Bývaly jsme hodně hravé, to je tedy fakt

A mě ta hravost dodnes neopustila, čehož důkazem je právě i můj blog.

Už si ale hraju, občas i „nebezpečně“ zahrávám, jen tak sama, tedy s podporou několika statečných zde komentujících.

A protože jsem se nechala, já, cíleně a sladce apolitická, tak trošku vtáhnout do skoro politické debaty a vzpomenula na časy normalizační zrovna ve chvíli, kdy mi došly mailem tyhle staré fotografie, nemohla jsem odolat.

Věřím, že mi mé bývalé kolegyně odpustí, že se tímto stávají „součástí kolekce českých webových stránek, které Národní knihovna ČR hodlá dlouhodobě uchovávat a zpřístupňovat pro budoucí generace“ 🙂

 Mirka Langerova_Foto 1_000001

Coby zasloužilá už matka dvou školáků blahopřeju nevěstince, taky už zasloužilé matce dvou školáků.

Mirka Langerova_Foto 4_000001

Život jsme moc vážně nebraly. Nebrali.

Jde to vůbec brát život vážně a nezbláznit se z toho?

Jak jsem nabírala zkušenosti

Honza Č. a já jsme se znali pět let, pak překročil hranice. Tedy ne nějaké morální, ale hranice naší země. A to tak, že napořád.

Mně bylo třináct, když se objevil v našem domě a osmnáct, když nadobro zmizel nejen z našeho domu a z mého života. Honza byl snad o deset, ale nejspíš ještě i o víc let starší než já. A mně umřel táta.

Máma mu podstoupila svoji garáž, aby v ní mohl provozovat živnost načerno a Honza jí na oplátku opečovával její škodovku.

Babička o něm říkala, že je to děvkař a pravdou bylo, že občas s nějakou dívkou, pokaždé s jinou, přijížděl. Byl myslím autoklempířem, ale s auty uměl všechno. A nejen s auty. Svými zrenovovanými západními bouráky dívky taky jistě sváděl, ale on sám měl v sobě zvláštní přitažlivou svůdnost i bez těch aut. Svedl i zadanou starší sestru mojí kamarádky z domu od naproti.

Se mnou si povídal a povídal si se mnou rád a i já s ním. Jenže dělal mi věci. A čím déle jsme se znali, tím věci rafinovanější.

Někdy jsem jen tak postávala vedle něho, když pracoval a zrovna nebušil kladivem do karosérie. Často jsem ho pozorovala i v temnu naší prádelny, jak drhne kartáčem a mýdlem do pasu obnažené svalnaté tělo a oplachuje ho pak studniční ledovou vodou, které jsme říkali tvrdá, protože nebyla měkká, jako ta dešťová, a mýdlo se v ní sráželo.

Jednou jsem si hrála s míčem školku o zeď, právě když Honza vycházel v ústrety nějaké odbarvené blond dívce, co za ním přicházela. Honza se opřel o vrata kolmo vedoucí k té zdi, na které jsem si hrála a dívka v tričku na nahém těle se opřela zády o něj. Já je periferním zrakem vnímala a dál pokračovala ve hře. Zakončila jsem ji bravurní otočkou a nějakým ještě tlesknutím, pak jsem položila míč na hliněnou zem, sedla si na něj a natáhla nohy v šortkách rovnou proti těm dvěma.
Vzhlídla jsem k nim vzhůru a okamžitě si připadala jak v zámku a podzámčí. A z toho svého podzámčí jsem vnímala mnohem intenzivněji Honzovy ruce pod trikem na nahém těle té blond slečny, jejíž zadeček vklíněn do jeho rozkroku se tu a tam nedbale zavrtěl, zatímco já tím zadečkem svým rozpačitě houpavě popojížděla na míči.

Honzovi ruce dál hladily nahé tělo pod trikem a tu blond slečnu to, na rozdíl ode mě, zanechávalo v naprostém klidu a znuděně okusovala stéblo trávy, což mě doslova fascinovalo.

Když se žitá chvíle stávala pro mě neúnosnou, řekla jsem té chladné slečně nade mnou, že jedna holčička taky takhle okusovala stéblo trávy a úplně celá z toho ochrnula. Že jsem to četla v Rudém Právu.
Blond slečna, do té chvíle pyšně svůdná, odhodila hystericky, k mému až opojnému uspokojení, stéblo a začala před sebe plivat a prskat. Nebeská chvíle se rozplynula, já se zvedla, zvedla jsem i svůj míč a brilantně s ním driblujíc o zem, jsem odešla.

Obrázek těch dvou ve mně ale pak už napořád zůstal a já si snivě představovala, jak jednou budu taky takhle ležérně opřena o nějakého silného muže, občas nedbale zavrtím svým zadečkem v jeho klíně a zatímco on bude rozechvěle bloudit po mém nahém těle pod trikem mužnými vzrušenými dlaněmi, budu já okusovat svoje stéblo trávy.

Jenže nikdy se to tak nestalo.

„Vyrostla si, co sem tady nebyl,“ vystoupil Honza z chladu garáže do slunce a utíral si ruce do směsi podivných hadrových provazů: „Mohla by sis už koupit podprsenku.“ Věděl, jak tohle slovo nesnáším a taky, že si tuhle podivnou věc nikdy v životě nekoupím.
„To je Jan, mááámin kamarád,“ mávla jsem rukou směrem k Honzovi: „Právě se vrátil ze sardinkovejch pláží narvanejch stejnejma čížkama (jmenoval se Čížek, Honza), vyvezl tam svoji bílou kůži, svůj červený vůz a svoji žlutou slečnu, dovysvětlila jsem Šimšovi a Kulišínovi, se kterými jsem tvořila půvabnou trojku. Tři strašáci do zelí, říkala babička. Jeden příliš dlouhý a díky tomu lehce ohnutý, druhý příliš malý a díky tomu rovný jak svíce. Oba si nechávali růst svoje zakázané dlouhé vlasy jeden tmavé a druhý světlé.

„Máš divný kamarády,“ řekl mi posmutněle Honza, když jsem vyprovodila Šimšu a Kulišína z domu. “ Vím to, všichni mi to řikaj, máma taky a babička taky, prostě všichni. Nezajedeme k jezírku? Mám čas ale jen do šesti. Mám večer ňákou slezinu.“
A jeli jsme červeným bourákem k jezírku v Prokopském údolí. Honza vytáhl z kufru obrovský teplý pléd (chvilku jsem o tom plédu přemýšlela), sedl si, já před něho a on nás oba do toho plédu zabalil.
„Chodila jsem sem s tátou.“
„Co to máš na řasách?“
„Krém na boty.“
„Prej ses úplně vykašlala na učení a chodíš oblíkaná jako hastroš.“
„Řikala babička, co? Nebo máma? Nespíš obě.“
„Opravdu tak trochu vypadáš jako taková mrkací santusácká panenka.“
„Hipísácká, když už a oblíkaná jako ty tvoje slečinky nebudu chodit nikdy v životě, a taky si nikdy v životě nenechám udělat na hlavě nějakou pitomou obarvenou ondulaci a taky si nikdy v životě nekoupim tu pitomou podprsenku.“
„Hipísácká? Tak to ses měla narodit jindy a jinde.
„Můžu si zajezdit?“
„To můžeš, ale moc se k tobě tohle auto nehodí.“

„Cos s tim autem proboha prováděla?“

„Nic, Honzo, vůbec nic! Dyť si to viděl, že nic!“

„S tim volantem ani nehnu…“
Čas běžel, ale motor auta ne, tedy možná že motor jo, ale s tím volantem pořád nešlo ani pohnout.
„Sme v pěkný bryndě, to auto tady takhle vopuštěný nechat nemůžeme, musíme ho dotlačit k nějakýmu domu.
„Cože?!…jak vodtlačit?!…víš, jak daleko odtud je první dům?
„Vodtlačit ho ale musíme.“
„Jak vodtlačit?… když nejde s tím volantem ani hnout?“
„Hele, já to auto nerozbil. Musíme nadzvednout čumák, pootočit celym autem, zase nadzvednout, zase pootočit a mezi tím tlačit a tlačit…“
„A co pak? Jak se asi pak z toho Prokopáku dostaneme?“
„No jak asi, pěšky.“
A tak jsme nadzdvihovali čumák, pootáčeli, tlačili a dřeli jsme se a dřeli, tak nelidsky, duši jsem málem vypustila. Nakonec jsme to auto k tomu domu opravdu dotlačili, ale to už bylo skoro osum.
Neromanticky romantickou cestou Prokopského údolí vydali jsem se směrem k domovu.
„Cítíš tu vůni?“
„Necítím nic! Dokonce ani ruce a ani nohy. Babička umře strachy, řekla sem, že budu doma přesně v šest.“
„Já…myslel sem, že máš ňáký to rande.“
„Slezinu sem řekla. Máme dneska rodinou oslavu. Než dorazim domu, bude nejmíň deset…budou šílet! A kde řeknu, že sem byla?“
„Rodinou oslavu?! Jakou rodinou oslavu? O žádný oslavě si nemluvila!….Hele…něco mě napadlo!…s tim autem…vrátíme se, ještě něco zkusím.“
„Zbláznil ses? Vrátit se, když sme ušli už takovej kus?“
„Pojď…poběž!“ A běželi jsme nazpátek.
Honza chvilku něco opravoval a: „Mám to!“

Až po dlouhém čase mi došlo, jak to s tím volantem vlastně bylo. Až když jsem zjistila, že volant se dá taky zamykat.

V mých čtrnácti letech a ani během těch dalších let, ve kterých jsme se s Honzou přátelsky stýkali, jsem si vůbec neuvědomovala, s jakou citlivou vnímavostí se ke mně Honza choval. Naopak, za to, co mi později prováděl, nazývala jsem ho „brutálním sadistou“, protože některé zkoušky, kterým mě tak rafinovaně vystavoval, brutální vlastně byly.

První měsíce a možná celé ty roky přistupoval ke mně s otcovskou shovívavostí a se zájmem, který, věřím, nebyl hraný, naslouchal mým nekonečným „filosofickým“ úvahám nad životem a smrtí. Nejdříve v přestávkách mezi prací, později zůstával se mnou po práci na trávě naší zahrady. To nelibě nesla moje babička, která uvažovala-li někdy filosoficky o životě a smrti, tak docela utajeně, a která v Honzovi viděla jen toho děvkaře. Tak jsme se začali scházet tajně.

Honzův pohled na mě se během let proměňoval od pobaveného přes zaujatý až skoro k obdivnému. Takhle to alespoň teď já vidím.

Povídali jsme si spolu o všem i o lásce i o mých dívčích orgasmech a to tak sofistikovaně, že ho nemohlo ani ve snu napadnout, že jsem až do svých patnácti let neuvěřila tomu, že „čůráčkem opravdu až dovnitř do kundičky“ (Nekamenujte mě za ta slova, rozkošnější mě nenapadají.)

V patnácti letech, po té co jsem se vrátila z mého prvního a posledního pionýrského tábora, byla jsem přesvědčená, že jsem otěhotněla, protože jsem s vedoucím toho tábora spala až do rána v jedné posteli. Po hře „vadí nevadí“ každý z tábora usnul kde se dalo a já díky vášnivému osahání pionýrského vedoucího dosahovala svých rozkoší. Když pak vyšla najevo moje naivita, choval se ke mně Honza s dojatou ohleduplností, která měla na mě účinek doslova dráždící. To pak způsobilo, že jsem se k němu začala chovat přehnaně žensky provokativně, jako nějaká komická kurtizánečka.

Myslím, že tohle moje chování nejspíš zase vyprovokovalo v něm potřebu výchovně mě usměrnit.

A tak se mi jednoho dne zeptal, jestli bych si to doma nezařídila tak, třeba že jdu do nějakého divadla, abychom mohli spolu zůstat i večer, že by mě rád pozval do jednoho nočního podniku, kam rád chodí.

Zařídila jsem se podle jeho pokynů a dohodli jsme se, že se sejdeme přímo v tom podniku a kdybych tam přišla dřív, že mě k tomu našemu stolu číšník usadí, že ho tam znají a ať si dám cokoli k pití a i jídlu.

Stalo se tedy, že jsem se dětsky nafintěná ocitla v lokále, kde všem bylo rozhodně víc jak osmnáct a já, která i v mladém věku vypadala ještě mladší, vyjímala jsem se v tomhle prostředí natolik, že jsem měla oprávněný pocit, že se všichni koukají jen na mě. Do té doby jsem znala jen hospodu Na Cikánce, kam mě babička posílala pro dědečka a restaurace pod českými hrady a zámky, ve kterých jsme obědvali o nedělích řízky nebo knedlozelovepřo.

Na otázku číšníka, zda-li budu večeřet, jsem odpověděla, že čekám na kamaráda a na další otázku, zda-li si tedy dám zatím aperitiv, řekla jsem, že ano a ten aperitiv si dala. Když jsem pochopila, že díky tomu aperitivu to tu můžu přežít, aniž bych umřela pocitem trapnosti, dala jsem si další a pak ještě jeden, protože Honza pořád ještě nešel.

Po těch aperitivech jsem, navzdory tomu, že jsem vyjedla několik talířků pražených mandlí, dostala hlad, nebo spíš jsem se chtěla něčím zaměstnat, protože spustila taneční hudba a kolem mě se začalo tančit a pro mě začali chodit nějací tatíci a vyzývali mě k tanci a tak jsem si dala předkrm a pak i jídlo. Jídlo s tím nejpodivnějším názvem, který jsem na jídelním lístku našla.
Pak náhle přikročil ke mně číšník, že se mění směna, že můžu dál zůstat, ale že musím uhradit svůj účet a strčil přede mě papírek ukrytý v kožených zlatě zdobených deskách, s cifrou, ze které se mi zatočila hlava. Konec konců, ať by byla ta cifra byla jakákoli, já neměla ani korunu.
Řekla jsem tedy, že čekám na Honzu Č., který mě sem pozval. Na to mi vrchní sdělil, že nikoho takového nezná a na mou prosbu se šel ptát všech zaměstnanců podniku, ale Honzu Č. neznal vůbec nikdo. Jsem v jiném podniku, napadlo mě těsně před omdlením a jen z dálky jsem slyšela, jak po mě chtějí občanský průkaz, který jsem ještě nevlastnila.
V tu chvíli se objevil. Omlouval se za zpoždění, ale já nevnímala nic, než ohromnou úlevu. Na mé přání zaplatil a vyvedl na mě na svobodu čerstvého vzduchu.

“Jak to že tě tu nikdo nezná?”

“Znám zrovna jen ty z druhý směny, netušil jsem…”

Jenže o tři roky později, když jsme pak do toho oblíbeného Honzova nočního lokálu, kam byl vstup jen od osmnácti let, šli opravdu spolu, dozvěděla jsem se pravdu o té pro mě pečlivě naprogramované pasti. Kdy i ti chlápci, co mě vyzývali k tanci, hráli tuhle celolokálovou hru, kterou jako opravdové divadlo Honza za těžkým rudým závěsem pobaveně, ale stejně ne pobaveně škodolibě, ale pobaveně dojatě, sledoval.

Zachraňuju nezachranitelné

Na poslední chvíli jsem ten tenký papírek s jedním čtverečkem dole ustřiženým nezmuchlala a nehodila do krbu ke spálení.

Aleš, Martin a André

Naštěstí jsem papírek obrátila a tam, na tom „novinovém ústřižku“

Aleš, Martin a André a taky Cit a Dag.

Za Andrém je želví jezírko. Želvy v něm byly obrovské a krásné. Jenže chytří fachmani sice podle dokonalého plánku několikapatrové jezírko vykopali, ale ho pak vyzdili mohutnou vrstvou betonu tak, že prostor i hloubku zoufale zmenšili, my si toho včas nevšimli a po zimě vyplavaly na povrch jen želví krunýře.

Po želvách nastoupily Barča, Tonča, Fanča a Mařka, které plavaly v jezírku jak žluťoučké kachničky v dětské vaničce, než se z nich staly opravdové kachny.

Jednou za námi do Prahy přijeli kamarádi z hor. „Kachny, ty jsme tedy léta neviděli,“ žasli přírodní horalové, když se k nim naše pražské machny přikolíbaly.

Dneska je jezírko zasypané a kdákají tam slípky.

17.8.

Káva, topinka, kaviár z lilku, rajče, citronové šťáva, topinka s máslem s vejcem na hniličko a solí/ růžové se spousty ledu/gazpacho, červené

18.8.

Káva, topinka s máslem plátky okurky, plátky česneku, citron/kefír z tib.h./ tzaziky z keríru z tib. houby/pečená prokládaná kotleta v celku, rýže, meloun/ rýže ochucená pečení, rajče, oliv, olej s chili/čaj šalvěj/palačinka se solí

Bezdomovci aneb Jak se dneska žije muňkám

Jakmile je řeč o vši, nemůžu na tu chvíli nevzpomenout. Chtěla jsem napsat nemůžu nevzpomenout svého profesora biologie, ale to by bylo k panu profesorovi nespravedlivé.

Probírali jsme tehdy všechny tři druhy – veš dětskou, veš šatní a taky tu muňku. A právě  v té chvíli to mezi námi zajiskřilo víc, jak obvykle.

Jiskřilo to mezi námi celé ty roky, i když byl pan profesor ženatý a ženatí muži mi odjakživa připadají divní. Jiskřilo to mezi námi utajeně a tajili jsme to i jeden před druhým. Pan profesor měl ale kamaráda a tomu se svěřoval a ten jeho kamarád se stal i kamarádem mým a tak jsem o profesorově platonickém vztahu ke mně věděla skoro všechno.

Ačkoli žádný krasavec, měl v sobě pan profesor přesně to, co mě na mužích vždycky přitahovalo, chlapeckou bezbrannou něhu a zároveň mužnou sílu a to oboje spojeno se smyslným hlasem a slabostí pro mě.

Tu hodinu nám, jako vždy se zaujetím co zaujme, popisoval život muňky a jako by ho popisoval jen pro mě. V jednu chvíli, ve které nám předváděl, jak se taková muňka někde tam v těch erotických končinách drží, se to stalo.

„Představte si chlup. Takhle se ta muňka toho chlupu chytne, drží se ho a nepustí“ a pan profesor držel se pevně oběma rukama pomyslného chlupu a byl moc roztomilý a já si představovala, jak je mojí maličkou muňkou, jak se tam bezmocně vyhládle drží. Pan profesor zadíval se zrovna v té chvíli do mých očí v nevinné tváři a jako by vyčetl, znachověl, tiše si odkašlal a udělal takové své typické gesto rozpaků, právě to, kterým mě dojímal.

O několik let později mi pak někdo vyprávěl, jak pana profesora potkal, že už neučí a že někde kope příkopy.

***

A já si tak říkám, jak se asi dneska žije takovým muňkám, když móda dnešní doby z nich učinila bezdomovce, když už se dneska nemají ani čeho chytit.

Zestručnělá historie mého Štědrého večera

Jak postupně vznikaly všechny ty zvyky? Jak to vlastně začalo se zdobením stromečku a s dárky pod ním? A jak se ty zvyky proměnily až do prázdně konzumní podoby?

V dětství vnímala jsem všechno kolem sebe jako hotovou věc. Neměnnou, pravdivou. Nic mě nepřekvapovalo. Maličké dítě nepřekvapí, uvidí-li svého otce zamávat pažemi a vzlítnout, neví nic o zemské přitažlivosti. Přijímá všechno, co se před ním otevírá, jako samozřejmé. Nediví se.

Divit se začne až později.(A divit se nepřestane.)

Vánoce, tak jak je slavíme, vnímala jsem jako něco, co tu bylo odjakživa a navždy bude. Ani jsem pořádně netušila, co vlastně slavíme.

Vánoční smrček jsme zdobili rok co rok stále stejnými rodinnými ozdobami, uloženými do velkého kulatého černého kufru, o kterém jsem si vždycky myslela, že je to kufr od bubnu, ale byl to kufr na klobouky. Rodinné ozdoby svou historií všech s námi žitých Vánoc dodávaly stromku jeho svátost.

Každoročně přibylo pár řetězů ze školních ručních prací, řetězů patlavě slepovaných z proužků barevného papíru vonícího bílou lepící pastou a ubilo pár křehkých ozdob.

Smrčku dodával vánoční atmosféru betlém, který vyřezal lupénkovou pilkou táta. Jednou ale chytla pod Ježíškem nastlaná vata ve svíčičkou osvícených jesličkách a bylo po betlému i po stromku. Později jsem se ho snažila vyřezat i já, ale chyběla mi trpělivost.

Od nakřivo hořících vánočních svíček, upevněných ve starodávných klipsnách, chytalo schnoucí jehličí pravidelně.

Vůně hořícího jehličí stala se mi spolu s vůní mandarinek, vanilkových rohlíčků a purpury vůní vánoční.

Žádná koleda není pro mě tím, co tahle vánoční píseň. Hlas ze staré praskající gramofonové desky a mámin zvučný zpěv:

„Tiše a ochotně purpura na plotně vonííí…“

Jedny Vánoce, byly to moje třinácté, slavnostně vánočně působila v celém našem domě jen černobílá televizní hlasatelka. A tak už to zůstalo i každé příští vánoce až do té chvíle, kdy jsem opustila svůj rodný dům a já ho opustila brzy.

Nejkrásnější vánoce zůstávají pro mě ladovsky laděné vánoce v roubené chaloupce.

Z horka světnice mávám otevřeným okýnkem. Z venku voní sníh. Sestupují hlubokými závějemi od lesa. Aleš s Martinem nesou smrček, malý André pilu přes rameno a já mám už přichystané ozdoby vázané ze slámy.

Sedím v teple kamen, ve světle svíček upíjím ze své sklenky a obraz světnice se třemi psy, kocourem, mužem a třemi muži budoucími, je snový. Naštěstí mě napadne zachytit tu atmosféru na film.

Vím tedy docela určitě, že to nebyl sen.

Zkouším, jak funguje anketka na blogu 🙂

Jsem čím dál hravější…

***

Pražská Češka

*

Po těch džínách vybojovaných sháněním bonů, sháněním peněz na ty bony, stáním ve frontách. Nesnáším-li něco víc než cokoli jiného, je to postavit se do fronty. Džíny tuhle oběť ode mě žádaly a já jim ji přinášela.


Ani Paul Cézannovi se to nepodařilo. Dostat mě do fronty. A to jsme kvůli němu jeli do Paříže.


Jenže ty džíny, to nebyla součást oblečení, byla to součást těla. Tělo jim dalo tvar a žití v nich neopakovatelnou patinu.


Ty džíny se nošením stávaly uměleckým dílem. Smyslným. Měly v sobě….pravdivost.

Dodatečně (nápovědně) přidávám:

Dělám si tu srandičky a přitom se k těm fotkám váže

tenhle příběh.

View original post

Skočil tam, kde shodili Jana Nepomuckého a nikdo ho za svatého neprohlásil

Pracovali jsme spolu. Dostal mě k ruce. Bylo to mé první setkání zaměstnance se zaměstnancem.

Byli jsme sobě tak blízko.

Já myslela, že ten muž v obnošeném šedém plášti s dozadu uhlazenými vlasy, ten muž bez věku, že je svatý a já že jsem neviditelná.

Bylo to v reprografické laboratoři Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací na Starém Městě.

Pan Šťástka měl kanárka a mluvil jen o něm. Vlastně jsme spolu mluvili jen o tom jeho ptáčkovi. Jak, když z laboratoře přijde domů, vítá ho žlutý kanárek veselou písničkou v smutně prostorném bytě s vysokými stropy. Jak mu prozpěvuje v slunečných letních nedělích v okně do temně vlhkého dvora.

 

Ten den jsem zůstala v laboratoři sama.

V podvečer toho dne kanárek pana Šťástky, jediný jeho přítel, skonal v smutné dlani úředníkově. Pan Šťástka svého ptáčka ze své dlaně už nepustil. Ani nezamkl za sebou staromládenecký byt, když se vydal s chladnoucím kanárkem v dlani směrem k chladné Vltavě.

 

Pokusila jsem si vzpomenout, jak se pan Šťástka jmenoval jménem. Možná jsem jeho jméno neznala nikdy.

Luboš

Bratrance, o kterém tu píšu, se kterým mě spojuje ta! stejná krev, vídám málo, stejně jako všechny svoje bratrance a sestřenice. Scházíme se docela výjimečně a to nejspíš na nějakých pohřbech. Nebo při nějakém významném jubileu nějakého našeho společného předka. Ale to už taky moc ne, ze všech našich předků už bývají jen tři ženy.
Nevím, jestli mému bratranci vadí, že o něm píšu, protože on je těžký introvert a onehdy na pohřbu mého strýce, jeho táty, se mě snažit brzdit i ve slovních projevech, jak jsem nadšeně vyprávěla jeho dětem a ženě, bývalé evangelické farářce, o našem dětství a dospívání.

O svém bratranci bych mohla napsat román, kdyby souhlasil.

Díky drogám skončil až v socialistickém vězení, shodou okolností přesně v tom samém, kde si odseděl jeho otec svoje mládí za vlastizradu.

*

Seděli jsme spolu na zahradě, já si připadala zase zvrhle, pila jsem víno, zatímco Luboš, čistý a tichý jako lilie, jen vodu z karafy, kterou jsem mu věnovala, ale on si ji ten večer stejně zapomněl odnést. Ono všechno chce svoje a voda nalitá do sklenice z karafy chutná jinak, než natočená z kohoutku nebo nalévaná z plastové lahve.

„Tak sis nechal ostříhat vlasy,“ pronesla jsem trochu posmutněle. Měl vlasy docela krátké, u hlavy ulízané.

A Luboš, beze slova, jediným pohybem ruky, jak nějakým kouzlem, vyčaroval dlouhý culík.
Byla jsem z toho úplně vedle, vůbec jsem tu proměnu nechápala a kdybych o těch vlasech nezačala, nikdy bych se nejspíš nedozvěděla o tom, co mě nepřestává fascinovat.

Lubošovi se totiž podařilo po celou dobu v tom socialistickém lágru svoje dlouhé vlasy utajit. Zázrak, vtipný hrdinný a povedený kousek, který pro něho v tom vězení musel znamenat strašně moc.
Bachaři si nevšimli, stejně jako já. Stačilo jen vlasy rafinovaným způsobem ulízat, zvednou límec a pro jistotu stát pořád všude zády ke zdi. Ve sprše třeba nebo při lékařské prohlídce, jak mi, jen tak jakoby mimochodem, svým zastřeným tlumeným hlasem, s úsměvem pro něho typickým, Luboš řekl.

Pražská Češka

Myslím na průhledné ruce mého bratrance. Čítával v pokoji činžovního domu, jedl strouhanou mrkvičku s cukrem a citrónem.

Chodil na procházky s maminkou do pražských parků, na Kampu, na Petřín, do Kinského zahrady. Mluvili spolu zjemnělou řečí, jeho maminka se nastěhovala do Prahy z Beskyd.

Vedle svého bratrance připadala jsem si divoce a ušmudlaně, moje hry se odehrávaly v křoviskách hliněné ulice.

Myslím na to, jak jsem ho učila líbat. Nevěděl, že to právě učím sebe. Rozklepal se jako lístek osiky a nepřestával se třást. Snažila jsem se zahřát ho, na nerozloženém gauči, který vyrobil náš společný dědeček.

O mnoho let později jsem šla, dávno po půlnoci, po nábřeží. Už z dálky jsem slyšela cinkat něco jako rolničky. Tehdy noční Prahou chodilo jen málo lidí.

Pod železničním mostem pomalým krokem přicházel, lehce nahrben, muž. V těch místech nechodil už nikdo. Držel v ruce síťovku a v ní, narážejíce do sebe…

View original post 228 dalších slov

Světská sláva, polní tráva

Pár dnů po té co jsem nastoupila na Pragokoncert do svého prvního postu (pak jsem pracovala, tedy byla zaměstnaná, na postu jiném, což má svou roztomilou historii), vstoupil do kanceláře Jiří Korn, v té době na vrcholu své slávy, rozradostněn chystaným koncertem v zahraničí.

Vstepoval sebejistě, suverénně, pro služební pas.

Já v tu chvíli měla vyskočit, podat mu nadšeně přichystané pro něj papíry, pro které jsem těsně před tím byla na ministerstvu kultury a popřát mu šťastnou cestu.

Jenže já, puzena kdoví čím, jsem se jen mile usmála.

„Prosím?“

J.K.,  značně zaskočen si odkašlal a nejistě už (snad měl strach, že něco neklaplo, což mi doklaplo až později) zachraptěl:

„Jdu si pro pas.“

Pokývala jsem s úsměvem, jakože už tedy rozumím a:

„Vaše jméno, prosím!“

Výraz jeho tváře té chvíle nezapomenu.

„Jsem tu nová…“ dodala jsem omluvně a vyšla k zpěvákovi s napřaženou pravicí představit se.

 

Pak jsem udělala něco ne docela stejného, ale podobného jedné slavné operní pěvkyni, ale to už jsem musela na kobereček. 

Já se zkrátka s nadřazeností, ať už vyplývá z čehokoli, neumím do role podřízenosti dostat. Tyhle postoje „já jsem přece někdo“ mě dovedou spíš do role provokatéra.

Na tu příhodu jsem si vzpomněla, protože od té doby mě občas J.K. chodí po nocích strašit. Ne coby strašidlo  –  ale coby svůdce. Dneska v noci jsem mu dala zabrat.  Odešla jsem nakonec s Jankem Ledeckým. To nejspíš proto, že Ori kamarádí s jeho sestrou a občas na něj padla řeč. Jinak si to vysvětlit nedovedu – viděla jsem ho nebo slyšela zpívat tak třikrát nebo čtyřikrát. Ale bylo mi jasný, že je to on.

 

A dnes se ptám Andrého a Kati:

„Znáte Jiřího Korna?“

První odpověď :

 „Ne, kdo to jako má bejt?“

A druhá:

„No jo, to jména mi něco říká, nějakej zpěvák, ale nikoho za tím jménem nevidím.“

Jak jsem se vyvíjela

Tentokráte v pití kávy.

Na úplném počátku pila jsem cukrem slazenou meltu s mlíkem. Každé ráno. Ta melta voněla, ale káva dospělých přeci jen voněla o něco líp a tak jsem jednou dopila nějaký zbytek i s lógrem a od té chvíle jsem po tomhle českém turkovi přestala, navzdory vůni, toužit.

Na gymnasiu jsem si pak občas oslazeného turka přeci jen dala, ale to jen u Myšáka, do sklenice a s velkým kopcem šlehačky a k tomu pohár hutné smetanovo – vanilkové zmrzliny, posypané sekanými ořechy a polité horkým karamelem.

Ale i podivné cappuccino.

Pak tedy ještě někdy toho turka bez šlehačky, silně oslazeného a to ale jen na probrání anebo když jsem potřebovala vydržet.

Jednou jsem ale někde u Baltu ochutnala pravou tureckou miniaturní kávu z džezvy a od té chvíle jsem se o ni v kastrůlku podobného tvaru tu a tam pokoušela.

Ve svém prvním zaměstnání jsem se přizpůsobila rannímu kolektivnímu rituálu a se všemi pila dlouho a dlouho velkého turka z velkého hrnku s cukrem a tatrou, v druhém zaměstnání to pila podobně v kolektivu užším a občas jsem si ho dala i doma s tím, kdo přišel zrovna na návštěvu a nemohl pít.

Ve třetím zaměstnání jsem byla obdarovávána už rozpustným nescafé classic „ze západu“ a pila ho zase slazené s tatrou. Po nějaké době jsem cukr vynechala. Nějaké rozpustné se už tehdy prodávalo i u nás, ale pitelné to nebylo.

Ale taky už jsem vyráběla překapávanou kávu pomocí trychtýře a papírových filtrů.

A pak s revolucí nastaly revoluční změny.

Džezvy a mocca kávovary různých tvarů a velikostí, cafetiére, tedy presovače – to je ten skleněný válec se sítem pod víkem, několik kávovarů na espresso a k tomu starodávný mlýnek na kafe, protože kupujeme kávu jen v celých zrnech. A ještě šlehané teplé mlíko.

No a dnes Espresso de Luxe si mele kávu sám, ale dělám si jen, jak tomu říkám, „piccolo picolissimo“, které si doliju horkou vodou, protože to co vytéká po tom prvním hutném a silném a zdraví prospěšném, to už jsou prý jen nějaké škodliviny. A vychutnávám si ho bez mlíka a cukru, jen s pěnou a tím aróma a je to požitek.

Takhle piju kávu jen ráno, jednou denně, ale někdy, docela výjimečně, si po obědě dám to maličkaté silné p.p. espresso.

A ještě – tu a tam, třeba na chalupě, si zase připravím to nescafé s mlíkem, jednu zlatou lžičku rozpustné drtě do hrnku, ale to už zdaleka ne s takovou chutí. Mám ho ale doma pořád, pro případ, že přijde někdo, kdo mu dává přednost, a nebo kdyby došla kávová zrna.

Krůček od disentu

Občas o tom přemýšlím. Jak se mi ten disent vyhnul.

A to navzdory strýci, odsouzenému za vlastizradu a všemu tomu, čím si naše rodina po té prošla, a čím žila. Možná i právě proto.

Máma si psala s Baťou, jinou stanici než Svobodnou Evropu neposlouchala. A přesto já se s disentem setkala až těsně před revolucí.

A to jsem se v letech před chartou kamarádila s Janou, dcerou režiséra Helgeho, co v té době pracoval za okýnkem košířské pošty pod naší školou.

Ať počítám, jak počítám, tohle se událo v roce charty. Nebo možná o pár měsíců dřív, na konci sedmdesátého šestého.

Já pracovala v ÚVTEI STK RL – Ústředí vědecko-technických a ekonomických informací, Státní technická knihovna, Reprografické laboratoře.

V těch laboratořích se vyráběly mikrofiše, ale taky tam bylo několik xeroxových mašin, tedy kopírek, a lidé si tam chodili množit dokumenty.

Každý člověk i každý dokument musel být pečlivě zaevidován. Musel, ale nebyl.

Já, mimo to, že jsem tam pracovala jako fotograf – reprograf, přivydělávala jsem si i jako uklízečka reprografických prostor, což v praxi obnášelo, že jsem si po chvilce šůrování vyvolávala ve fotokomoře desítky fotek všech možných velikostí, které pak, k mé nezměrné lítosti, skončily při jednom ze stěhování v ukradené krabici od televizoru „Tesla Color“.

Jednou, zamkla jsem za posledním kolegou zaměstnancem, když v tom někdo zazvonil na zvonek u okýnka. Kdo chtěl kopii, musel zazvonit. Nestávalo se to zas až tak často, kopie A4 stála 4,- Kčs, myslím, a dobrý rohlík 30 haléřů.

Když jsem vysunula dřevěnou roletu, stál za tím okýnkem Pavel Landovský, v ruce stoh papírů. Rukopisy jeho povídek.

S vidinou výdělku na černo jsem mu je všechny pěkně oxeroxovala. Bylo toho za čtyři stovky, skoro třetina mého měsíčního platu.

Kopírku jsem zvládala, xeroxovala jsem si tam ledacos, když jsem v laboratořích osaměla, nejčastěji části svého těla.

Až teprve později dozvěděla jsem se o riskantním množení zakázané literatury na psacích strojích přes kopírák. Kdyby se tehdy na mě obrátili…

…tak by mě asi brzy vypátrali.

***

První sníh

 

Jak dva malí kosmonauti chodí na zahradě po sněhovém poprašku Vaneska s Jardelkem, v nových sněhulích a nových kombinézách, a prožívají podobné pocity s těmi kosmonautů na jiné planetě. Poprvé v životě na sněhu. Tedy na tom poprašku.

Konečně si postaví nějakého toho, už od léta slibovaného, sněhuláčka. Na sněhuláka to není.

Radovali se, jako by sněhu byl metr.

„Udělej, Jardelku, kuličku a hoď jí na mě…tomu se řiká koulovačka.“

Já by byla bývala udělala lepší snímky, jenže mě záblo a nechtělo se mi ven z teplé kuchyně.

První sníh v Praze.
První sníh v životě Lety, Vany a Jardelka.

Lety si pro jistotu stoupla na špalek.

***

Přibrala jsem tedy i Kainis.

S Michalem.

zuziamichal1.jpg

„Mám na tuhle fotku vzpomínku – chtěla jsem frajeřit jako Michal a opřít se o klandr, jenže jsem byla malá a propadla pod ním do potoka. Naštěstí byl zamrzlej…“  popisuje snímek Kainis.

zuziamichal.jpg

 

Podobal se klavíru

Prošlapané sukovité schodiště. Sedm let jsem po něm stoupala. Za učitelem hudby, který mě hudbě naučit nemohl.

Rukou s dlouhými klavírními prsty si pokaždé, když jsem vešla do učebny, uhlazoval havraně černé, dozadu sčesané, až do blesků se lesknoucí vlasy. Nejspíš z rozpaků. Měl mě rád a já neměla talent.

Černě lesklé měl můj učitel hudby i kalhoty na stehnech, jak si o ně třel dlaně, i polobotky vyrovnané pod věšákem.

Všechno na mém učiteli hudby, který se černým leskem podobal pianu Petrof, mě dojímalo. V zimě přikládal do vysokých kamen a bylo nám útulno i na otočných židlích.

Pan učitel mě chválil, jak hezky rovně u toho piána sedím, jak hezky mám uvolněná zápěstí. A taky chválil moje štíhlé dlouhé prstíky.

„Pro hraní na piano jako stvořené!“

Jenže to bylo všechno, co jsem měla pro hraní na piano jako stvořené.

Někdy jsem zaslechla  jeho polknutí. Jediné pokárání, které mi kdy dal.

Taky říkal, že mám krásné vlásky, že to asi proto, jak si je často češu.

Zatímco si děti jarně hrály v trávě pod lípou, stoupala jsem po vyšlapaných schodech. I pod mými vílími krůčky ty stařičké dřevěné schody úpěly. Stoupala jsem co nejpomaleji a táhlé skřípavé zvuky houslí svíraly mě úzkostí.

V učebně, kterou jsem míjela, pološílená učitelka s divokými vlasy i pohledem divokým za tlustými skly svých brýlí, klepala nohou do rytmu a švihala smyčcem své žáčky přes malé prstíčky.

Byla jsem tak vděčná za svého laskavého pana učitele! Jak trpělivě opravoval moje žalostné hraní, jak beze slov otíral klávesy, na kterých jsem zanechávala upatlané stopy.

Každé jaro podél cesty do hudební školy vykvetl modrofialový šeřík. Když nešel nikdo kolem, trhala jsem jeho květy. Nedávala jsem je učiteli, trousila jsem je po smutně zatuchlé budově, po vyšlapaném skřípějícím schodišti.

Jeden malý kvítek zapíchla jsem si do vlasů. I když jsem vůbec netušila, že můj učitel hudby je vlastně mladý.

Zapomínaná křehkost dětských duší

Dostala jsem panenku s dlouhými vlasy. Dlouhé vlasy byl můj sen. Mě pro mé pohodlí stříhali. Nemohla jsem česat svoje dlouhé vlasy, česala jsem tedy vlasy svojí panence.

Žádné jiné panenky jsem nechtěla a s tou svou jedinou jinou hru, než na česání, nehrála. Ani jméno jsem jí nedala.

To prázdninové léto u příbuzných jsem si na ni ani nevzpomněla. Letní čas trávila jsem na půdě, ve sklepě, v kůlnách a stodolách starého rozlehlého domu a s vášní, která mě nikdy neopustila, objevovala poklady. Mezi vzrušují plejádou starobylých roztodivných předmětů objevila jsem na půdě i něco, co živě spadalo do života současného.

Přemýšlela jsem, na co by se ta věc hodila. Snažila jsem se ji nafouknout jako balónek , ale pořád zůstával koneček, co nafouknout nešel.

A pak jsem pochopila! Vyběhla do podkroví, vytáhla z pod postele odřený papírový kufr a z něho zapomínanou panenku. Koupací čepička jí seděla jako ulitá. Napěchovala jsem pod ní všechny její krásné dlouhé vlasy. Nemohla jsem se dočkat, až po obědě půjdeme na koupaliště.

A šli jsme na koupaliště. Tatínek si mě pyšně vedl za ruku. Já stejně pyšně nesla pod paží svojí panenku. Úzký koneček nové koupací čepičky se jí vesele pohupoval v rytmu mé radostně hopkavé chůze.

A pak se to stalo.

Proti nám šel venkovan. V černých, uschlým blátem zamazaných holínkách, v síťovce cinkající lahve s pivem. Rozchechtal se. Ukazoval na mojí panenku a smál se jako blázen. I tatínek se na ni podíval a obličej mu zalil nach. Prudce mi panenku vytrhl a snažil se vyprostit její dlouhé vlasy z té koupací čepičky. Taky se zasmál. Podivným smíchem rozpaků.

Dole, pod tím vším, stála jsem já. Vyplašená. Nerozuměla jsem vůbec ničemu. Jen jsem vytušila, že můj tatínek je vystaven k vůli mně posměchu toho muže. Nechápala jsem to. Proč?

Tatínek mi panenku vrátil. Silonové dlouhé vlasy jí výhružně trčely do všech stran. Už jsem ji nechtěla. Těžkla v mé ruce jako olovo.

Na koupališti jsme byli já a můj tatínek spolu osamělí. Mohl mě třeba vzít do náruče, zatočit se se mnou v teplém větru. Neudělal to ale.

Při zpáteční cestě strčil tatínek panu do velké kostkované tašky. Svíral moji malou ručku. Šli jsme tiše dlouhou rozpálenou silnicí kolem zámku.

Spojeni horkými vlhkými dlaněmi.

 

Radostný máj aneb Co nás formovalo

 

Stáli jsme na hliněné podlaze, drželi se za ručičky a čekali na kamaráda Mitynku. Mitynka ve vedlejším pokoji přidušeně křičel o pomoc. Teta Jarmila ho držela za tenký krček pod svojí modře pruhovanou duchnou.

Na pomoc jsme nešli.

Jarmila se smála, žila šťastné májové ráno roku 1962.

Rozdala nám dvojlisty Rudého Práva. Tak veliké!

„Nejmenší kulička vítězí!“

Mačkali jsme snaživě do co nejmenších kuliček prvomájově radostné zprávy. Každý chtěl vyhrát.

Pak jsme natáhli rozevřené dlaničky k tetě Jarmile. Jarmila od nás uznale přebírala kuličky. Kdopak asi udělal tu nejmenší?

Vyhodnocení soutěže jsme se ale nedočkali.

„Du se vysrat“, protáhla se Jarmila slastně a odcházela do zahrady provoněné rozkvetlými stromy.

Cestou rozbalovala do měkka opracované potištěné listy. Z jednoho se na ní pokřiveně smál veselý pionýr. Radostně třepetal mávátkem.

Jarmila se na něj zadívala, vykasala flanelovou noční košili a přidřepla do jarní trávy.

Jak jsem se s Vojtou potkala

To se ještě Švandovo divadlo na Smíchově nejmenovalo Švandovo divadlo na Smíchově.

Nejmenovalo se ani už Intimní divadlo ani Realistické divadlo ani Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého, ale divadlo Labyrint.

Právě tam, v tom Švandově intimním realistickém labyrintu, jsme se potkali.

Seděla jsem před půlnocí, celá v černém, nad sklenkou whisky. Když před na mě Vojtěch zastřeným hlasem promluvil, myslela jsem, že ke mně přichází jeho bratr Tomáš, se kterým jsem se, na stejném místě, seznámila pár dnů předtím, po představení, které bylo pro mě jedním z největších divadelních zážitků.

CHRISTOPHER HAMPTON: TOTÁLNÍ ZATMĚNÍ

Sebezničující vztah prokletých básníků. Herecké výkony Karla Rodena v roli Verlaina a Vojtěchova bratra Tomáše Petříka v roli Rimbauda byly strhující i pro mě.

Seznamuju se s lidmi lehce a rychle přecházím i na sbližující tykání. Vojtěch mi ale navzdory mé nabídce vykal a to i ve chvíli, kdy pár dnů po té co za mnou se svou přítelkyní, přicestoval do Normandie.

Ten večer, ve kterém jsme byli vzájemně sebou v divadelním klubu nadšeni, byl takový můj rozlučkový s Prahou. Když se k nám po půlnoci přidala i Vojtova přítelkyně, dala jsem jim adresu a řekla přijeďte.

Jednoho odpoledne v Cabourgu, kdy nám s Andrém bylo krásně smutno, já ležela zrovna ve vaně se sklenkou červeného a poslouchala blues, někdo zazvonil. Malý André, se zlatými vlasy do pasu, šel otevřít a tam stáli oni dva.

Dny, které následovaly, šťastně zachytila kamera, kterou jsem byla v té době ještě posedlá.

Co mi znovu připomněla vůně šeříku

Chlad a zatuchlost toho dávného schodiště.

 

Toho prošlapaného dřevěného schodiště, po kterém jsem stoupala dlouhých, hodně dlouhých! sedm let. Dvakrát do týdne. Za svým učitelem hudby, který mě hudbě nemohl naučit, i když se o to s nekonečnou trpělivostí zas a znovu pokoušel.

Vysoký pan učitel si bílou rukou s dlouhými prsty uhlazoval černé, do lesku už uhlazené vlasy, všechny dozadu sčesané a vzadu rovně střižené. Uhlazoval si je z rozpaků. Nade mnou. Měl mě rád a já mu nikdy nic nezahrála.

Oba jsme polykali svoje zoufalství a to jeho polknutí, které jsem někdy zaslechla, bylo jediné pokárání, které mi kdy dal.

Lesklé měl pan učitel i kalhoty na svých stehnech, i záplaty na loktech své pletené vesty. Sedm let nosil stále ty stejné, lesklejší a lesklejší kalhoty a stále tu stejnou, řidší a řidší vestu. Vyleštěné měl i černé ochozené polobotky, které nosil i v zimě. Ty měl srovnané pod psacím stolkem za svými zády, protože se přezouval do kostkovaných bačkor s přezkami, které mě, na pedálech piana, dojímaly nejvíc. Všechno na mém učiteli hudby, který se svým černým leskem podobal pianu Petrov, za kterým jsme sedávali, mě dojímalo. Sedávali jsme na otočných židlích. On na doraz nízko a stejně čněl vysoko nade mnou. Ty naše otočné židle byly úplně stejné a přesto! Ta jeho zdála se tak maličká a ta moje tak veliká.

Chválil mě pokaždé, jak hezky rovně u toho piána sedím, jak hezky mám uvolněná zápěstí. Chválil moje prsty.

„Pro hraní na piano jako stvořené!“

Jenže to bylo ale taky všechno, co jsem měla pro hraní na piano jako stvořené.

Někdy taky říkal, že mám krásné vlásky. Já nevím, ale myslím, že já jemu neřekla nikdy nic.

Zatímco děti si vesele hrály v trávě pod lípou, já stoupala po vyšlapaných schodech, které pod každým mým krokem dřevěně úpěly, stoupala jsem co nejpomaleji a táhlé skřípavé zvuky houslí svíraly mě úzkostí. V jedné z učeben šílená učitelka s divokými vlasy a pohledem za tlustými skly svých brýlí ještě divočejším, klepala nohou do rytmu a smyčcem své žáky přes malé prstíky.

Byla jsem tak vděčná za svého laskavého pana učitele!

Zpocenými prstíky nechávala jsem na žloutnoucích klávesách upatlané stopy a pan učitel stíral tu lepkavost svými čistými suchými laskavými prsty. Jak věčně opravoval to moje žalostné hraní.

Pokaždé jsem si v těch chvílích slibovala, že doma /ode dneška/ docela určitě začnu cvičit.

Venku bylo slyšet zvony z protějšího kostela a někdy i pohřební kapelu, když mi smutně psal do notýsku známku, kterou jsem si nezasloužila.

Do té hudební starobylé budovy, do té „lidové školy umění“ jsem chodila pěšky. S notičkami pod paží, které jsem, přes svá předsevzetí, ze soucitu ke svému učiteli vzešlá, doma nikdy z desek nevyndala.

Podzim, zima, jaro.

A každé to jaro podél mé cesty vykvetl modrofialový šeřík. A já, když nešel zrovna nikdo kolem, trhala jsem jeho květy a nosila je do té hudební školy.

Nedávala jsem je učiteli. Trousila jsem je po té smutné zatuchlé budově, po těch dřevěných schodech.

Jen jeden malý kvítek zapíchla jsem si do vlasů. I když jsem vůbec netušila, že můj učitel hudby byl vlastně…mladý.

Řeporyjské reje

Ta dederonová košile na zapínání (moje koumpounofobie!) to byla zkouška ohněm.

Když jsem zvládla řeporyjské reje…

To býval nářez! Jeden panák za druhým, pivo jen na zapití.

Pitka, tanec, soulož, bitka.

 

Bratranci Karel a Jenda mě brali sebou na zábavy do řeporyjské sokolovny rádi. Stávali se, coby moji garde, okamžitě středem pozornosti, každý chtěl s nimi kamarádit a platil jim panáka. A mně taky, ve snaze opít mě a zmocnit se u zdi za sokolovnou mého křehkého půvabu.

Zmocnil se mě ale akorát ten alkohol.

*

Bratranci vysvlékli mě ze šatiček a oblíkli do neprodyšnosti dederonové košile, kterou jeden z nich sundal z těla. Upadla jsem v delirický spánek.

Zdál se mi sen.

Vstávám a procházím bosá chladnou chodbou na záchod, kde dříve stával prasečí chlívek. Odklápím víko záchodové mísy, dosedám a čůrám. Úlevně.


To mě probudilo.


„Karlí, vzbuď se, já sem se…počůrala sem se!“


„Přelez si sem,“ uvolnil mi bratranec své suché teplé místečko a překulil se na to moje.“