčejnými skly, což obnáší i veškerou péči o ně. Když je někde zašantročí, zoufale je hledá.

Prostě…Tea.

 

Byla jsem u optika, kde si jedna nešťastná holčička zkoušela, s lehce nervózní už maminkou, svoje první brýle, tak jsem jí to pověděla, to jak Tea toužila po brejličkách, i když je nosit nemusí a jak si jedny hezký koupila a jak moc ji sluší.

Holčička se úplně rozzářila a já si pomyslela, že alespoň k něčemu jsou ty Tey brýle přeci jen dobrý.

Vinný bar v podvečerním dešti

Vinárna, samá láhev, samý špunt, obrazovka na zdi, před barem já a za barem barman, mytická bytost.

Zatímco mi barman vášnivě přednáší o víně, o skvělém víně pro skvělé lidi, vzhlídnu k obrazovce a z ní na mě kouká bleděmodrýma očima“bratranec“ Honzík a sousedský kamarád Jára dole v růžku gestikuluje pro neslyšící.

„Mám to vypnout?“

„Ne, připadám si jako doma.“

„Taky to máte furt puštěný?“

„Ne, nemám televizi.“

Barman zamrká nad nelogičností mých vět, ale navyklý, nechává to plavat a naráží další soudek s vínem, jestli se tedy soudky s vínem narážejí.

Odnáším svou číši ke žlutě lakovanému stolku a nepohodlné židli. Vzhlížím k televizi, poslouchám, ničemu nerozumím, ale ničemu se nedivím.

Bavím se Járou a jeho němou řečí.

Víno je dobré, první číši vyprázdním rychle. S prázdnou pak stojím před vysokým barovým pultem, nakloním se za ten pult do míst, kde tuším barmana. Sedí tam ohnutý, čelo má opřené o dvě sevřené pěsti. Stačila chvilka a…usnul?

„Je…pardón…zamyslel jsem se…tedy…tady…se obsluhuje…“ zareaguje na mé druhé, hlasitější, zacinkání číše o sklenici s olivami a ukazuje rukou směrem k mému stolku.

„To je dobrý, nalijte mi tam to samý,“ podávám té pohádkové postavě svoji číší.

Vzápětí ale rudé víno z číše, která se zázrakem nerozbije, rozlévám po stole a po prázdné židli a po podlaze. Naštěstí ne po sobě, chystám se totiž k večerní sterilně lékařské prohlídce někde na Chodově.

„Chtěla jsem jen něco říct ve znakové řeči…“ omlouvám se, mrkajícímu už intenzivně, barmanovi, který po té, co vytře, nalévá mi číši další.

Dívám se ven do deště, ve kterém na chodníku stojí unaveně vzhlížející žena a dychtivě studuje výlohu vinárny, za kterou spatří i mě a moji nově naplněnou číši. To jí zřejmě dodá odvahy, vstoupí a usedne k vedlejšímu stolku.

„Kafíčko nebo decku?

Žena postranně mrkne na moji obří číši a vydechne: „Dvě…deci.“

Už jsme dvě se svými dvěma deci. Sedíme a souzníme, když v tom vejde ve vůni deště muž, kterého čekám a přisedne k mému stolku.

V tu chvíli žena vyprázdní svoji číši na ex a protože zaplatila předem, rázně, jakoby uraženě, vystartuje na ulici. Přes výlohu po mě ještě hodí zlobným pohledem, všimnu si s lítostí.

Velikonoce v roce Ohnivého Kohouta

Pro lehké oživení těžce zanedbávaného blogu.

Tentokrát naši stateční koledníci museli uplést pomlázek deset a nejen díky nim i letos vykoledovali celý obrovský koš sladkostí a malovaných vajec, zatímco dívky rodu očekávaly se slivovicí a malovanými vejci koledníky ze vsi.

Z posledního obrázku je ovšem patrné, že já se, po noci opojně probdělé, před koledníky ze vsi zbaběle ukrývala v nedobytném domě. Podle svých dávných velikoNočních zvyků.

Další, divoce krásné, krásně divoké, Velikonoce právě skončily.

Když zmizí čas, zmizí smrt

„Cokoliv, co jsem, záleží jen na mně – ne na minulosti, ale na přítomnosti. Záleží na mém rozhodnutí v tomto okamžiku, a jestliže ho chci změnit, mám naprostou svobodu to udělat.“

/Osho, sexuální guru/

Čtu jednu z mnoha jeho kontroverzních knih, čtu ji v hyperbarické komoře, kde za pomoci inhalační masky vdechuju 100% čistý kyslík.

To všechno se děje v Ústí nad Labem, kam vede cesta s pohledem na skvostně pohádkové Středohoří. V mladších třetihorách, je tomu 23 milionů let, ho vytvořilo žhavé magma. Vozí mě tam Ten, pro něhož Osho napsal:

„Žádný člověk, jenž je hoden toho označení, se nikdy neřídí žádnými danými pravidly.“

Ranní chór

Ptáci tady na statku po ránu tak mocně nepějí, jako je tomu v Kobylisích. To snad i proto, že svým ranním zpěvem si ptáci chrání svoje teritorium, reagují na jiné zvuky a tady na vsi je, až na občasné kohoutí zakokrhání, takové ticho. Zato v naší velkoměstské periférii už před rozbřeskem vyjíždějí tramvaje z vozovny a odevšad se ozývá rozličný rachot. Je to jen taková moje teorie, protože jsem si už dávno všimla, že ani v horách mě ptáci svým mocným zpěvem nebudí.

Během dne ale, jak na horách tak i tady na vsi, ptačí zpěvy neutichají. A to jarní pění, to ve mně vyvolává sladkou euforii…a já jí sládnu.

Prožila jsem teď pár dní ve svém domě, který jsem opustila. Okna mojí ložnice jsou slepá, při výměně střechy už na ně nezbylo. Tma by mi nevadila, ale potřeba čerstvého vzduchu mě přinutila spát v salonku s krbem s okny na městský chodník. To tedy byl nezvyk. První, co jsem uslyšela v tom ptačím zpěvu:

„Kurka! Kurva! Zvedni to ty pičo!“

Za zvuků spěchajících kroků lidí chvátajících na tramvaj do stanice Líbeznická jsem pak vyslechla nejrůznější útržky hovorů, což nebylo tak nezajímavé, stejně jako útržky opileckých hovorů během noci, jak se restaurační hosté navraceli od Blekotů a z vinárny Pod schody, které se říká Stejkárna, protože tam připravují skvělé argentinské steaky dokonce i steaky pštrosí.

Dnes ráno jsem se ale probudila u jiného krbu, u toho, co nikdy nevyhasíná. Holubi jarně vrkají, slyším je pootevřeným oknem, kterým ke mně proniká opravdový svěží vzduch, ale závěsy mám ještě zatažené a tak netuším, jaký den mě venku dneska čeká.

Březnové ráno na vsi

Dnes v noci, ve svém hlubokém životodárném snění, ačkoli venku řádila vichřice, zdálo se mi o poklidném poli vysokých podivných klasů s vyšlapanými uličkami, kde ukryt před světem, bydlel šťastně André se svojí šťastnou rodinkou.

Byla jsem je navštívit a obdivovala jejich spokojenost v takové skromnosti, kterou žili.

Vrátila jsem se k sobě domů, na hlavě asijský klobouček, a dívala se chvíli samolibě a i smyslně do vysokého zrcadla.

Odvrátila jsem se pak od toho zrcadla, klobouček sundala, a když jsem se pak znovu k zrcadlu otočila, shlížely na mě dvě moje živé tváře, jedna prostovlasá, vyděšená, a jedna s asijským kloboučkem, vyrovnaná.

Nebudu freudovsky přemýšlet, o čem mém sny vypovídají, mohla bych tak každý den trávit celá svá dopoledne.

 

Vichřice trvá, ostře svěží odmetá zbytky zimy.

 

Já snídala zas v posteli, omeletu z čerstvých vajec a kávu v dřevěném ručním mlýnku namletou, v moka konvičce vařenou (dárek od jednoho italského mnicha) a ještě taky  WILLIAMS LAWSON´S.

Online ze vsi míru

Ptáci zdivočeli. Pootevřeným oknem pronikají jejich před jarní hlasy do mých před jarních žil. Vdechuju vlhkost zteplalého vzduchu vonící ztrouchnivělým dřevem.

Stoupá mi radost do hlavy, jen lehce obalená pavučinkou výčitek.

Jsem v dobrém svém věku.

Země pohledem z Vesmíru působí tak klidně. Navzdory tomu, že od zrození člověka ona svůj dobrý věk nejspíš ještě nikdy nezažila.