Bože! Za co mě trestáš? aneb Tohle je tedy fakt průůůůůůůůůser

Vůbec to nemůžu rozdejchat.

 

A přeci vím o tom, o téhle svojí úchylce, už tak dlouho. Já nepoučitelnej idiot!

Čtěte návody psala jsem už v nulašestém. Sakra! Sakra! Sakra!

 

Připravila jsem si tři dětičky, pěkně vykoupané a oblečené, a že si vyrazíme…

 

„Hezky tu počkejte,  ještě se vykoupu já a umyju si vlasy.“

 

Jenže mi došel kondicionér a tak jsem si vypůjčila nějaký od Lety, ten co s ním minule Vanesce rozčesávala vlasy. (Jak jsem si mylně myslela.)

Mocnou vrstvu jsem si ho na svoje krásné, dlouhé, vlnité, husté vlasy nanesla, pohodlně relaxačně se ve vaně uvolnila, když ucítím ten hnusně odporný zápach, jaký mě někdy ovane, když projdu kolem kadeřnictví!

 

„Bože, co to je???!!!“ vzkřiknu zoufale, hlavu v ohni,  já odpůrce všech chemikálních zásahů do vlasů. Vyskočím jak šílená z vany…

„Koukej, babička má zelený vlasy!“

 

V hysterii si nasadím brýle a čtu:

 

NO BASE CREME RELAXER…nějaká sračka na narovnávání černošských vlasů na bázi naší trvalé…!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

 

Teď nevím, co bude, až spláchnu indický olej, co jsem si záchranně nalila na svojí nechutně zelenou nerozčesatelnou koudel.

 

A svojí duši jsem poskytla první pomoc tímto zoufalým zápiskem.

Reklamy

Občas si musím připomenout…

Image (55)

Vaneska, která absolvovala se samými jedničkami první třídu v Čechách, si píše deníček. Běžně do něj nevstupuju, chyby neopravuju. Otevřu ho ale dneska a říkám si hloupě:

„Ta to tedy naškrábala a těch chyb!“

Vanesčin deníček

Takhle nějak vypadal Martin, s dredy do pasu, když Vanesku, Jardela a jejich krásnou maminku Lety, která právě roznáší pivo na Terase Říp v Roudnici, našel v Cuembě.

Martin v Cuembě

Prvňáčci v Cuembě

Škola v Cuembě

Prvňáčci při výuce

Cuemba

Cuemba

Čas to bere tryskem jak ty cuembské vodopády, přesto je to nedávno, co Vaneska neměla o češtině ani páru. Někdy na to zapomenu.

Vodopády v Cuembě

Legendární místo znovu ožívá aneb Odvážným prý štěstí přeje

Letní terasa Říp

Nejkrásnější venkovní posezení v Roudnici nad Labem – na výjimečném místě s krásným výhledem do krajiny a na řeku Labe, ve stínu vzrostlých líp.

Přijďte si dát vychlazené pivo a grilované dobroty nebo výbornou kávu, zmrzlinu a domácí dezerty.

Můžete oprášit starý parket při koncertech pod širým nebem.

Přijďte s dětmi, které si budou hrát s atrakcemi v dětském koutku.

Vezměte přátele a kytaru.

Svobodně se bavte!

od

  6.6. 2014

 

Letní terasa Říp

(aneb Když moje děti realizují mé sny…)

Bývaly jsme hodně hravé, to je tedy fakt

A mě ta hravost dodnes neopustila, čehož důkazem je právě i můj blog.

Už si ale hraju, občas i „nebezpečně“ zahrávám, jen tak sama, tedy s podporou několika statečných zde komentujících.

A protože jsem se nechala, já, cíleně a sladce apolitická, tak trošku vtáhnout do skoro politické debaty a vzpomenula na časy normalizační zrovna ve chvíli, kdy mi došly mailem tyhle staré fotografie, nemohla jsem odolat.

Věřím, že mi mé bývalé kolegyně odpustí, že se tímto stávají „součástí kolekce českých webových stránek, které Národní knihovna ČR hodlá dlouhodobě uchovávat a zpřístupňovat pro budoucí generace“ 🙂

 Mirka Langerova_Foto 1_000001

Coby zasloužilá už matka dvou školáků blahopřeju nevěstince, taky už zasloužilé matce dvou školáků.

Mirka Langerova_Foto 4_000001

Život jsme moc vážně nebraly. Nebrali.

Jde to vůbec brát život vážně a nezbláznit se z toho?

Bývala jsem mistr trapasů, něco z toho mi zůstalo

Ve své plátěné brašně přes rameno nosívám, vyjdu-li z domova trošku dál, standardní vybavení, jehož součástí jsou v jedné z kapsiček i dva malé hadříky, oba černé a z téměř identického materiálu. Jen tvarem se liší. První čtvercový hadřík z mikrovlákna slouží k čištění slunečních brýlí a brýlí na čtení a druhý jsou dámské, tedy mé, kalhotky, které zásadně neoblékám na tělo, navyklá na stálé ostro. I v zimě. V brašně kalhotky nosím pro případ náhlé potřeby, kdybych třeba akutně musela s vymknutým kotníkem k ortopedovi (právě zkušenost s ortopedem jsem totiž v úzkých džínách už absolvovala, když  jsem ještě nebyla rafinovaně připravena) anebo kdybych se třeba nečekaně rozhodla ke koupi džín nových. Taky mi už kalhotky neocenitelně posloužily v parku coby utěrák pro dětičky, když došly kapesníčky.

Do front si zásadně nestoupám, není a nebylo nic, kromě nově vyšlých knih každý čtvrtek v době normalizace a taky džín za bony, pro mě tak potřebného, abych oběť stání v řadě podstoupila.

A tak jsem se nepostavila do fronty ani při placení zálohy školky v přírodě na třídní schůzce, ale vyčkávala až všichni zaplatí a pak teprve jsem se zvedla ze židličky, až když zbyl ve frontě poslední člověk. Zatím se postupně všichni rodiče usadili do židliček svých a počali sledovat dění vpředu.

Sáhla jsem ještě pro hadřík, abych na lejstra ostřeji viděla a zatímco pána přede mnou paní učitelky vyřizovaly, leštila jsem pečlivě sklíčka brýlí, když v tom…leknutím jsem kalhotky upustila na zem, jak jsem si je kvapně začala strkat do kapsy džín, jenže ne do opravdové kapsy, ale do takové té miniaturní kapsičky nad tou opravdovou, která tam slouží netuším k čemu. Asi na palec.

Reakce přihlížejících mi zůstala utajena, ani očkem jsem na nikoho nepohlédla, jen to zašumění jsem zaregistrovala.

Rozhovor u snídaně

„A sakra, došel cukr, tak vám dám mlíčko.“

 

J: „Mně nevadí čaj bez cukru, v Angole sme taky neměli cukr.“

V: „No, protože sme ho neuměli vyrobit. A čaj sme taky neměli, vlastně měli…z takovejch lístečků, co tam rostly.“

J: „Ale mouku sme uměli vyrobit.“

V: „Z kukuřice. A vařili sme z ní funge. Funge k snídani, funge k obědu, funge k večeři.

J: „A taky veliký banány sme měli, ty sme taky vařili.“

V: „A na stromech tam rostou abacate, tedy avokáda, ale zralý. Taky je tam v koši na hlavě nosej ženy, ale to je moc těžký.“

Ráno v Kobylisích

Vlahé, tak teplé, ráno. Něžný déšť, kapky z  nebe, tiché a pomalé.

Bytostně jsem vnímala, jak ta moje duše (duše není totéž co mysl) splývá s duší vesmírnou, duší všeho a všech.