Smutně vetchá sukýnka z ostrova Mallorca

 

 

suknicka na lampe

S večerní lampou rozsvěcím svoje letní vzpomínky.

V zimě místo mých boků obtáčí lustr v kuchyni. Je kusem mě samé. Stala se svědkem mnohého. Zakrývá mé boky už mnoho lét. Kdekoli, kde v teplých létech žiju.

Smutně vetchá sukýnka z ostrova Mallorca.

Koncem jednoho sukýnkového léta zůstala jsem sama se třemi psy v malém osamělém údolí hor a sázela smrčky.

„ V téhle době se smrčky nesázejí,“ varovali mě dva dřevorubci. Smrčky se ale ujaly. Docela všechny.

Po prvním celodenním sázení bez jídla, jen s lahví vína, vyšla jsem cestou do kopce, ke kapličce, abych pak pomalu scházela dolů a abych, jako nějaký náhodný turista, na sobě vyzkoušela efekt, jaký můj nový smrčkový plůtek v náhodném turistovi vyvolá.

U kapličky, obtočena sukýnkou, obkroužena psy, přisedla jsem do trávy. A do té trávy, pozorujíc okouzleně na kopci se pasoucí vlnivé stádo krav, tiše čůrala. V tom jsem si všimla, že místo třech psů krouží kolem mě psi čtyři. Představa psího páníčka ve chvíli, kdy znesvěcuju svatostánek…

Povstala jsem hrdě. Dlouho se rozhlížela, ale nikoho nespatřila. Jen ten pes navíc. Jezevčík. Utekl týrán výcvikem nějakého myslivce, pomyslela jsem si.

Scházela jsem dolů, kolem opuštěné sousedovy chalupy a…k mému zděšení vyšel z ní svalnatý muž s vyholenou hlavou. Do pasu obnažený. A s nožem v ruce.

Zloděj! Skinhead!

Pro skinheady je typická nenávist vůči Hippies, napadla mě okamžitě odněkud vyčtená věta.

Polkla jsem naprázdno. Třásně mé sukýnky, jen tak naostro uvázané, se zachvěly. Ňadra, zakrytá černým hedvábným šátečkem jen zpola, nadouvala se zrychleným dechem.

Vyšla jsem muži vstříc. Černé vysoké pracovní holinky umocňovaly ráznost mých kroků. Vyslovím-li svoje jméno a stisknu-li jeho dlaň, nezabije mě.

Rozhodným gestem odhodila jsem dlouhé vlasy z tváře a napřáhla paži k pozdravu.

„Jmenuju se Mirka Langerová. Jsem z té chalupy…tam dole. „

Psi, kteří byli doposud mým stínem, teď v dálce dovádivě skotačili s…jeho psem? Ve společnosti svého psa nikdo nevraždí. Určitě ne.

Muž, obě zápěstí omotána zašpiněným fáčem, přendal nůž z pravé ruky do levé. Úleva. Pravicí stiskl moji pravici.

Ten mladý muž byl farář. Na chalupě přítele si léčil zranění na duši i na zápěstí, které způsobila jeho nedovolená láska k mladému básníkovi.

Pokus opustit tento svět mu nevyšel. Tedy…tentokrát ještě ne.

Tehdy vyřezával nožem Panenku Marii s Ježíškem v náručí.

Jeho Marie zdobí kapličku v údolí.

Mladý farář z údolí živých už ale navždy, ze své vlastní vůle, odešel.

A já už druhým rokem zastřihávám smrčky. Tak divoce rostou.

***

Veselé Vánoce!

 

Bleděmodrý podvazkový pás

Dotek, barva, vůně a na pár vteřin závrať do minulosti.

Dědila jsem po sestřenici z druhého kolena. Vkus sestřenice ani zdaleka neodpovídal vkusu mému, což pro mě bylo dost traumatizující. Cítila jsem totiž povinnost plnit přání svých milovaných předků, ještě dřív, než stačili svá přání vyslovit. A tak jsem oblékala „krásné šatičky“ a snažila se zapomenout, že je na sobě mám.

Vrozená schopnost empatie, talent, který mi komplikoval dětství. Vnášel do něj chvějivě upocené úzkosti.

Moji předkové byli šťastní ze své dokonalé holčičky a já šťastná z jejich štěstí, kterého jsem byla strůjcem.  A tak nikdy v mém dětství nepoznali moje skutečné pocity, moji pravdivou povahu. Sebe samu, dobrovolně, vydávala jsem všanc citovému vydírání.

Přišla další strašidelná várka od sestřenice. Tentokrát mě ale skutečně něco zaujalo. Dva kousky. Bleděmodrý a bledorůžový. Podvazkové pásy.

Popadla jsem je a dychtivá s nimi běžela přes ulici ke kamarádce.

„Bleděmodrý si nechám, bledorůžový dám jí…“

Podvazkové pásy, stejně úzké jako naše dětská tělíčka.

Vysypaly jsme prasátka a šly si koupit tenoulinké silonové punčochy. Prodavačka v tepu nezklamala. Neomylně neomaleně uváděla nás do rozpaků. Tak, jak dospělí lidé děti bez rozpaků do rozpaků uvádějí.

Pak konečně, v šeru neútulného pokoje s mohutným leštěným nábytkem, svlečeny do triček a kalhotek, navlékaly jsme pavučinkové punčošky a vzrušeně připínaly je k podvazkovým pásům. Hladily útlá stehýnka, lýtka. Natahovaly nožky v nejrůznějších pózách. Zrovna ve chvíli, kdy do pokoje vešel o pár let staří bratr mojí kamarádky se svým kamarádem.

To přistižení nesla moje kamarádka daleko hůř než já.

V erotickém houstnutí vnímala jsem proměnu starších kluků, ke kterým jsem do té doby vzhlížela s dětským respektem, a kteří se, náhle zranitelní, snažili zakrýt svoje rozpačité rozechvění.

Opojně jsem prožívala svou první chvíli svádění.

Nevinnost

Až skoro v patnácti letech odjela jsem poprvé, nerada, na pionýrský tábor.

Na sklonku poslední noci jsem zůstala po hře ‚vadí nevadí‘  jen v kalhotkách a jen s pionýrským vedoucím. A nechala se jím laskat. Všude. I pod těmi kalhotkami, omráčená slastí.

 

Po prázdninách mi v září, k mému zoufalství, vynechala perioda. Bylo jasné, jak krutý osud mě stihl. Platím za svoje rozkoše.

 

Požádala jsem starší sestru mojí kamarádky Blanky Dášu, aby šla se mnou sdělit tu hrůznou zprávu mamince.

Dáša se vzpamatovávala ze šoku:

„To je šííílený! Tys spala s pionýrským vedoucím?!“

Cestou za mojí mámou, bylo to jen přes ulici, Dáša upřesňuje:

„Von to do tebe stříknul?“

„Co? Co jestli do mě stříknul?“

„No…to semeno.“

„Jaký semeno?“

„Počkej, popiš mi dopodrobna, jak jste spolu spali.“

A tak jsem jí to dopodrobna popsala.

„Takže ti ho tam nestrkal?“

„Koho? Kam?“

„Ježiš! Přece čůráček do kundičky!“

V tu chvíli jsem to pochopila. Takže ty vtipy o tom strkání nebyly jen perverzní výmysly mých spolužáků a ty obrázky nekreslil nějakej úchyl?

Faux pas

Koupila jsem si slepici. Zmraženou. V kantýně fabriky, kde jsem fotila nejlepší pracovníky, prodávali všechno.

Po pracovní době nesla jsem si v letním parnu slepičku v úzkém proutěném košíčku domů. Lehoulinké bílé šatečky ke kotníkům povlávaly, koketovaly s letním vánkem.

Přibrzdil. Okénko sjelo dolů. Soudruh náměstek. Překvapilo mě to. Po té, kdy jsem svou schůzovní řeč na celofabrikovém sněmu zahájila slovy:

„Vážení přátelé, bez konkurence nedosáhneme ničeho….“ mě v lásce zrovna neměl. Přitom mi nemohl nic vytknout, mým úkolem bylo přesvědčit vedoucí úseků k zapojení se do socialistické soutěže.

Teď se na mě ale nemračil. Tál svůdným úsměvem. Hravě jsem přijala jeho nabídku, že mě odveze domů a nastoupila do vozu.

Lehce rozevřela jsem stehna a úzký košíček mezi ně vsunula. Příjemně to chladilo.

Pak, během cesty, zahráli jsme si svou etudu (krátký prozaický útvar na předem dané téma). Nikdo z nás dvou nebyl pravdivý. Směšně ubohá hra na svádění se mi někdy připomene. To, když podobnou scénky zahlídnu ve filmu.

Naše etudička měla ale nakonec komicky lidský závěr.

Vystupovala jsem z vozu a v tom si jí všimla, krvavé rudé skvrny na bílé kožešince. I náměstek si té skvrny, co po mně zbyla, všimnul. Jeho tvář se proměnila. Úsměv sebejistého svůdníka mizel. Jak tohle proboha vysvětlím manželce, dalo se vyčíst z jeho výrazu.

Než jsem se stačila vzpamatovat, přibouchl dveře a byl pryč.

Zůstala jsem stát u kraje silnice. Bílá sukénka, s rudou mokvavou skvrnou vpředu i vzadu, povlávala ve větru. Krvavý rozmražený vnitřek slepice protekl košíčkem přes bílé hedvábí a potřísnil i bílou kožešinku na sedadle rodinného vozu náměstka.

Druhý den náměstka potkám, ten ale jako by přede mnou prchal.

„Pane náměstku!“

„Soudruhu náměstku!“

„Já bych vám jen chtěla vysvětlit…“

„Nic mi nevysvětlovat nemusíte…nic mi nevysvětlujte!“ zasupěl náměstek.

A tak se o slepici nikdy nedzvěděl. A mě už taky nikdy nesvezl.

Co život činí sladkým aneb Na co jsem myslela, když mi Oleg myl uši

Sexualita, výživa, pohyb, změna. Tohle činí život sladkým.

A sex je hnací silou naší psýché.

Kundaliní si ve mně někde dříme. A já ji asi nikdy neprobudím. Tu Hadí sílu. Ani nevím, jestli bych měla dost trpělivosti k soustavným cvičením tělesným i duševním. A nevím, jestli bych zvládla pravidelné a řízené dýchání.

Protože dýchat, to já tedy neumím. Dech zadržuju. Nejen při rychlém běhu.

Čtyřicet dní se udává jako nejkratší doba, ve které může hathajogín vzbudit Hadí sílu Kundaliní. To zase není tak dlouhá doba.

Jenže. Nejsem hathajogín.

V noci jsem spala se ženou

Byla moc krásná.

 

Kdybych nevěděla, že jsem mezitím spala a že se mi zdál ten podivný sen, je tu všechno jako večer. Víno i měsíc. Měsíc na opačné straně, ale ve stejně záclonově oblačné cloně.

Jen místo božské Billy Holliday a ještě více božské Elly Fitzerald zpívá ptáček svoje jarní písně. Jako o život.

A taky pomerančový džem už během noci ztuhnul. Stejně jako některý z mých svalů. A vyhaslo v krbu.

A tam, kde včera svítil ten kulatý měsíc, objevily se světle růžové červánky. Jako stehýnka padlých víl.

 

 

Ještě nikdy v životě jsem nedělala vánoční úklid. Nikdy v životě nebudu dělat vánoční úklid.

Můj příběh s něžným popelářem

Jela jsem tramvají, podvečerní předvánoční Prahou. A vzpomněla si na ten příběh horkého pražského léta. Vzpomněla jsem si na toho muže, protože on se podvečerů bál. A taky se bál předvánočního času.

 

Horký den už od samého rána. Vláčela jsem se rozpálenou prašnou ulicí a měla ukrutnou žízeň. Pivo si dám spíš výjimečně, tentokrát ale ve chvíli, kdy mě ovanul z otevřených dveří hospody výčepní závan, mě představa orosené sklenice s chladným zlatým mokem doslala do euforie.

Sundala jsem tmavé brýle a vešla do zeleného chládku. Za barovým pultem leštil barman číše, hovořil s jediným zatím hostem, velkým mužem stojícím mezi barovými stoličkami nad malým pivem.

Před sebou představu orosené sklenice, oslovila jsem oba muže s nadšením. Toho před barem, jestli si k němu můžu přisednout a toho za barem, aby mi rychle načepoval.

Pivo jsem pila s opravdovou rozkoší, bylo mi najednou svěže, radostně, nenuceně jsem se s oběma muži bavila. Řeč se stočila na Francii, tak, jak jsme ji každý z nás poznali. Postřehy muže vedle mě nadchly, vnímali jsme věci stejně.

Z okolí začali přicházet úřednice a úředníci na obědy za stravenky, obsazovali jídelnu ve vedlejší místnosti, náš barový pult míjeli. Číšník odešel věnovat se nově příchozím a my, já sedící na barové židličce a velký muž stojící vedle mě nad pořád stejným malým pivem, jsme osaměli.

„Žijte se mnou,“ zaskočil mě po chvíli ticha muž jednoduchou přímou větou. Z výrazu jeho tváře bylo zřejmé, že vůbec nežertuje. Myslel svoji nabídku docela vážně.

Žije prý nahoře v patře, tady nad barem, sám. Pracuje od čtyř od rána, pak má celý volný den. Jenže neví, co s ním. Neví, co se svým dlouhým volným dnem.

Dívala jsem se na toho muže, na prací vypracované tělo, na ostře řezané mužné rysy v jeho obličeji.

Dívala jsem se do tváře zajímavého muže, který uměl poutavě vyprávět a který si po práci stoupl s jediným malým pivem k baru, než začnou vydávat obědy, aby pak den co den u televizních seriálů, jejichž jména mi nic neříkala, čekal. Čekal na spánek po erotice, se kterou byl ve své posteli sám.

Říkala jsem si:  „Ten muž by mohl přece všechno!“ A řekla to i jemu.

Měl mužnost, měl sílu, měl inteligenci. Mohl by mít vzdělání, mohl by mít rodinu nebo spoustu žen. Taky to všechno nejspíš už měl.

Jenže teď mu chyběl smysl.

„Nikdy jsem neviděl ženu takhle vcházet.“

Do jeho života jsem ale vstoupit nemohla. I když měl tak podmanivý hlas a krásné ruce.

Šel mě doprovodit na stanici tramvaje.

„Stojím tam každý den před obědem. U toho pultu. Kdyby jednou…třeba…“

Teď stál na stanici, sám v davu čekajících na tramvaj. On na žádnou tramvaj nečekal. Stál tam s rukama v kapsách džín, stejně modrých jako jeho smutné oči.

ZAMRZLÉ SLZY

Učitel francouzštiny zatočil mým světem.

Když jsem vešla do učebny, stál opřen o kraj psacího stolu. Kolem do půlkruhu na židlích s připevněnými sklápějícími deskami moji budoucí kolegové studenti.

Odlepil se od stolu, vyšel mi s úsměvem, s tím úsměvěm, v ústrety.

Existuje to. A já to právě teď prožívám. Existuje to! Láska na první pohled.

Víc než pouhý stisk dvou dlaní, energie zřetelně cítěná, energie, která spojuje. Na chvíli jsem přestala dýchat. Cítil stejné, určitě ano.

Tou chvílí skončilo všechno, čím jsem do té doby žila. Začala jsem žít pro své lekce fnacouzštiny. Nezklamat svého učitele, okouzlit ho. Vždycky o jednu lekci dopředu, vyhledala jsem si v naučných slovnících všechno o tématu, o kterém bude řeč. Dokonale připravena, nemohla jsem, než excelovat.

Pečovala jsem se stejným maximalismem i o své tělo. O jeho každičký kousíček.

Vzkvétala jsem štěstím, úspěchem, láskou, vytržena z nudy všednosti do smysluplného žití s jasným cílem.

Odezva byla dokonalá. Naše symbióza se prohlubovala a v hodinách jsme vedli otevřené i skryté dialogy. Moje rychlé reakce nedávaly šanci žádnému z mých kolegů, až mě můj učitel musel něžně upozornil, že je třeba nechat prostor i druhým. Druhé já ale nevnímala.

Časem naše skupinka pokračovala konverzací v nedaleké kavárničce. Její útulnost dodávala našim setkáním nádech večerní romantiky.

Já a můj učitel jsme už neskrývali vzájemné sympatie. Něžně ke mně mluvil, něžně se mě dotýkal. Z jeho pohledů mohla jsem číst neskrývaný obdiv. Prožívala jsem skutečné štěstí. Týden za týdnem jsme se stále víc a více sbližovali.

„Podobnou ženu jsem nepotkal.“

Naše vzájemné lichocení, když jsme nad sklenkami vína zůstali jen sami dva nebralo konce.

A pak, při jednom z poslednich posezení v kavárně přišlo to, na co jsem už dlouho roztouženě čekala. Pozval mě k sobě domů. Na večeři.

Jela jsem vstříc své lásce, svému štěstí, večerní proteplenou tramvají pohádkově zasněženým městem. Osvícený hrad umocňoval magičnost večera, snu, který jsem skutečně žila.

V oparu drahého parfému, s chvějivým pocitem očekávaného, stoupala jsem po schodech secesního domu, vstříc své touze.

Stiskla jsem mosazný zvonek, rozechvělá.

Stál tam ve dveřích, krásný jak bůh. Rozzářené oči, dojatý pohled. Zářil. Ztratila jsem se v té záři, když mě objal a políbil na obě tváře.

A pak se za ním vynořil mužný stín. Růžolící obézní muž v bílé krajkové zástěře. I on zářil.

„Konečně tě poznávám. U nás doma se o ničem jiném, než o tobě nemluví…“

Můj učitel, moje nádherná láska, vztáhl ruku a s největší něhou, ve které bylo řečeno všechno, dotkl se naducané zrůžovělé mužské tváře. Ve stejné chvíli ho mohutná paže muže objala kolem ramen.

Nejspíš ta večeře byla vynikající. Nejspíš to byl krásný večer. Bordeaux, co jsem přinesla, pila jsem jak o život, smála se příliš hlasitě a mluvila a mluvila.

Seděli naproti mně, na pohodlné růžové lenošce. Bavili se, smáli se, objímali se, drželi se za ruce. A dolívali mi víno.

„Vidíš, říkal jsem ti, že je skvělá!“

Snad to bylo tím vínem, ale i při zpáteční cestě tramvají na mě osvětlený hrad působil stejně magicky. Vůbec nic nebylo všední. Potichoučku, docela potichoučku jsem se zasmála. Slzy mi přitom stékaly po tvářích a já se bála, že až vyjdu ven z proteplené tramvaje, že zamrznou.

Když jsem poprvé vibrovala na své pavučince aneb O slastných rozkoších

Na paloučku „U sedmikrásek“ změnil se mi svět.

 

Nemělo to nic společného s muži. Zasáhlo mě to nečekaně, při nějakém náhodném pohybu.

Nečekaně, náhle a napořád.

S pocitem trapnosti myslela jsem na to, že vyrostu a budu to o sobě vědět. Bála jsem se, že si těmi chvilkami slastí poničím zdraví, proti vlastním mocným touhám jsem ale zůstávala bezbranná.

Podléhala jim a byla s nimi sama, přesvědčená, že jediná na světě.

Mnohem později dala jsem si své slastné chvilky do souvislostí a spojila je s muži.

Zdraví jsem si neponičila.

Příběh z nejintimějších

 

Od blízkého člověka dostala jsem ten přístrojek. Elegantní. Snad někomu může připadat perverzní. Není ale. Stačí jen správný pohled na lidskou přirozenost. Nic víc, než vhodně tvarovaný masážní strojek. Masáže působí vždycky úlevně.

Spása osamělých žen. Já nebyla osamělá, jen už příliš dlouho sama v malém bytě na břehu oceánu. Mými jedinými společníky byli dva malí chlapečkové. Můj syn a můj synovec.

Uprostřed noci, když už jsem moc dlouho nemohla usnout, vzpomněla jsem si na přístrojek.

Fungoval.

Z ticha se náhle ozval hlásek.

„Co to je?“

Lekla jsem se příšerně. Prudce strojek vypnula.

„Asi někde někdo něco vrtá…vrtal.“

Pak zas dlouhé, předlouhé, ticho. Já znovu našla odvahu, abych posléze mohla nalézt i klidný spánek.

V tom, podrážděně, do zvuků blížícího se přílivu:

„Není to vrtačka! Vím, co děláš!“

Ztuhla jsem. Hlasitě polkla naprázdno.

„Holíš si nohy!“

O nevěře

Pro jednu nevěrnici. Aby se už zbavila výčitek.

Není slasti, krom tělesné! Užívej okamžiku, než fraška života pomine!

Požitek jest jediným zdrojem a jediným obsahem veškerého života duševního. Radost a bolest jsou rozhodujícím zákonem – při požitku příjemném prodlévá duše déle.

Život je užívání. Blaženost je konečný cíl našeho snažení.

Mravnost má své kořeny v sobectví.

Míra mravnosti se mění pramálo a lidé všech dob a zeměpásů činili v lásce vždy pouze to, co mohli. Záleží jedině na látce, z níž tvoříme svoje ideály a jedinou proměnou je naše hodnocení projevu.

Mějme tolik ctnosti, kolik nám jí prospívá.

Jedinou pohnutkou našich činů je bažení po rozkoši. Duše se vyvíjí silnými vášněmi a nenávistí k nudě. Bez vášní by člověk zhloupl.

Žijte a žijte, jak můžete: staří mudrci, kteří tvrdili, že smrt nic není, vás podváděli.

A já? Nevěra je věcí dvou. Když nemá žena důvod být nevěrná, není.
Snadno žena, po které nikdo nezatouží, věrná až za hrob často nevěrnému manželovi, odsuzuje ženu, které její smyslnost otevírá náruče rozdychtěných.
Pokud ale muž dá ženě to po čem touží, stanou se ti rozdychtění muži jen kulisou jejího sebevědomí.
Nevěra nemusí vždy být jen z touhy po orgasmu, ale i po lichotkách.
Znám ženu, která spí s jinými muži, i když nejsou tak dobří milenci jako její muž, jen proto, aby si zvedla své sebevědomí ženy toužené.
Znám jinou, která věřila ve věrnost navždy a dnes střídá milence a jinou, která nikdy nevěřila v monogamii a dnes v ní léta žije (sebe).
Přesvědčení selhává, když okolnosti tvoří.
Někdy se dá o nevěře mezi partnery mluvit otevřeně a někdy se pro ní zabíjí.
Někdy je lepší o ní ani nepřemýšlet, protože se může stát, že prostě jen stalo se.

Ale hledáš-li mezi všemi toho pravého, mezím se hranice nekladou!

Opustila jsem, abych nebyla opuštěna

Květen 1975

 

Stojíš uprostřed kamenného mostu a díváš se na hladinu plynoucí řeky.

Odrážejí se v ní světla noční Prahy.

Jsi sám.
Kde jsou tví přátelé? Kam zmizelo tvé sebevědomí?
Zůstal jsi sám.

Já jsem tu s tebou. Chtěla bych ti říct, že já…

Stojím pod starou černou lucernou a dívám se na tebe.
Vím, že kdybych se teď k tobě přiblížila a zezadu tě oslovila, otočíš se a rozzáříš.
Tvá záře mě odzbrojí a já ztratím dech. Ztrácím sebe a na maličký okamžik získávám tebe.
Na mostě ale není místo k milování.

Museli bychom se vzít za ruce a jít v tichém rozechvělém hovoru.

Nemůžu s tebou chodit ruku v ruce. Ztratila bych sebe už docela a já si chci zůstat.
Protože ty, ty bys mi nezůstal. Příliš mladý, příliš krásný, příliš žádaný, příliš žádostivý.

Ztrácím se ti. To proto mi tak dlouho zůstáváš. To proto tak dlouho zůstávám já tobě.

Kdybych tě teď zezadu oslovila a ty ses otočil…???

Mohli bychom mít spolu krásné děti. Potkali jsme se ale příliš mladí.

Zase se spolu budeme milovat, až se sejdeme na divokém večírku. Zase budeme spolu v smyslné vášni.

Lásku ti ale nedám. Vzal bys mi ji.
Odcházím. Neohlížím se.

Vítězím nad tebou. Vítězím nad sebou.
Nikdy mě nezapomeneš a nikdy nezapomenu já tebe.
Byl jsi mým prvním milencem a zůstáváš jím navždy.

Zajistila jsem nám nesmrtelnost.

 

 

Takhle jsem psala ve svých osmnácti. Byla jsem zamilovaná do něho, on byl zamilovaný do mě. Já ale věděla, že takhle zamilovaný bude ještě mnohokrát.


Věděla jsem, že když přestanu tuhle lásku brát z lehkostí, stane se mým příštím utrpením.

Nůžky na lásku aneb V životě se může stát úplně všechno

 

Byl o patnáct let starší než ona. Žil se svou stařičkou babičkou, o kterou se obětavě staral. O ženy zájem neprojevoval. Řídil tramvaje a ona je uklízela. Vídávali se ve vozovně, oba osamocení samotáři. Ani on ani ona neměli svoje přátele.

Jednou ho přirozeně nenuceně oslovila a s prostotou jí vlastní mu nabídla, jestli to s ní nechce zkusit.

Odmítl ji. Její reakce ho ale překvapila. Se stejnou přirozeností, s jakou se mu nabídla, se podivila, proč odmítá něco, co ještě neokusil. Byla přímá a vytrvalá. Jejich vztah skutečně začal.

Ona, se silně vyvinutým smyslem pro tělesné požitky, živočišně toužila po intimních něžnostech. On se jim ale bránil. Ještě nikdy neměl sex se ženou. Bylo mu třicet pět let.

Po nějakém čase jejího stálého naléhání jí svěřil svoje tajemství. K erekci ho mohla dovést jen představa dívky, která trhá, ničí, jeho bundu. Spíš než představa té dívky, představa té trhané bundy.

Stalo se mu kdysi, v dětství, že byl zamilován do děvčátka, to děvčátko mu jednoho dne jeho bundu roztrhalo a pošlapalo. Pokořen a ponížen děvčátkem, byl pak ještě potrestán svými rodiči.

Sexuolog konstatoval příčinu komplexu, na jeho vyléčení už ale nestačil.

Byl nezvykle horký jarní den. Projížděli pomalu lesní cestou, otevřenými okny staré škodovky vdechovali omamný vzduch, nabitý smyslnými výpary přírody, rozdychtěné touhou množit se, splynout v rozkoši jarního smilnění.

Oči obou, aniž by oni sami při tom pohnuli hlavou, hledaly po kraji lesa vhodné místo.

On, navzdory horkému dni na sobě svoji bundu, křečovitě svíral volant.

Ona svírala v prostorné kapse volných kalhot starobylé nůžky z šuplíčku singrovky jeho babičky.

Vzrušeně dýchali erotikou nabitý vzduch. Vůz rytmicky drncal po hrbolaté cestě. Cítila, jak ten rytmus na ni působí.

V stejném okamžiku zahlédli to místo. V polostínu, uprostřed vysokých borovic, lože z mechových polštářů.

Zaskřípěla ruční brzda. Ten skřípot pronikl jejich těly.

Mlčky se vyzul z bot a ponožek, následovala ho. Vstoupili bosí do mechu.

Začala ho zezadu vysvlékat z bundy. Tělem mu projel osten vzrušení. Namáhavě udělal ještě pár kroků, k vysoké borovici. Otočil se, opřel se zády o kmen mohutného stromu a pomalu se sesunul dolů do mechu.

Svlékla se. Stála před ním, osvobozena od svého oblečení, široce rozkročena v slunci.

Klekla si do mechu, jeho bunda ležela před ní. Oběma rukama pevně sevřela nůžky, vyzdvihla paže vysoko nad hlavu a bodla. A pak znovu a znovu, čím dál divočeji. S vlasy na zdvihajících se a zase klesajících ňadrech, znovu a znovu zarývala nůžky do látky jeho bundy.

Byl téměř bez sebe, poprvé vzrušován ne představou, ale skutečností. Chtěl vstát, obejít ji a pokleknou do chladivého mechu za ni, nemohl se ale pohnout. Sténal. Sténali oba, vzdáleni jeden od druhého, a přece už navždy spojeni.

Odhodila nůžky a začala bundu vší silou trhat rukama. Zvuk trhané látky přiváděl ho do extáze. Vzala bundu do zubů, po kolenou se k němu přiblížila. Volnýma rukama odhalila jeho mužství. Rozbodanou a potrhanou bundu navlékla na své rozpálené tělo. Zastřenými zraky vpíjeli se jeden do druhého, dosedala do klína svého milence, splynuli. Muž a žena, zachráněni před odsouzením k samotě.

Když jsem je viděla naposledy, čekali, šťastní, svoje třetí děťátko.

Jak jsem opila i motýla

Přilétá motýl. Zvětšuje se proti slunci. Obrátím dlaň směrem k nebi. K mému, jen lehkému překvapení, na ni dosedá. Veliký krásný motýl. Jeho barvy jsou syté. Hnědá a modrá.


„Podívej…“ šeptám.


„Motýli ucítí nektar i na sto kilometrů…dej mu napít,“ šeptá on, jako by bylo běžné dávat motýlům napít vína.


Podívám se na číši s nádherným rudým třpytem v jedné mé ruce. Pak na motýla na dlani mé druhé ruky. Pak trošinku, jen tak maličko, do té dlaně kápnu.


Vidím ho jasně a zřetelně. Stočený sosáček zprudka vymrští. Vnoří ho do kapky a celou ji dychtivě vysaje. Jako by celý život nedělal nic jiného. Nedá mi to. Ještě maličko ukápnu. Znovu vysaje celou opojnou kapičku. Znervózněle šmejdí sosáčkem v prázdných rýhách mé dlaně. Čím dál rychleji a čím dál nervózněji. A já znovu podléhám jeho dychtění. Znovu dolévám. Vím, že to nemám dělat.


Překročili jsme mez. Už na ničem nezáleží. Vím, že tohle nepřežije. Dopřávám mu konečnou extázi. Nic už nezachráním.
On to měl být, kdo měl vědět, kdy přestat.


Sosáček mu teď visí docela klidně. Nestočí ho ani, když se pokouší vzlétnout. Podaří se mu to. Těžce se odlepí od mé dlaně. Vrávoravě vzlétá. Ztěžklý sosáček se mu kymácí do stran.


Tuším, že někde za mnou klesne do orosené trávy. Že už se nevznese zpátky k nebi.


Neotáčím se. Dopíjím, co mi nechal.


Celé jaro a celé léto mohl lítat z květu na květ. Užívat si všech sladkých nektarů. Možná měl ale krásnou motýlí smrt. Možná, že za ten krátký okamžik prožil víc, než za celý svůj motýlí život.


Odpusťte mi, jarní kvítky. Marně budete čekat na opylování. Opil se váš motýlek.
Můj první jarní motýl.