Jsem kočovník, romantický

 

Ačkoli jsem během života vybudovala několik domácností a ačkoli sama vlastním dvě nemovitosti, zůstávám, už tomu bude 5 let, ženou bez domácnosti vlastní, vzdala jsem se veškerého svého majetku movitého, kromě základních potřeb a oblečení, a ačkoli jednoho mám, zůstávám i bez muže, jenž by byl stále po mém boku. Často spolu sice žijeme velmi intenzivně, hlavně gurmánsky při víně a filosofických povídačkách, ale společně naše životy prožíváme tak trochu na dálku.

Během noci mě probouzela vichřice.

Vyšla jsem do nevlídného lednového rána v zateplených holínkách, rudém županu a modře pruhované šále roztopit kotel, novinku na statku. Stačilo vhodit jen pár vhodných polínek a kotel, o kterém jsem myslela, že přes noc vyhasl, se rozhořel divokými plameny. Zkontrolovala jsem podle instrukcí všechny teploměry, vyšla do žitým ročním obdobím zpustlého dvora a spatřila nadějné nebe. Jenže než jsem došla pro foťák (tyhle chvíle trvají vteřiny, tohle Sára, myslím, dobře zná), dech beroucí záře už pohasly a já mohla zachytit jen jejich dohasínání.

Každou chvíli se mi má narodit další vnouček a mojí 93letou maminku, měla mě pozdě :-), právě odvezla sanitka do nemocnice, ze které má hrůzu. Vyšla si v botách značky Crocs do Lidlu pro cukrátka, miluje sladký a taky aby měla co rozdávat tajně pravnoučátkům a upadla tam. A to jsem včera, po téměř dvouhodinovém hovoru s ní žasla, v jak dobré formě je.

Život.

Reklamy

Naděje i pro mě aneb Na věku nezáleží

 

Povalujeme se na téměř prázdné pláži, popíjíme chlazený Muscadet, oceán je vzdálený a ti dva se od něho vracejí,  ruku v ruce. Ruku v ruce, tak se tu procházejí všichni. Bosýma nohama oceánem, na promenádě Marcela Prousta a ve všech uličkách Cabourgu, ruku v ruce, každičký pár, od těch docela nejmladších až po sotva chodící stařečky. A v jednom kuse si povídají. Povídají si bez přestání, rozebírají všechno dění a i každičkou věc, tedy hlavně jídlo, rozebírají všechno do těch nejmenších podrobností, mluví neúnavně a já, která většinou říkám něco, jen když je potřeba něco říct (tedy pokud nemám nutkání vyplňovat „trapná“ ticha), nad tou jejich neúnavností žasnu.

V tomhle jsou ti dva výjimeční, v tom se od ostatních Francouzů liší. Jen spolu šťastně, ruku v ruce, mlčí. Nejspíš i proto, že tenhle pár tvoří babička a vnuk. Syna jsem vyloučila, když jsem je tu jednoho léta pozorovala poprvé. Pozorovala jsem je a dělala, že si čtu. Na čtení jsem se ale soustředit nemohla, jejich vztah mě fascinoval, třeba takhle jednou i já se svým vnukem…

Ztepilý krásný černoch, tedy spíš mulat, co každé ráno plaval v ledovém oceánu bez ohledu na to jestli byl právě příliv či odliv i bez ohledu na počasí, se choval ke své babičce s přirozenou galantností a láskou, která mě dojímala a já si představovala sebe a Jardelka, sebe a Manuela, až jednou i oni dospějí a já zestárnu. Ta žena s půvabnou ještě tváří, ale tělem už značně poznamenaným vysokým věkem mi totiž připadala o mnoho let starší než já jsem. Takhle mi ovšem připadá každý člověk, kterému je víc jak pětačtyřicet a to bez ohledu na to, jak já sama vypadám. Sebe samu vidím totiž jen zevnitř a zevnitř nestárnu.

„Vidíš, je,“ díváme se, jak se k nám od oceánu blíží a svěřím mu, jak se ti dva vryli do mých myšlenek předminulé léto, mluvím o nich jako o babičce a vnukovi a i jeho hned zaujmou a když se k nám přiblíží, osloví je. Tohle on dělává, oslovuje spontánně lidi, snad ve snaze potěšit je nebo snad i pro to pohovořit si francouzsky, protože francouzština mu v Čechách chybí.

A tak je s úsměvem osloví a říká jim, jak jsou „mignon“, jak jim to spolu sluší a oni oba zazáří, zatímco on pokračuje, že i my máme doma černá vnoučata a mulaty a že jejich maminka pochází  z Angoly. Mladý ztepilý černoch na to s úsměvem odpoví, že naše vnoučátka budou ale asi o něco mladší a zamilovaně se zahledí do ušlechtilé tváře staré ženy, která k němu vzhlídne se slovy:

„Můj manžel pochází z Pobřeží slonoviny, žili jsme tam nějaký čas, miluju slunce…“

A oba se k sobě ještě více přitisknou.

 

Spřátelili jsme se pak trošku, jen co čas nám dovolil, jejich pobyt v Cabourgu záhy končil a já jen žasla nad znalostmi muže z Pobřeží slonoviny, znal kus naší historie, obdivoval Václava Havla, Jana Palacha…a i současné dění v Čechách dokázal trefně popsat.

 

Bača

Bála jsem se, že jim bude zima, ale opravdový bača mě poučil, že ovce se nestříhají v létě, ale na zimu.

 

Píseň o bačovi našem, domácím:

Aj, bačo, bačo náš, černú košulku máš,
kdo ti ju vypere, když galánky nemáš

Já nemám galánku, ale mám maměnku…

Venuše z mušle

IMG_2351-1

Když jsem v Cabourgu zatoužila po internetu, chodila jsem, většinou už za tmy, do ne příliš vzdáleného lesoparku, kde připojení bylo k dispozici, ne sice moc rychlé, zato ale zadarmo. Připojení, které jsme si pořídili v internetovém obchodě v Deauville, nám vydrželo jen pár dnů a za těch pár dnů jsme zase museli jet do Deauville, protože jsme to neuměli jinak zaplatit a znovu jsme vysolili nesmyslnou částku za pár dní možnosti používání internetu doma z gauče. Po třetí jsme si tedy připlatit už nejeli a na přenosnou krabičku Orange, ze které jsme zpočátku měli takovou radost, definitivně rezignovali.

Ten večer byl přenádherný, obloha rudá zapadající sluncem, já procházela parkem zlatem listů spadaných z podzimních platanů, spoře osvícena žlutavým světlem starodávných lamp. Zdáli hučel příliv vln zneklidněného oceánu.

Ve chvíli, kdy jsem se usadila na lavici za dřevěným stolem a rozložila na něj notebook, obloha potemněla a spustil se, zcela nečekaně, déšť. Chvíli jsem stála s notebookem v ruce opřená o rozehřátý ještě kmen jednoho z platanů a pak přeběhla deštěm na nedalekou toaletu a usedla v neonovém osvětlení na mísu s notebookem v klíně. Tenhle záchod v parku je ale zcela automatizovaný a já po nějaké době zaslechla jakési podivné zvuky a počala mít obavy, že se záchod začne sám od sebe celý nějak oplachovat, že se to všechno nějak zasekne a já nebudu moct ven a budu na tom ještě hůř než na dešti a tak jsem se rozhodla znovu pro platan, když v tom jsem si všimla, že za záchodovým domkem je jakási stříška. Byla tam tma, lampa poblíž nesvítila, ale nepršelo tam a jak jsem se v té tmě pomalu rozkoukávala, začala jsem rozeznávat i nějaké tvarované posezení v nepatrném výklenku za nízkou zídkou a tak jsem se do toho sedátka celkem dost pohodlně usadila a chvíli uspokojeně jen tak koukala do deště, než jsem se začala opět zabývat svým počítačem. Déšť ustal, ale internet tu šel úplně nejrychleji z celého parku, sem budu chodit, říkala jsem si a zůstala tam, vzduch příjemně voněl po dešti a za plotem parku to ožilo lidmi. Tedy ožilo to čtyřmi muži na kolech, co byli nejspíš předtím schovaní v zastřešené čekárně na autobus a co málem všichni z těch kol popadali, když první z nich zprudka přibrzdil, jak mě spatřil, s tváří osvětlenou monitorem, jak si tam tak sedím v parku na mušli, což mě nějak v tu ránu došlo, ale seděla jsem tam hrdinně dál, osvícená, za tou nízkou zídkou, která je pro pánské pisoáry ve Francii tak typická.

Nakonec jsem měla docela kliku, kdybych se v tom svém sedátku jen o trošku víc opřela zády, přišla bych domů úplně zmáčená, ovšem z jiné strany než by to dokázal déšť.

Štamperlička na lačno

img_3186Probudila jsem se časně, jak to mám ráda, po noci divoce prosněné sny, po jejichž zjevení se v mé mysli už nepátrám a jen je pobaveně vnímám, jakožto součást svého žití na oživlé kouli plující vesmírem, jehož nekonečnost přijímám stejně, jako všechno to, čemu nerozumím a neporozumím a tudíž vlastně úplně všechno to, co mě obklopuje, čehož jsem součástí, včetně sebe samé.

Mám ráda svoje sny stejně jako svoje žití, kterému se, i jemu, už porozumět nesnažím a jen odevzdaně a s jistým euforickým nadšením přijímám všechno co přichází a nemyslím příliš na to, co odešlo.

Spánek nabíjející tělo i mysl energií a s ním vcházející sny, které vládnou během nocí mou odevzdanou bytostí mě vnitřně omlazují emoční energií, která přetrvává i do mých rán a já, ačkoli v těch ránech nebývám docela svobodná, přizpůsobujíc se ze všech sil svému okolí, abych i v něm mohla nějakým způsobem obstát, nepřestávám i za dne snít svůj život, život krátící se stále rychlejším tempem, uprostřed božsky proměňující se přírody, která je rájem, rájem, který ale, i on, se stane nespíš konečným.

Moules marinieres

Moules-frites nechybí v žádné místní restauraci. Měla jsem je už nesčetněkrát, v těch restauracích a i těch doma připravovaných, na trhu zakoupených, takových těch, co se pěstují ve velkém. Včera jsme ale byli na lovu moules divokých, těch, co si sami žijí v oceánu. Thierry s Didierem je sbírali už jako malí kluci, stejně tak, jako sbírali všechny ostatní fruit de mere a stejně tak, jako chytali zajíce v dunách.

Didier měl deset sourozenců, jejich dům stál v dunách mezi oceánem a řekou, Thierry se sem přistěhoval s rodiči s Trouville-sur-Mer. Tehdy vypadal Cabourg docela jinak.

Na chvíli jako bych se v tom starém zapomenutém Cabourgu s Thierrym a Didierem znovu znovu ocitla.

 

Obrázky jsou jen osekané náhledy, na zobrazení celé fotografie je třeba kliknout.

Posilovadla

Osmnáct dnů jsem je míjela bez povšimnutí. Marně mě svou povzbudivou barevností lákaly, když jsem se lehkým krokem vydávala promenádou Marcela Prousta…hledat svůj ztracený čas. Marně lákaly každého, kdo šel kolem a já na to myslela zrána, když mě modro modré modro probudilo střešním okýnkem nepředloženě brzo a taky mě lákalo.

Chvíli jsem bojovala s vrozenou mi leností a představovala si, jak se dál budu blaženě rozvalovat v oceánem provoněném loži a budu si číst rozečtenou knihu o Madoně, kterou jsem tu našla ve stejné budce na knihy, jakou máme i v Roudnici nad Labem. Vybavila jsem si tu Madonu, jak ji znám z té knihy a pod vlivem té představy jsem velmi zprudka vstala, na holé tělo navlékla světle šedé tepláky, světle šedou mikinu, světle šedé ponožky, světle šedé kecky a nádherně červenou lehkou šálu z čisté bavlny s nápisem LES VOILES DE SAINT TROPEZ, vymačkala si pár pomerančů a z odhodlaným tělem, pobytem u oceánu nečekaně zhublým, vyrazila zpevňovat svalstvo. Zpevňovala jsem divoce, celou jednu hodinu, pozorovala při tom oceán v přílivu a těšila se, až se do jeho chladu vnořím a nechám se kolébat.

Já nikdy neposilovala, ačkoli díky svým synům dobře vím, jaké divy tohle posilování dokáže.

Ode dneška tedy posiluju každý den. Ztraceným časem bylo těch osmnáct dnů, ve kterých jsem svou přírodní posilovnu opovržlivě přehlížela.

IMG_0205

A zatím, na našem balkónku…

IMG_0210