Footfetishista by mě vyhovoval

Málo o co na svém těle pečuju tolik, jako o svoje chodidla. Kdysi, když jsem ještě pracovala na Pragokoncertu, chodila jsem každý pátek dopoledne na pedikůru k jednomu chlápkovi poblíž Malostranského náměstí, co tak trošku vypadal jako úchyl. S mými chodidly se doslova mazlil a mazlil se s nimi i nad limit času mi určeného, zatímco babičkám ve vedlejších kabinkách stydla voda se sodou.

Bylo to opojné.

Tenhle můj páteční rituál míval pokračování. Po té úžasné masáži, která byla ovšem nad standart služeb, jak bylo i mně jasné a jíž nebohým babičkám dopřáváno nebylo, odcházela jsem, tedy spíše vznášela jsem se do kina na Hradby a po skončení filmu se přesunula vedle do jugoslávské restaurace na nějakou z místních specialit. Po té jsem se procházkou přes Kampu vracela z „pracovních pochůzek“ do kanceláře v Nosticově paláci.

Ta pedikůra stála rovných deset korun. Na hnědě vyvedené papírové desetikoruně byly zpodobněny dvě dívky, jedna v šátku na hlavě uvázaným pod bradou a v kamizole, ta představovala dobu minulou a jedna s copama, v pionýrské košili a pionýrském šátku. Ta štětcem opylovávala květy nějakého keříku, což obě sklopenými zraky pozorovaly. Na pozadí byla pak vymalována malebná hornatá česká krajina s továrnou s vysokými komíny v popředí.

Reklamy

Psychologie reklamy

Reklama vytváří umělé potřeby a iluze o spokojeném životě při jejich spotřebovávání. Působí za pomoci masmédií masově a ovlivňuje chování lidí způsobem, jakým reaguje hejno sardinek. To znamená, že instinktivně každý jedinec reaguje na směr pohybové reakce souseda.

Jsem opravdu hodně radostná z toho, že žádný z našich synů ani žádná z jejich partnerek a ani žádný z jejich přátel mezi tyhle „sardinky“ nepatří, že masové manipulaci nikdy nepodlehli a věřím, že tenhle nekonzumní způsob života přenesou i na svoje děti. 

Malý Manuel se dívá na pohádku, během které běží reklamy, kde dětem nátlakový, leč podmanivý hlas sděluje, že tohle prostě musí mít.

„Babičko, koupíš mi svítící boty? A taky robůtka na ovládání?“

Dlouhosálhle vysvětluju Manuelovi o škodlivosti reklamy, o manipulaci s dětma, o budoucím odpadu z toho všeho a tak dále.

Manuel poslouchá velmi pozorně, dívá se na mě vědoucně těma svýma nádhernýma očima a srozuměně přikyvuje.

Říkám si, jak krásně jsem to svému milovanému chlapečkovi vysvětlila a jak krásně mě pochopil.

Ráno mě probudí veselý křik z chodby. Manuel radostně sděluje svým rodičům a sourozencům:

„Babička mi koupí svítící boty a robůtka na dálkové ovládání!“

 

Nesdílitelné prožitky

Pamatuju si na sebe. Pamatuju si na svoje dětské pocity. Je to pro mě snadné, v čase se mentální část mého já nemění.

Žiju svůj vnitřní svět a žiju ho stejný jako tehdy, jen přirozeně obohacený prožitým. Nekončící přemítání nad podstatou a smyslem bytí, nad člověkem jako takovým, nad lidmi, ke kterým jsem se přiblížila. Nad každou věcí, kterou jsem spatřila, které jsem se dotkla. Jen tenkrát jsem to ještě neuměla pojmenovat a neumím to vlastně ani teď.

Později jsem svoji emoci, která mě neopouští ani ve chvílích vrcholně prožívaného fyzického štěstí, pojmenovala „vesmírný smutek“.  Prožívám štěstí a cítím neopouštějící mě smutek, že to štěstí skončí.

225837_1062103006956_6913235_n

Psala jsem si deníky a básničky od té chvíle, kdy jsem se naučila psát. Jenže já se ve skutečnosti nikdy psát nenaučila. Mám problém s tím i podepsat se. Píšu tak strašně, že píšu jen tiskacími písmeny, když musím. Je to paradox, protože jsem měla z celé třídy nejúhlednější písmo v písankách. Naučila jsem se psát tak úhledně, že moje sešity během devítiletky „jak vytištěné“ byly dávány za vzor.

Psát mi trochu jde jen inkoustovým perem. Jakmile mi dají na úřadě do ruky klouzavou lacinou propisku, jsem za analfabeta, pokud tedy svůj výkon nedoprovodím vtipným slovem, což téměř pokaždé sebeobranně učiním.

Tím úhledným dětským písmem bych tedy uměla psát i dneska, k jinému rukopisu jsem se ale nedopracovala. Buď nejúhlednější rukopis nebo nečitelný škrabopis. Mám to takhle úplně se vším. Nikdy ona „zlatá střední cesta“, kterou prý moje máma chodila a kterou se mi marně snažila vštípit.

228232_1062102966955_5193327_n

O svém vnitřním prožívání jsem s nikým nemluvila. Nejen proto, že je nejspíš nesdělitelné. Nikdy jsem se o to ani nepokusila, protože jsem nikoho k tomuhle sdílení nepotkala. I když potřeba sdílet je u mě mocná.

V určitých obdobích svého života bych samotu neunesla. Většinou jsem to byla já, kdo organizoval zábavy, býval přirozeně středem společnosti, bavil halasně svými historkami lidi a z každého mejdanu odcházel jako poslední.

Ačkoli miluju společnost lidí, jsem ve skutečnosti osamocený samotář.

Když jsem poprvé uslyšela v písni  Jiřího Korna „Otázky“ zazpívat ho větu „Jak žít mám?
Být sám sebou, nebýt sám…“ stala se mi doživotním refrénem, který mě neopouští.

Sama sebou se stávám jen ve své samotě. Hledám „svoje lidi“, ale jejich přítomnost mě mění. Přítomnost lidí mě mění. Nejen, že se je snažím bavit, ale i se jim přizpůsobuju.

Jako bych už od nejútlejšího dětství pociťovala jakousi vinu, nepochopitelnou vinu.

Takhle si často mezi lidmi připadám. Sedím vedle člověka, jsem ráda, že vedle něho sedím, jenže…on mě nevidí ani neslyší.

226242_1062103046957_5322881_n

Na těch fotkách není smutné dítě. Ve skutečnosti je šťastné. I se svým vesmírným smutkem.

Citlivě vnímá veškeré zázraky, které ho obklopují, kterým sice nikdy neporozumí, ale které v něm dokážou vyvolat pocit štěstí. Byť neuchopitelného.

Nebojím se ani sama s vichřicí

Zvuky, které mě během posledních dvou nocí budily, řádila tu totiž divoká vichřice, nevzbuzovaly ve mně překvapivě pražádnou hrůzu, ačkoli hrůzostrašně zněly. Tohle jsem o sobě zjistila už před delším časem. Prostě se nebojím. Nějak jsem vůči strachu během let otupěla. Nejspíš nejen vůči strachu. 

Toho šeříku je mi ale líto. Zvlášť v tuhle pučící dobu před nastávajícím májem. Byl to krásný šeřík, umocňoval v člověku jarní euforie. I ptáci ho milovali. 

K žádným jiným škodám nedošlo, jen ptačí budka to odnesla a zmatené sýkorky kolem jejích trosek nechápavě poletují, hledajíce, kam zmizely jejich semínkové koule.

Já pak byla chvíli u oveček, tentokrát žádné drama jako předevčírem, kdy jsem nebyla schopná ovečce prvorodičce pomoc porodit jehňátko, bála jsem se tahat ho silně za hlavičku, která jediná dlouho vyčuhovala bez známek života z těla nebohé matky. Jehňátko bylo velké a rodilo se obráceně. Ovečky se totiž nerodí hlavičkou, tak jako lidská mláďata, ale opačně. Nejdříve se objeví kopýtka. Byl to pro mě dost děsivý prožitek, ale naštěstí tu ještě zbývala prvotřídní domácí naše pálenka, kterou už neupíjím, ale v této traumatizující chvíli jí bylo pro mě hodně třeba.

Dnes ráno ale poskakovalo ve stodole další narozené jehňátko, jehož maminka žádnou pomoc naštěstí nepotřebovala. 

Mezitím, co jsem se věnovala jehňátkům ve stodole, dvůr zbělal. 

Teď právě ale na dvoře nadějně a nečekaně vysvitlo zas slunce.

 

P.S. Alešku, v klídku zůstávej, kde jsi. Tady všechno v naprostém pořádku jinak. Tedy až na ten šeřík.

Co se neprocvičuje, odumírá

To proto si pořád říkám, že každý den musím napsat něco do blogu, něco cokoli, i třeba úplnou pitominu. Tenhle způsob procvičování mozku je totiž prokazatelně nejúčinnější a já procvičovat prostě musím. Vypadávají mi totiž jména, občas zapomenu, co jsem chtěla říct nebo pro co zrovna jdu z jedné místnosti do druhé.

Jasně, že to není proto, že bych snad hloupla, ale že je tomu právě naopak. Příliš se vzdělávám a jsem tudíž přespříliš přeplněna informacemi.

Starosti si tedy nedělám.

Nicméně nechci ale nic ponechat náhodě a tak pro svůj mozek dělám co můžu. Kromě tréninku psaním se snažím denně pít červené víno, to k vůli antioxidantu resveratrolu, který zabraňuje degeneraci mozkových buněk nebo si dávám denně dvakrát dvacet kapek ženšenu, který zase přispívá ke správné hladině dopaminu a taky dodávám mozku omega3-mastné kyseliny.

No a zrovna teď, během psaní, vybavilo se mi zčistajasna jméno člověka, na které jsem si celé ráno nemohla vzpomenout.

Kdo by to řekl, že ho ještě někdy oslavím

MDŽ

Až do včerejška jsem ho naprosto ignorovala. Tak moc mně komoušové s karafiátama tenhle svátek zprotivili. Dokonce i když tu zkratku jen píšu, podivně nepříjemný nádech zůstává. Nesmyslně už.

Včera jsem ho prostě neslavit nemohla. Zcela nečekaně.

Jazz, bílé růže, masáž, co mě dokonale uvolnila, lanýže s vejci nebo spíš míchaná vejce s lanýži a vynikající australský cabernet sauvignon.

S počátkem večera jsem osaměla, překonala podvečerní smutek a noc se náhle stala slavnostní.

A tohle mi tou nocí cikádilo.

IMG_3907

 

O matrónách

To už nejsou něžný český cvrčkové, co mi tu večerem cvrká. To jsou cikády, odněkud z těch jižních krajů, kam i já patřím, ačkoli tu trčím ve stínu Řípu.

Ženy nad šedesát to nemají v dnešní době snadné, zvlášť když nežijou pravou láskou partnerskou.

To dříve, to bývaly časy! Kdo by si nepovažoval matróny, co odchovala svoje děti a děti svých dětí?

Mě ale trend doby nedostane!

Fyzicky to sice zvládnout nemůžu, duší svou ale odolám. IMG_3886