Jak jsem nabírala zkušenosti

Honza Č. a já jsme se znali pět let, pak překročil hranice. Tedy ne nějaké morální, ale hranice naší země. A to tak, že napořád.

Mně bylo třináct, když se objevil v našem domě a osmnáct, když nadobro zmizel nejen z našeho domu a z mého života. Honza byl snad o deset, ale nejspíš ještě i o víc let starší než já. A mně umřel táta.

Máma mu podstoupila svoji garáž, aby v ní mohl provozovat živnost načerno a Honza jí na oplátku opečovával její škodovku.

Babička o něm říkala, že je to děvkař a pravdou bylo, že občas s nějakou dívkou, pokaždé s jinou, přijížděl. Byl myslím autoklempířem, ale s auty uměl všechno. A nejen s auty. Svými zrenovovanými západními bouráky dívky taky jistě sváděl, ale on sám měl v sobě zvláštní přitažlivou svůdnost i bez těch aut. Svedl i zadanou starší sestru mojí kamarádky z domu od naproti.

Se mnou si povídal a povídal si se mnou rád a i já s ním. Jenže dělal mi věci. A čím déle jsme se znali, tím věci rafinovanější.

Někdy jsem jen tak postávala vedle něho, když pracoval a zrovna nebušil kladivem do karosérie. Často jsem ho pozorovala i v temnu naší prádelny, jak drhne kartáčem a mýdlem do pasu obnažené svalnaté tělo a oplachuje ho pak studniční ledovou vodou, které jsme říkali tvrdá, protože nebyla měkká, jako ta dešťová, a mýdlo se v ní sráželo.

Jednou jsem si hrála s míčem školku o zeď, právě když Honza vycházel v ústrety nějaké odbarvené blond dívce, co za ním přicházela. Honza se opřel o vrata kolmo vedoucí k té zdi, na které jsem si hrála a dívka v tričku na nahém těle se opřela zády o něj. Já je periferním zrakem vnímala a dál pokračovala ve hře. Zakončila jsem ji bravurní otočkou a nějakým ještě tlesknutím, pak jsem položila míč na hliněnou zem, sedla si na něj a natáhla nohy v šortkách rovnou proti těm dvěma.
Vzhlídla jsem k nim vzhůru a okamžitě si připadala jak v zámku a podzámčí. A z toho svého podzámčí jsem vnímala mnohem intenzivněji Honzovy ruce pod trikem na nahém těle té blond slečny, jejíž zadeček vklíněn do jeho rozkroku se tu a tam nedbale zavrtěl, zatímco já tím zadečkem svým rozpačitě houpavě popojížděla na míči.

Honzovi ruce dál hladily nahé tělo pod trikem a tu blond slečnu to, na rozdíl ode mě, zanechávalo v naprostém klidu a znuděně okusovala stéblo trávy, což mě doslova fascinovalo.

Když se žitá chvíle stávala pro mě neúnosnou, řekla jsem té chladné slečně nade mnou, že jedna holčička taky takhle okusovala stéblo trávy a úplně celá z toho ochrnula. Že jsem to četla v Rudém Právu.
Blond slečna, do té chvíle pyšně svůdná, odhodila hystericky, k mému až opojnému uspokojení, stéblo a začala před sebe plivat a prskat. Nebeská chvíle se rozplynula, já se zvedla, zvedla jsem i svůj míč a brilantně s ním driblujíc o zem, jsem odešla.

Obrázek těch dvou ve mně ale pak už napořád zůstal a já si snivě představovala, jak jednou budu taky takhle ležérně opřena o nějakého silného muže, občas nedbale zavrtím svým zadečkem v jeho klíně a zatímco on bude rozechvěle bloudit po mém nahém těle pod trikem mužnými vzrušenými dlaněmi, budu já okusovat svoje stéblo trávy.

Jenže nikdy se to tak nestalo.

„Vyrostla si, co sem tady nebyl,“ vystoupil Honza z chladu garáže do slunce a utíral si ruce do směsi podivných hadrových provazů: „Mohla by sis už koupit podprsenku.“ Věděl, jak tohle slovo nesnáším a taky, že si tuhle podivnou věc nikdy v životě nekoupím.
„To je Jan, mááámin kamarád,“ mávla jsem rukou směrem k Honzovi: „Právě se vrátil ze sardinkovejch pláží narvanejch stejnejma čížkama (jmenoval se Čížek, Honza), vyvezl tam svoji bílou kůži, svůj červený vůz a svoji žlutou slečnu, dovysvětlila jsem Šimšovi a Kulišínovi, se kterými jsem tvořila půvabnou trojku. Tři strašáci do zelí, říkala babička. Jeden příliš dlouhý a díky tomu lehce ohnutý, druhý příliš malý a díky tomu rovný jak svíce. Oba si nechávali růst svoje zakázané dlouhé vlasy jeden tmavé a druhý světlé.

„Máš divný kamarády,“ řekl mi posmutněle Honza, když jsem vyprovodila Šimšu a Kulišína z domu. “ Vím to, všichni mi to řikaj, máma taky a babička taky, prostě všichni. Nezajedeme k jezírku? Mám čas ale jen do šesti. Mám večer ňákou slezinu.“
A jeli jsme červeným bourákem k jezírku v Prokopském údolí. Honza vytáhl z kufru obrovský teplý pléd (chvilku jsem o tom plédu přemýšlela), sedl si, já před něho a on nás oba do toho plédu zabalil.
„Chodila jsem sem s tátou.“
„Co to máš na řasách?“
„Krém na boty.“
„Prej ses úplně vykašlala na učení a chodíš oblíkaná jako hastroš.“
„Řikala babička, co? Nebo máma? Nespíš obě.“
„Opravdu tak trochu vypadáš jako taková mrkací santusácká panenka.“
„Hipísácká, když už a oblíkaná jako ty tvoje slečinky nebudu chodit nikdy v životě, a taky si nikdy v životě nenechám udělat na hlavě nějakou pitomou obarvenou ondulaci a taky si nikdy v životě nekoupim tu pitomou podprsenku.“
„Hipísácká? Tak to ses měla narodit jindy a jinde.
„Můžu si zajezdit?“
„To můžeš, ale moc se k tobě tohle auto nehodí.“

„Cos s tim autem proboha prováděla?“

„Nic, Honzo, vůbec nic! Dyť si to viděl, že nic!“

„S tim volantem ani nehnu…“
Čas běžel, ale motor auta ne, tedy možná že motor jo, ale s tím volantem pořád nešlo ani pohnout.
„Sme v pěkný bryndě, to auto tady takhle vopuštěný nechat nemůžeme, musíme ho dotlačit k nějakýmu domu.
„Cože?!…jak vodtlačit?!…víš, jak daleko odtud je první dům?
„Vodtlačit ho ale musíme.“
„Jak vodtlačit?… když nejde s tím volantem ani hnout?“
„Hele, já to auto nerozbil. Musíme nadzvednout čumák, pootočit celym autem, zase nadzvednout, zase pootočit a mezi tím tlačit a tlačit…“
„A co pak? Jak se asi pak z toho Prokopáku dostaneme?“
„No jak asi, pěšky.“
A tak jsme nadzdvihovali čumák, pootáčeli, tlačili a dřeli jsme se a dřeli, tak nelidsky, duši jsem málem vypustila. Nakonec jsme to auto k tomu domu opravdu dotlačili, ale to už bylo skoro osum.
Neromanticky romantickou cestou Prokopského údolí vydali jsem se směrem k domovu.
„Cítíš tu vůni?“
„Necítím nic! Dokonce ani ruce a ani nohy. Babička umře strachy, řekla sem, že budu doma přesně v šest.“
„Já…myslel sem, že máš ňáký to rande.“
„Slezinu sem řekla. Máme dneska rodinou oslavu. Než dorazim domu, bude nejmíň deset…budou šílet! A kde řeknu, že sem byla?“
„Rodinou oslavu?! Jakou rodinou oslavu? O žádný oslavě si nemluvila!….Hele…něco mě napadlo!…s tim autem…vrátíme se, ještě něco zkusím.“
„Zbláznil ses? Vrátit se, když sme ušli už takovej kus?“
„Pojď…poběž!“ A běželi jsme nazpátek.
Honza chvilku něco opravoval a: „Mám to!“

Až po dlouhém čase mi došlo, jak to s tím volantem vlastně bylo. Až když jsem zjistila, že volant se dá taky zamykat.

V mých čtrnácti letech a ani během těch dalších let, ve kterých jsme se s Honzou přátelsky stýkali, jsem si vůbec neuvědomovala, s jakou citlivou vnímavostí se ke mně Honza choval. Naopak, za to, co mi později prováděl, nazývala jsem ho „brutálním sadistou“, protože některé zkoušky, kterým mě tak rafinovaně vystavoval, brutální vlastně byly.

První měsíce a možná celé ty roky přistupoval ke mně s otcovskou shovívavostí a se zájmem, který, věřím, nebyl hraný, naslouchal mým nekonečným „filosofickým“ úvahám nad životem a smrtí. Nejdříve v přestávkách mezi prací, později zůstával se mnou po práci na trávě naší zahrady. To nelibě nesla moje babička, která uvažovala-li někdy filosoficky o životě a smrti, tak docela utajeně, a která v Honzovi viděla jen toho děvkaře. Tak jsme se začali scházet tajně.

Honzův pohled na mě se během let proměňoval od pobaveného přes zaujatý až skoro k obdivnému. Takhle to alespoň teď já vidím.

Povídali jsme si spolu o všem i o lásce i o mých dívčích orgasmech a to tak sofistikovaně, že ho nemohlo ani ve snu napadnout, že jsem až do svých patnácti let neuvěřila tomu, že „čůráčkem opravdu až dovnitř do kundičky“ (Nekamenujte mě za ta slova, rozkošnější mě nenapadají.)

V patnácti letech, po té co jsem se vrátila z mého prvního a posledního pionýrského tábora, byla jsem přesvědčená, že jsem otěhotněla, protože jsem s vedoucím toho tábora spala až do rána v jedné posteli. Po hře „vadí nevadí“ každý z tábora usnul kde se dalo a já díky vášnivému osahání pionýrského vedoucího dosahovala svých rozkoší. Když pak vyšla najevo moje naivita, choval se ke mně Honza s dojatou ohleduplností, která měla na mě účinek doslova dráždící. To pak způsobilo, že jsem se k němu začala chovat přehnaně žensky provokativně, jako nějaká komická kurtizánečka.

Myslím, že tohle moje chování nejspíš zase vyprovokovalo v něm potřebu výchovně mě usměrnit.

A tak se mi jednoho dne zeptal, jestli bych si to doma nezařídila tak, třeba že jdu do nějakého divadla, abychom mohli spolu zůstat i večer, že by mě rád pozval do jednoho nočního podniku, kam rád chodí.

Zařídila jsem se podle jeho pokynů a dohodli jsme se, že se sejdeme přímo v tom podniku a kdybych tam přišla dřív, že mě k tomu našemu stolu číšník usadí, že ho tam znají a ať si dám cokoli k pití a i jídlu.

Stalo se tedy, že jsem se dětsky nafintěná ocitla v lokále, kde všem bylo rozhodně víc jak osmnáct a já, která i v mladém věku vypadala ještě mladší, vyjímala jsem se v tomhle prostředí natolik, že jsem měla oprávněný pocit, že se všichni koukají jen na mě. Do té doby jsem znala jen hospodu Na Cikánce, kam mě babička posílala pro dědečka a restaurace pod českými hrady a zámky, ve kterých jsme obědvali o nedělích řízky nebo knedlozelovepřo.

Na otázku číšníka, zda-li budu večeřet, jsem odpověděla, že čekám na kamaráda a na další otázku, zda-li si tedy dám zatím aperitiv, řekla jsem, že ano a ten aperitiv si dala. Když jsem pochopila, že díky tomu aperitivu to tu můžu přežít, aniž bych umřela pocitem trapnosti, dala jsem si další a pak ještě jeden, protože Honza pořád ještě nešel.

Po těch aperitivech jsem, navzdory tomu, že jsem vyjedla několik talířků pražených mandlí, dostala hlad, nebo spíš jsem se chtěla něčím zaměstnat, protože spustila taneční hudba a kolem mě se začalo tančit a pro mě začali chodit nějací tatíci a vyzývali mě k tanci a tak jsem si dala předkrm a pak i jídlo. Jídlo s tím nejpodivnějším názvem, který jsem na jídelním lístku našla.
Pak náhle přikročil ke mně číšník, že se mění směna, že můžu dál zůstat, ale že musím uhradit svůj účet a strčil přede mě papírek ukrytý v kožených zlatě zdobených deskách, s cifrou, ze které se mi zatočila hlava. Konec konců, ať by byla ta cifra byla jakákoli, já neměla ani korunu.
Řekla jsem tedy, že čekám na Honzu Č., který mě sem pozval. Na to mi vrchní sdělil, že nikoho takového nezná a na mou prosbu se šel ptát všech zaměstnanců podniku, ale Honzu Č. neznal vůbec nikdo. Jsem v jiném podniku, napadlo mě těsně před omdlením a jen z dálky jsem slyšela, jak po mě chtějí občanský průkaz, který jsem ještě nevlastnila.
V tu chvíli se objevil. Omlouval se za zpoždění, ale já nevnímala nic, než ohromnou úlevu. Na mé přání zaplatil a vyvedl na mě na svobodu čerstvého vzduchu.

“Jak to že tě tu nikdo nezná?”

“Znám zrovna jen ty z druhý směny, netušil jsem…”

Jenže o tři roky později, když jsme pak do toho oblíbeného Honzova nočního lokálu, kam byl vstup jen od osmnácti let, šli opravdu spolu, dozvěděla jsem se pravdu o té pro mě pečlivě naprogramované pasti. Kdy i ti chlápci, co mě vyzývali k tanci, hráli tuhle celolokálovou hru, kterou jako opravdové divadlo Honza za těžkým rudým závěsem pobaveně, ale stejně ne pobaveně škodolibě, ale pobaveně dojatě, sledoval.

Ráj Rozkoše aneb Proč žiju bez Robertka

Ne že bych chtěla trumfnout Trable s hurikánem.

Já:

Formou zásilky objednala jsem si u vás LELO Mia sytě růžová – luxusní dámský vibrátor napájený z USB. Slovo luxusní v tomto případě opravdu na místě není. Při používání se jeho dvě části od sebe oddělují, takže je prakticky nepoužitelný.

Jsem ochotna zajít s reklamací k vám do skladu na Palmovce. Chtěla bych si touto formou domluvit schůzku.

Ráj Rozkoše:

Dobrý den,
Problém s výrobkem mne skutečně mrzí, jelikož s těmito výrobky skutečně nebývají problémy.

Samozřejmě se s ním můžete u nás zastavit a to bez předchozího domluvení schůzky, kdykoliv během pracovní doby od 9:00 do 18:30hod.

Následovala nesmírně komická reklamační návštěva skladu vedeném pod zcela jinou nálepkou, něco jako počítačové doplňky. Sešli jsme se tam nad tajuplným zvonkem dva. Obrovský rozpačitý nedočkavý muž v montérkách (“Už to došlo?” “Nedošlo, říkali jsme vám, že se vám ozveme.”) a provokativně nerozpačitá já.
Reklamaci přijali, ale na skladě nic pro mě. Mám si vybrat jiný výrobek z www stránek a urychleně mi ho pošlou.

Já:

Vybrala jsem si, rozdíl v ceně doplatím.

Ráj Rozkoše:

Dobrý den,

Omlouvám se, ale došlo na našich stránkách k chybě a tento výrobek bohužel již nemáme. Prosím vyberte si jiný.

Děkuji za pochopení

Vybrala jsem si nerada zase tedy jiný.

Ráj rozkoše:

Dobrý den,

Bohužel Vámi vybraný výrobek již nebude nikdy k dispozici, prosím vyberte si jiné zboží.

Po té následoval další výběr a po té konečné vrácení peněz, neboť výrobek co mi poslali se jim vrátil poškozený. Pro peníze do skladu došel můj nejvěrnější a v krámku vedle mi koupil za stejnou cenu boty na zumbu.

Co jsem se dočetla v Sexu na úrovni

To jsem tedy fakt nevěděla, já, slunečná nudistka, jakou ještě Slunce má moc.

„Čím větší objem kůže vystavujeme slunci, tím větší je sexuální stimul,“ píše Donald Norfolk. Už tedy vím proč můj krevní obsah překypuje pohlavními hormony.

„Na sluneční stimuly reagují obě pohlaví, muži o trochu více než ženy, zvláště když vystavují na slunci své pohlavní orgány. V tom případě se produkce testosteronu ztrojnásobí.“

Zamyslela jsem se nad lidmi, co je znám a jejich vztahu ke slunci. On ten Norfolk bude mít nejspíš pravdu.

Erotická kuchyně

Stůl, co jí vévodí, stvořil Osud sám z mocných fošen, co vydrží staletí. Velkolepé fošny z mohutného kmenu, přírodní dřevo impregnované lahodnostmi milovníků smyslových požitků. Náš stůl.

Zabodla jsem do něj nůž. Nedělám to často, jen občas, abych zdůraznila sílu okamžiku. Tentokrát jen tak z rozvernosti.

Postavila jsem se nahodile u volného, lehce zaobleného rohu stolu a začala strouhat velké brambory na bramboráky. Neumím strouhat v sedě.

Abych ale přeci jen získala pohodlnější postoj, kdo mě zná, ví, že pohodlí nadevše, zvedla jsem levou nohu na židli v čele, na židli hodnou svého stolu a dolehla lehce k tomu rohu. Nebylo to cílené, ale přesné.

Brambory sjíždějí po struhadle, jedna za druhou. Strouhám celým svým tělem. Vybaví se mi poslední scéna ze Sedmi statečných. Zrychluju tempo…jsem teprve u pátééé bra…a…am…bo…o… o… o…óóóóó…ry.

Tři črty o lásce

Byla tak krásná! A tak smutná.

Nebyla na holky, ale tolik něhy, jak ji zrovna potřebovala mít, žádný chlap v dlaních, ani nikde jinde, nemá, říkala.

Zkusila jsem to trošku. Ponořily jsme se do horké lázně a pily v ní víno. Pak ale já chtěla spát v posteli s mužem a tak jsem si vedle něho lehla. Vsunula se mezi nás a ten muž ji musel odnést v náručí jinam, ne moc něžně, bránila se.

Zamkl a ona jen chvíli, docela tiše, brala za kliku.

Sedla si pak sama v noční košilce na balkón v sedmém patře a pila. Hodně. Až se z toho zoufalého pítí rozkřičela do noci. Takový zvířecí řev, jako by ani nevycházel z ní, křehké. Bála jsem se, že skočí.

„Neskočí,“ řekl a já za ní nešla, ani on.

Pak ale, po chvíli ticha, podivné třesknutí. Vyběhla jsem směrem k balkónu. Seděla v koutě obýváku, vedle velkého rozbitého květináče, seděla omráčená v mokru, kolem hlína, v ruce svírala vzdušný kořen filodendronu.

Tím vzdušným kořenem filodendronu spláchla a ten filodendron i s tím keramickým květináčem ji z výše stojanu spadl na hlavu.

Přežila to, ta, jejíž jméno znamená ‚milá bohu‘.

***

Celé dlouhé roky o sobě tvrdil, že je impotentní. Miloval svoji ženu a ona měla milence, který se začlenil do rodiny a každý to chápal.

Jednoho dne ležela jsem v jeho pokojíčku plném knih se svým mladým přítelem, i já zdála se mladá, když v tom se tiše otevřely dveře a on vstoupil, tak přitažlivý, jako host do svého vlastního pokoje, oblečený jen do kostkované skotské čepice. Bylo to v Paříži.

Zdálo se to tak přirozené, že jsme mu uvolnili místo mezi námi a dál mluvili jsme o tom, co nám navždy zůstane utajeno, kladli si nezodpověditelné otázky.

I hlas měl podmanivý.

A pak, tak překvapivě, ale docela nenápadně, nenásilně – ani si třetí z nás nevšiml – on nebyl impotentní.

Přesvědčoval o své impotenci, aby před světem nevěru své krásné ženy ospravedlnil. Aby svět tu smyslnou nevěrnici toleroval.

***

Stojíš uprostřed kamenného mostu. Díváš se smutně na hladinu plynoucí řeky. Odrážejí se v ní světla noční Prahy.
Jsi sám.
Kde jsou tví přátelé? Kam zmizelo tvé sebevědomí?
Zůstal jsi sám.

Já jsem tu s tebou. Chtěla bych ti říct, že já…

Stojím pod starou černou lucernou a dívám se na tebe.
Vím, že kdybych se teď k tobě přiblížila a zezadu tě oslovila, otočíš se a rozzáříš.
Tvá záře mě odzbrojí a já ztratím dech. Ztratím sebe a na maličký okamžik získám tebe.
Na mostě ale není místo k milování. Museli bychom se vzít za ruce a jít v tichém rozechvělém hovoru.

Nemůžu s tebou chodit ruku v ruce. Ztratila bych sebe. A já si chci zůstat!
Protože ty, ty bys mi nezůstal. Příliš mladý, příliš krásný, příliš žádaný, příliš žádostivý.

Ztrácím se ti. To proto mi tak dlouho zůstáváš. To proto tak dlouho zůstávám já tobě.

Kdybych tě teď zezadu oslovila a ty ses otočil…???

Mohli bychom spolu mít krásné děti. Potkali jsme se ale příliš brzo. Příliš mladí.

Zase se spolu budeme milovat…až se sejdeme na divokém večírku. Zase budeme spolu v smyslné vášni.

Lásku ti ale nedám. Vzal bys mi ji.
Odcházím. Neohlížím se.

Vítězím nad tebou. Vítězím nad sebou.
Nikdy mě nezapomeneš a nikdy nezapomenu já tebe.
Byl jsi mým prvním milencem a zůstáváš jím navždy.

Zajistila jsem nám nesmrtelnost.

***

Toho nahého v kostkované čepici ale jmenovat nebudu

Už proto, že tohle sen nebyl.

Celé dlouhé roky o sobě tvrdil, že je impotentní. Miloval svoji ženu a ona měla milence, který se začlenil do rodiny a každý to chápal.

Jednoho dne ležela jsem v jeho pokojíčku plném knih se svým mladým přítelem, i já zdála se mladá, když v tom se tiše otevřely dveře a on vstoupil, tak přitažlivý, jako host do svého vlastního pokoje, oblečený jen do kostkované skotské čepice. Bylo to v Paříži.

Zdálo se to tak přirozené, že jsme mu uvolnili místo mezi námi a dál mluvili jsme o tom, co nám navždy zůstane utajeno, kladli si nezodpověditelné otázky.

I hlas měl podmanivý.

A pak, tak překvapivě, ale docela nenápadně, nenásilně ani si třetí z nás nevšiml – on nebyl impotentní.

Hlásal o své impotenci světu, aby ten svět pochopil nevěru jeho krásné ženy, aby tu smyslnou nevěrnici toleroval.

***

Jednou za mnou přišla a chtěla se milovat

Byla tak krásná! A tak smutná.

Nebyla na holky, ale tolik něhy, jak ji zrovna potřebovala mít, žádný chlap v dlaních, ani nikde jinde, nemá, říkala.

Zkusila jsem to trošku. Ponořily jsme se do horké lázně a pily v ní víno. Pak ale já chtěla spát v posteli s mužem a tak jsem si vedle něho lehla. Vsunula se mezi nás a on ji musel odnést, ne moc něžně, bránila se.

Zamkl a ona jen chvíli, docela tiše, brala za kliku.

Sedla si pak sama v noční košilce na balkón v sedmém patře a pila. Hodně. Až se z toho zoufalého pítí rozkřičela do noci. Takový zvířecí řev, jako by ani nevycházel z ní, křehké. Bála jsem se, že skočí.

„Neskočí,“ řekl a já za ní nešla, ani on.

Pak ale, po chvíli ticha, podivné třesknutí. Vyběhla jsem směrem k balkónu. Seděla v koutě obýváku, vedle velkého rozbitého květináče, seděla omráčená v mokru, kolem hlína, v ruce svírala vzdušný kořen filodendronu.

Tím vzdušným kořenem filodendronu spláchla a ten filodendron i s tím keramickým květináčem ji z výše stojanu spadl na hlavu.

Přežila to, ta, jejíž jméno znamená ‚milá bohu‘.

***

Sexualita…ach!

Vejdu do koupelny.

„Chcete už z vany?“

„Ne, my si hrajeme, že jsme smutný.“

„Smutný?“

„Jenom já a Vaneska, Jardel ne, protože je kluk.“

„Jak se na to hraje?“

A tříletá Tea s andělskými copánky vezme vábně hedvábný šáteček, co se vznáší na hladině, vezme ho za cípečky do ručiček, překročí ho a pak, s andělským výrazem v tvářičce, zlehoulinka jím pohybuje. Sem tam, sem tam, sem tam…

***

Lesbická svatba v kostele

Stála jsem v závoji z pavučin, vedle zhublé Liby, v obdivu zástupu užaslých.

Vlhkým teplem se rozezněly zvony.

Liby umírala.

Vybrala si mě, věděla, že se o její ošklivé děvčátko postarám. Že mu dám lásku a něhu, kterou do dospělosti zkrásní, i když svoji hadrovou panenku ze své náruče nikdy nepustí.

Vzala jsem si ženu s dítětem v kostele. I přesto, že mě přitahují muži, i přesto, že jsem agnostik.

Mladý farář v odéru zatuchliny porozuměl. Překročil své řády. Věděl, že zpečetěním tohoto sňatku zachrání malé děvčátko. Věřící Liby se zpovídala denně.

Když jsem odcházela z poslední zmarněné hodiny katechismu, ve svatebních už šatech, zapadla jsem v katakombách kostela do zvláštní duhové bažiny. Mezi dva velké oblé kameny. Kostelník mě tam našel a podal mi kruh s klíči.

Zvony zněly. Davy utichly.

Před oltářem, v duhově do pasu obarvených svatebních šatech, vnímala jsem poslední lesbické touhy Libiny. Pavučinový závojíček zachvěl se zrychleným dechem představ.

Náhle do mého vědomí proniklo zakrákorání. Té slepice, co si u nás na zahradě hraje na kohouta.

A já si ještě ve svém jediném svatebním snu stačila pomyslet:

Je třeba zabít kohouta…

NEVINNÝ ŽERTÍK

Po dni stráveném na pláži seděli jsme na terase a tiše pozorovali rybářské lodě, vyjíždějící na oceán k nočnímu výlovu. Jako každý večer nikam nešel. Nikdy nikam nešel. Byl to náš host a já se k němu jako k hostu chovala. Tedy alespoň prvních pár dnů. Pak, když se celé dny ode mě ani na krok nehnul, přestala jsem jeho přítomnost vnímat, přivykla mu jako vlastnímu stínu a chovala se, jako bych byla sama.

Před tím než jsem vešla na terasu, nanesla jsem si v koupelně na obličej průhledný gel. Omlazující slupovací masku. Po nějaké chvíli začal gel tuhnout a proměněn v tenkou slupku napnul kůži na mé tváři dohladka.

Při zapadajícím slunci, začala jsem ji, pomalu, z tváře sloupávat.

V tom jsem si všimla jeho udiveného výrazu. Chtěla jsem tu trapnou chvilku nějak odlehčit:

„Já to s tím opalováním dneska asi trošku přehnala…“ zažertovala jsem a s náležitou grimasou stahovala dál tenkou průhlednou slupku ze svého obličeje.

On, jak jsem se mylně domnívala, se ke hře přidal:

„Proboha!?…Bolí to?“ prožíval se mnou procítěně:

„To je hrozný! Ježiš! To je strašný!“ chraplavě šeptal.

Najednou vidím, začíná blednout. Hodně blednout! Náhle se bezvládný pomalu sesunul z křesílka na chladné dlaždice terasy.

O tenoučkých slupovacích maskách nikdy v životě neslyšel.


Kocovina

 

 

Pokaždé na podzim, když spatřím na poli hejno černých ptáků, slyším jeho chraplavý hlas:

„To nejsou vrány. Jsou to havrani.“

Chladné podzimní ráno. Prolezla jsem neznámým oknem neznámého domu na neznámou zahradu. Mezi starými stromy bez listí budka s vyřízlým srdcem. Dosedla jsem obnažená na ojíněné chladné dřevo. Kolem hejno hladově splihlých slepic. Na klín mi skočil rezavý kocour. Hlasitě předl. Hřál…mě prokřehlou, nevěřící.

Černí ptáci s krákoráním dosedali a zase vzlétali z korun starých stromů.

Tohle žiju? To není sen? I tyhle vrány jsou skutečný?

„To nejsou vrány. Jsou to havrani.“

V okně neznámého domu se objevila zarostlá tvář neznámého muže. Z úst mu stoupal bílý obláček, když zvolal chraplavě do mlžného rána ta slova. Jako by četl moje myšlenky.

Oknem s oprýskaným rámem vrátila jsem se do domu. Mezi prázdnými lahvemi od piva, rumu a laciného vína, kolem rozestlané postele s pruhovanými obrovskými peřinami…k telefonu.

Muž přikládal do kamen a mluvil ke mně, aniž by se na mě podíval:

„Usnulas dřív, než sem stačil zatopit.“

Zvedla jsem sluchátko, vytáčela pomalu číslo taxislužby.

Jenže. Nevěděla jsem, kam mají pro mě přijet.

 

Havraní ráno

Přes všechna volání jara probírám se do krákoravé zimy. Ostré chladno proniká oknem, které nikdy nedovírám.

Neprobouzím se v embryonální poloze, která mi dává každé ráno pocit znovuzrození. Probouzím se v poloze Ježíše Krista na kříži. Nepřibita, znehybněna. Moje živé vlasy lehoulince povlávají.

Vstanu?

Proč jsem, Kriste, ve Tvé znovuvstání nikdy neuvěřila?

Před mým všudypřítomným pohledem lidé staví pro sebe moje chrámy. Umělci vytvářejí tisíce a tisíce cubilefixů všech velikostí. A ty největší a nejkrásnější staví na hlavní oltáře mých chrámů, které ztrácejí obvyklý chlad. Lidé přicházejí za mnou, za Nadějí Smyslnosti.

Rozechvějí se při každém povlání mých vlasů.

Prudce jsem se posadila. Poklekla a odklopila okno dokořán.
Havrani! Už dávno vím, že to nejsou vrány.

Erotický sen

 

Procházela jsem snovou krajinou. Ne krajinou malebnou, ale ponurou. Vlhce teple ponurou.

V mlhavých parách rozpoznala jsem muže v černém. Ačkoli jsem nemohla spařit jeho tvář, věděla jsem, kdo to je.

Biskup Malý.

Popoběhla jsem, abych ho oslovila.

A procházeli jsme vlhkým teplem spolu. V klidném tichém hovoru.

Říkala jsem mu, že tehdy na Letenské pláni zaskočil nekonečný dav naděje, když spustil na ateisticky vychovávaný český lid otčenáš. A že já, protože ho mám ráda, taky jsem opakovala, uzardělá, po něm všechna ta slova. Pater noster.

Krajina stávala se vlhčí a teplejší.

Snad mě chtěl přiblížit Bohu.

Položil zlehka svou vlídnou dlaň dolů na moje záda, tam na ty dva ďolíčky.

V tom ke mně zprudka obrátil svoji tvář. Jeho náhle překvapivě smyslná dlaň vystřelila i do jeho celibátem mučeného těla šíp.

Jen zázrakem zůstali jsme tam tak stát.

Dva osikové lístečky bez větru.

Jak jsem o věneček nepřišla

Když jsem poprvé vibrovala na své erotické pavučince, nemělo to nic společného s muži.

Hrála jsem si, nevinná, na paloučku U sedmikrásek a z těch sedmikrásek pletla věnečky.

Nevinný pohyb, nevinná myšlenka, zatajený dech…a já provinilá.

‚Jak si povídaly o té hrozné couře, co přišla tak strašně mladá o věneček, nevěděla jsem, o čem mluví. Už to vím! Už jsem o něj taky přišla! I když to nikomu na světě neřeknu, já to budu o sobě už napořád vědět. I když budu veliká!‘

Přes všechny výčitky ale, přes všechna snaživá předsevzetí, nedokázala jsem nepodléhat touze po kraťoučké rozkoši, která mi na chvíli přinášela pocit nepoznané slasti, uklidnění.

Smířila jsem se se svým osudem coury a vžívala se do role Viktorky.

Slovo splav mě dodneška rozechvívá.

O stejném jinak. Jak jsem to náhodně v čase našla.

Hitler kazišuk

Někdo obléká svou ženu do erotického prádýlka a vysokých kramfleků,  jiný ji kupuje obojek a pouta, další potřebuje nahlížet do erotických magazínů nebo pouštět porno film, jiný třeba rovnou natáčí, další si představuje pod sebou jinou nebo tu stejnou zamlada a nebo si představuje bůhvíco.

Výčet by byl jistě nekonečný a všechno by to bylo správně. Protože všechno je to lepší, než svou ženu vášnivě nepomilovat.

 

Někdo potřebuje k tomu, aby mohl vášnivě pomilovat svoji ženu jen svoji ženu. A jeden k tomu potřebuje ještě něco navíc – intelektuální blízkost s ní.

 

Zavolal, zrovna když jsem byla na cestě jinam. Byl vzdálený 160 kilometrů a volal:

„Přijeď !“

Změnila jsem cíl své cesty a v nejvyšším možném spěchu dorazila na Florenc. Tři hodiny jízdy a…rozechvění.

Ráj v babím létu, spěchám cestičkou mezi loukami k lesu a pak dolů ke kapličce a ještě níž a za vysokými smrky…jen cvrčkové a kobylky a sarančata a taky vůně paelového rizota s láskou pro mě připravovaného a lahve mého oblíbeného vína.

Večeře při zapadajícím slunci.

Pak horká pro mě připravená koupel u otevřeného ohniště, v tak hluboké vaně, že mě voda v ní nadnáší. Přichází se dvěma sklenkami a podává mi drink. 

A pak, nevím, co jednoho z nás k tomu inspirovalo, snad pohled na mé tělo pod hladinou, začali jsme se bavit o Hitlerovi.

A moje věta:

„Hitler byl levičák!“

Věta, která vyvolá u něj gradující přesvědčování

…pravičák!…pravičák!!…pravičák!!!

Mohla jsem kývnout. Znám to už.

Jenže já z horké lázně docela tiše:

„Levičák…“

A pak jsem slyšela už jen dusot kroků, jak po dřevěných schodech spěchal uzamknout se do Russelovy cimry. Pokojíku bez denního světla, jehož okna vedou na půdu. A je to. Vášeň je v čudu.“

Dopila jsem jsem svůj drink ve své lázni a pak se uložila do protopené světnice pod trámy, s okny rozevřenými do nočního ticha toho voňavého babího léta.

 

Ráno pak schází z půd, něha sama:

„Promiň, ale bez intelektuální blízkosti…“

Erotické představy

Mívají je všichni, ne? Nebo ne? Nebo bych se měla cítit jako ve svých pěti letech na paloučku U sedmikrásek?

Žiju si erotikou – kultivovanou, kulturou zjemnělou sublimací smyslnosti.

Do něžně smyslné erotické pavučinky vmotala jsem svoje tělo i svoji mysl. Vnímám svět přes vzrušivě vibrační pavučinku.

Moje erotické představy ale příliš kultivované, kulturou zjemnělé nebývají. Bývají tak trochu sadistické. Nebo masochistické? Tohle nevím, protože v těch mých erotických představách já nebývám.
Ty představy nebývají zas tak docela sadistické. Nikdy nikdo nikoho nepoutá ani nebije. Jen plní přání. Třeba houf rozmanitých dívek a žen velmi bohatému muži, nebo houf mladých mužů všech barev pleti velmi bohaté ženě.

Proč tomu tak v mých představách je, to nerozebírám. Jsou to takové výhodné představy. Poskytují neomezený prostor fantazii.

Otěhotněla jsem jako Pana Marie

Jarní prázdniny. Odjely jsme v ošoupaných džínách, s tričky ustřiženými nad pasem, s dřevěnými běžkami a zakázanými elpíčky. Čekaly nás bělostné, sluncem zalité hory jak z pohádky o Mrazíkovi.

V okně

Večer u krbu a laciného vína poslouchaly jsme Kryla, měly hlad a žádné jídlo. Snědly jsme i válečné konzervy, co shazovali z letadla Američané za války a co zůstaly ve spíži celá ta léta nedotknutě uchované.

„Chlebáááá…s hořčicííí…Co blbneš!…rozdělit na pět dílů!“ Takhle vypadala naše večeře.

Druhý den jsem se nechala u zadního vchodu do kuchyně horské boudy políbit kuchařským učněm.

„Koloušku,“ šeptal mi: „Přijdeš i zítra?“

V dlouhé žlutooranžově batikované sukni brodila jsem se dolů od horské boudy k naší horské chaloupce, snažila se běžet, nemohla jsem se dočkat, až žasnou nad v sukni přinášeným proviantem.

Maličká máslíčka, marmeládičky, medíčky, chleba, rohlíky, salám, pomeranče.

Já ale pořád musela myslet na kasičku, ve které jsme měly uložené peníze na zpáteční autobus.

„Nějak bylo, nějak bude!…důležitý je, jak je teď…“ přesvědčila jsem nejdobrodružnější z mých kamarádek, vybraly jsme můj díl z kasy a sjely na saních dolů z Horních Míseček do Špindlerova Mlýna, užít si.

S mou zpáteční cestou to dopadlo dobře. Nastoupila jsem s občanským průkazem v ruce a ani jsem nedopověděla svůj příběh o hladu.

„Někam si sedni!“ zamračil se mile bodrý řidič v autobusácké čepici.

Ale naše užívání si dobře nedopadlo.

Sáně jsme opřely o stěnu restaurace, objednaly si a s požitkem se pustily do brammorových knedlíků ze zelím a cibulkou.

Ucucávaly jsme malou desítku, když si k našemu stolu přisedla parta kluků. Měli penež víc než my a bylo jasné, že nahoru do naší chalupy už nevystoupáme. Na chalupě těch kluků nás pak spalo na malém prostoru hodně. Byla nám zima, leželi jsme namačkáni jeden na druhém. Zezadu mě hřál ten s nejdelšími vlasy.

Ve sněhem vlhkých a těsných džínách se ale spát nedalo, tak jsem se z nich pracně vysoukala a usnula.

***

„Tak asi do mě vstoupil Duch Svatý!“  křičela jsem nevěřícně o dva měsíce později na lékaře.
Ale  pak jsem si vzpomněla na tu noc v horách. Že by ten kluk?! Tisíckrát jsem se marně snažila vybavit si každý detail. Četla jsem přece i o těhotných pannách, o tom, jak chytré spermijky si cestičku najdou. Možná i přes krajkové kalhotky.

Vůbec mě nenapadlo po tom klukovi pátrat. Vlastně jsem mu to ani za vinu nedávala.

Já byla lolitkovsky svůdná, sexy a věděla jsem to. A  díky tomuhle vědomí vzala jsem vinu i následky jen na sebe.

Pokračování...

Naostro a bez

Nevidím důvod, kromě jediného, proč bych měla chodit jinak. Tím jediným důvodem je, že se připravuju nebo spíš že připravuju muže o svůdnou koketnost rafinovaných prádélek.

Třikrát týdně se svlékám v přítomnosti jiných žen. A pokaždé vnímám kradmé užaslé pohledy. Naostro? A bez?

Už dlouho mě podobné pohledy neuvádějí do rozpaků.

Má něco ranní erekce muže společného se ženou?

Mám ráda k ranní kávě tenký krajíc dobrého chleba, potřený opravdovým máslem a posypaný zlehka mořskou solí. Je-li k tomu ten chléb s máslem ještě posypaný sekanou pažitkou a jsou-li k němu tři vejce do skla, ocitám se na pokraji ranního ráje. Vejce musí být ale domácí a pažitka čerstvá. (Takhle to mívám v Čechách, v Normandii ale zase docela jinak.)

Kdysi dávno, po jedné po milostné noci s jedním mužem, jsem nad kávou čekala na slibovaný chléb s máslem a solí. A čekala na něj toužebně.

Vešel s namazaným krajícem a přinášel mi ho a přinášel mi ho na svém ztopořeném pyji.

„Jen s dvěma vejci,“ vtipně podotkl a vyfotil si polaroidem krajíc i s podnosem.

Nejspíš mě chtěl oslnit. Ranní erekcí, vtipem. Ale já si v té chvíli přiznala, co jsem tušila. Že máme nejen rozdílný smysl pro humor, ale nejspíš i rozdílný cit pro smyslnost.