Mezi svými

Kdybych mohla vkládat videa přímo z počítače a nemusela přes You Tube, stal by se z blogu nejspíš živý seriál :-)

Reklamy

Nerovnováha iontů

Včera po ránu se mě zmocnila neznámá nervozita těla.

„Vibruju nebo co…“ a nemohla jsem tu vcelku něžnou, leč vytrvalou vibraci nijak utnout. Navíc mi začalo cukat levé spodní víčko.

Ani psaní na blog mě nezklidnilo, naopak, nějak jsem si rozhodila šablonu a tím pádem i sebe ještě o něco víc. Všechnu tu podivnou náladu umocňovalo řvoucí rádio, které si Martin pustil k uklízení kuchyně a mně do pravého ucha dva šílenci  křičeli, z jistého pohledu vlastně až zajímavé, zhovadilosti.

Martin s Lety a Loan se chystali víkendově na maringotku k Sázavě a já se nabídla, že vyryju žížaly.

A do téhle chvíle zaklepal na okýnko Vojta, že si dáme kafe na zahradě.

Vojta seděl ve své vojtovské pozici pod třešní, pil turka, kterého si sám uvařil, kouřil Davidoff a já podobná přestárlé princezně Koloběžce vyrývala žížaly, lezla po kolenou a hrabala se marně v hroudách, protože všechny žížaly už před tím vyhrabaly holčičky, každá s mými 31% genetické výbavy. Na ty jejich žížaly se chytila i štika z Vltavy.

Absurdity absurdit aneb Vanitas vanitatum et omnia vanitas?

Když byli babička Marie s dědou Antonínem už staří, snažila se moje máma Libuše zpříjemnit a zpestřit jejich život jak jen to šlo.  Zas tak moc to nešlo.

Třeba když se máma rozhodla, že děda s babičkou musí před smrtí vidět moře a ne umřít stejně jako všichni lidé kolem nich, aniž by spatřili východ slunce nad oceánem.

Ačkoli máma pracovala celé dny a noci v nemocnici na onkologickém oddělení v Motole, peněz bylo málo a i kdyby jich bylo dost, prostor za železnou oponou nedával moc šancí.

To, jakým způsobem jsme se v prastaré škodovce dokobrcali ( já, bratr Libor, babička s dědou a vůdčí máma) na Rujánu a jak jsme tam pobyt prožili, by dalo na film, ostatně stejně jako všechna naše dětská cestování. Občas se do škodovky vtěsnal i nějaký mámin milý, jeden nám utekl na lyžích v Krkonoších a druhý na Moravě cestou do Tater. O tom ale teď psát nechci.

Jen jsem si připomněla, že když jsem mámu slyšela povídat, že musíme babičku s dědou za každou cenu dostat k tomu moři, pomyslelo jsem si já dítě, které je milovalo:

„Proč vlastně, když stejně brzo umřou a bude úplně jedno co viděli a co nikdy nespatřili.“

***

Z balkónku, jako na dlani, Rodi Garganico na skále nad pláží, kterou zastírá kvetoucí olivovník.

Rodi Garganico

Dříve než Slunce probudili mě příliš časně ptáci. Tak časně, že jsem znovu vpadla do spánku, ještě než se Slunce stačilo vyhoupnout nad obzor, jehož linka mezi mořem a nebem se na snímku ztrácí.

Za to, že jsem pokaždé ten východ Slunce propásla mohla nejen naše oblíbená kantina.

Rodi Garanico

Rodi Garganico

Servírujou tu grilované křepelky. Jednou tu večeřeli dva čeští ornitologové a to bylo něco pro ně!  Kontrolovali křepelkám nožičky, jestli na nich neuvízl kroužek z Čech.

***

Název spotu zní nejspíš absurdně, jenže mně to smysl dává.