Bývaly jsme hodně hravé, to je tedy fakt

A mě ta hravost dodnes neopustila, čehož důkazem je právě můj blog. Už si ale hraju, občas i zahrávám, jen tak sama.

S podporou několika statečných komentujících, tedy.

A protože jsem se nechala, já cíleně a sladce apolitická, tak trošku vtáhnout do skoro politické debaty a vzpomenula na časy normalizační zrovna ve chvíli, kdy mi došly mailem tyhle staré fotografie, nemohla jsem odolat.

Věřím, že mi mé bývalé kolegyně odpustí, že se tímto stávají „součástí kolekce českých webových stránek, které Národní knihovna ČR hodlá dlouhodobě uchovávat a zpřístupňovat pro budoucí generace“.

 Mirka Langerova_Foto 1_000001

Coby zasloužilá už matka dvou školáků blahopřeju nevěstince.

(Taky už zasloužilé.)

Mirka Langerova_Foto 4_000001

Život jsme moc vážně nebraly. Nebrali.

Jde to vůbec brát život vážně a nezbláznit se z toho?

Advertisements

Jak jsem nabírala zkušenosti

Honza Č. a já jsme se znali pět let, pak překročil hranice. Tedy ne nějaké morální, ale hranice naší země. A to tak, že napořád.

Mně bylo třináct, když se objevil v našem domě a osmnáct, když nadobro zmizel nejen z našeho domu a z mého života. Honza byl snad o deset, ale nejspíš ještě i o víc let starší než já. A mně umřel táta.

Máma mu podstoupila svoji garáž, aby v ní mohl provozovat živnost načerno a Honza jí na oplátku opečovával její škodovku.

Babička o něm říkala, že je to děvkař a pravdou bylo, že občas s nějakou dívkou, pokaždé s jinou, přijížděl. Byl myslím autoklempířem, ale s auty uměl všechno. A nejen s auty. Svými zrenovovanými západními bouráky dívky taky jistě sváděl, ale on sám měl v sobě zvláštní přitažlivou svůdnost i bez těch aut. Svedl i zadanou starší sestru mojí kamarádky z domu od naproti.

Se mnou si povídal a povídal si se mnou rád a i já s ním. Jenže dělal mi věci. A čím déle jsme se znali, tím věci rafinovanější.

Někdy jsem jen tak postávala vedle něho, když pracoval a zrovna nebušil kladivem do karosérie. Často jsem ho pozorovala i v temnu naší prádelny, jak drhne kartáčem a mýdlem do pasu obnažené svalnaté tělo a oplachuje ho pak studniční ledovou vodou, které jsme říkali tvrdá, protože nebyla měkká, jako ta dešťová, a mýdlo se v ní sráželo.

Jednou jsem si hrála s míčem školku o zeď, právě když Honza vycházel v ústrety nějaké odbarvené blond dívce, co za ním přicházela. Honza se opřel o vrata kolmo vedoucí k té zdi, na které jsem si hrála a dívka v tričku na nahém těle se opřela zády o něj. Já je periferním zrakem vnímala a dál pokračovala ve hře. Zakončila jsem ji bravurní otočkou a nějakým ještě tlesknutím, pak jsem položila míč na hliněnou zem, sedla si na něj a natáhla nohy v šortkách rovnou proti těm dvěma.
Vzhlídla jsem k nim vzhůru a okamžitě si připadala jak v zámku a podzámčí. A z toho svého podzámčí jsem vnímala mnohem intenzivněji Honzovy ruce pod trikem na nahém těle té blond slečny, jejíž zadeček vklíněn do jeho rozkroku se tu a tam nedbale zavrtěl, zatímco já tím zadečkem svým rozpačitě houpavě popojížděla na míči.

Honzovi ruce dál hladily nahé tělo pod trikem a tu blond slečnu to, na rozdíl ode mě, zanechávalo v naprostém klidu a znuděně okusovala stéblo trávy, což mě doslova fascinovalo.

Když se žitá chvíle stávala pro mě neúnosnou, řekla jsem té chladné slečně nade mnou, že jedna holčička taky takhle okusovala stéblo trávy a úplně celá z toho ochrnula. Že jsem to četla v Rudém Právu.
Blond slečna, do té chvíle pyšně svůdná, odhodila hystericky, k mému až opojnému uspokojení, stéblo a začala před sebe plivat a prskat. Nebeská chvíle se rozplynula, já se zvedla, zvedla jsem i svůj míč a brilantně s ním driblujíc o zem, jsem odešla.

Obrázek těch dvou ve mně ale pak už napořád zůstal a já si snivě představovala, jak jednou budu taky takhle ležérně opřena o nějakého silného muže, občas nedbale zavrtím svým zadečkem v jeho klíně a zatímco on bude rozechvěle bloudit po mém nahém těle pod trikem mužnými vzrušenými dlaněmi, budu já okusovat svoje stéblo trávy.

Jenže nikdy se to tak nestalo.

„Vyrostla si, co sem tady nebyl,“ vystoupil Honza z chladu garáže do slunce a utíral si ruce do směsi podivných hadrových provazů: „Mohla by sis už koupit podprsenku.“ Věděl, jak tohle slovo nesnáším a taky, že si tuhle podivnou věc nikdy v životě nekoupím.
„To je Jan, mááámin kamarád,“ mávla jsem rukou směrem k Honzovi: „Právě se vrátil ze sardinkovejch pláží narvanejch stejnejma čížkama (jmenoval se Čížek, Honza), vyvezl tam svoji bílou kůži, svůj červený vůz a svoji žlutou slečnu, dovysvětlila jsem Šimšovi a Kulišínovi, se kterými jsem tvořila půvabnou trojku. Tři strašáci do zelí, říkala babička. Jeden příliš dlouhý a díky tomu lehce ohnutý, druhý příliš malý a díky tomu rovný jak svíce. Oba si nechávali růst svoje zakázané dlouhé vlasy jeden tmavé a druhý světlé.

„Máš divný kamarády,“ řekl mi posmutněle Honza, když jsem vyprovodila Šimšu a Kulišína z domu. “ Vím to, všichni mi to řikaj, máma taky a babička taky, prostě všichni. Nezajedeme k jezírku? Mám čas ale jen do šesti. Mám večer ňákou slezinu.“
A jeli jsme červeným bourákem k jezírku v Prokopském údolí. Honza vytáhl z kufru obrovský teplý pléd (chvilku jsem o tom plédu přemýšlela), sedl si, já před něho a on nás oba do toho plédu zabalil.
„Chodila jsem sem s tátou.“
„Co to máš na řasách?“
„Krém na boty.“
„Prej ses úplně vykašlala na učení a chodíš oblíkaná jako hastroš.“
„Řikala babička, co? Nebo máma? Nespíš obě.“
„Opravdu tak trochu vypadáš jako taková mrkací santusácká panenka.“
„Hipísácká, když už a oblíkaná jako ty tvoje slečinky nebudu chodit nikdy v životě, a taky si nikdy v životě nenechám udělat na hlavě nějakou pitomou obarvenou ondulaci a taky si nikdy v životě nekoupim tu pitomou podprsenku.“
„Hipísácká? Tak to ses měla narodit jindy a jinde.
„Můžu si zajezdit?“
„To můžeš, ale moc se k tobě tohle auto nehodí.“

„Cos s tim autem proboha prováděla?“

„Nic, Honzo, vůbec nic! Dyť si to viděl, že nic!“

„S tim volantem ani nehnu…“
Čas běžel, ale motor auta ne, tedy možná že motor jo, ale s tím volantem pořád nešlo ani pohnout.
„Sme v pěkný bryndě, to auto tady takhle vopuštěný nechat nemůžeme, musíme ho dotlačit k nějakýmu domu.
„Cože?!…jak vodtlačit?!…víš, jak daleko odtud je první dům?
„Vodtlačit ho ale musíme.“
„Jak vodtlačit?… když nejde s tím volantem ani hnout?“
„Hele, já to auto nerozbil. Musíme nadzvednout čumák, pootočit celym autem, zase nadzvednout, zase pootočit a mezi tím tlačit a tlačit…“
„A co pak? Jak se asi pak z toho Prokopáku dostaneme?“
„No jak asi, pěšky.“
A tak jsme nadzdvihovali čumák, pootáčeli, tlačili a dřeli jsme se a dřeli, tak nelidsky, duši jsem málem vypustila. Nakonec jsme to auto k tomu domu opravdu dotlačili, ale to už bylo skoro osum.
Neromanticky romantickou cestou Prokopského údolí vydali jsem se směrem k domovu.
„Cítíš tu vůni?“
„Necítím nic! Dokonce ani ruce a ani nohy. Babička umře strachy, řekla sem, že budu doma přesně v šest.“
„Já…myslel sem, že máš ňáký to rande.“
„Slezinu sem řekla. Máme dneska rodinou oslavu. Než dorazim domu, bude nejmíň deset…budou šílet! A kde řeknu, že sem byla?“
„Rodinou oslavu?! Jakou rodinou oslavu? O žádný oslavě si nemluvila!….Hele…něco mě napadlo!…s tim autem…vrátíme se, ještě něco zkusím.“
„Zbláznil ses? Vrátit se, když sme ušli už takovej kus?“
„Pojď…poběž!“ A běželi jsme nazpátek.
Honza chvilku něco opravoval a: „Mám to!“

Až po dlouhém čase mi došlo, jak to s tím volantem vlastně bylo. Až když jsem zjistila, že volant se dá taky zamykat.

V mých čtrnácti letech a ani během těch dalších let, ve kterých jsme se s Honzou přátelsky stýkali, jsem si vůbec neuvědomovala, s jakou citlivou vnímavostí se ke mně Honza choval. Naopak, za to, co mi později prováděl, nazývala jsem ho „brutálním sadistou“, protože některé zkoušky, kterým mě tak rafinovaně vystavoval, brutální vlastně byly.

První měsíce a možná celé ty roky přistupoval ke mně s otcovskou shovívavostí a se zájmem, který, věřím, nebyl hraný, naslouchal mým nekonečným „filosofickým“ úvahám nad životem a smrtí. Nejdříve v přestávkách mezi prací, později zůstával se mnou po práci na trávě naší zahrady. To nelibě nesla moje babička, která uvažovala-li někdy filosoficky o životě a smrti, tak docela utajeně, a která v Honzovi viděla jen toho děvkaře. Tak jsme se začali scházet tajně.

Honzův pohled na mě se během let proměňoval od pobaveného přes zaujatý až skoro k obdivnému. Takhle to alespoň teď já vidím.

Povídali jsme si spolu o všem i o lásce i o mých dívčích orgasmech a to tak sofistikovaně, že ho nemohlo ani ve snu napadnout, že jsem až do svých patnácti let neuvěřila tomu, že „čůráčkem opravdu až dovnitř do kundičky“ (Nekamenujte mě za ta slova, rozkošnější mě nenapadají.)

V patnácti letech, po té co jsem se vrátila z mého prvního a posledního pionýrského tábora, byla jsem přesvědčená, že jsem otěhotněla, protože jsem s vedoucím toho tábora spala až do rána v jedné posteli. Po hře „vadí nevadí“ každý z tábora usnul kde se dalo a já díky vášnivému osahání pionýrského vedoucího dosahovala svých rozkoší. Když pak vyšla najevo moje naivita, choval se ke mně Honza s dojatou ohleduplností, která měla na mě účinek doslova dráždící. To pak způsobilo, že jsem se k němu začala chovat přehnaně žensky provokativně, jako nějaká komická kurtizánečka.

Myslím, že tohle moje chování nejspíš zase vyprovokovalo v něm potřebu výchovně mě usměrnit.

A tak se mi jednoho dne zeptal, jestli bych si to doma nezařídila tak, třeba že jdu do nějakého divadla, abychom mohli spolu zůstat i večer, že by mě rád pozval do jednoho nočního podniku, kam rád chodí.

Zařídila jsem se podle jeho pokynů a dohodli jsme se, že se sejdeme přímo v tom podniku a kdybych tam přišla dřív, že mě k tomu našemu stolu číšník usadí, že ho tam znají a ať si dám cokoli k pití a i jídlu.

Stalo se tedy, že jsem se dětsky nafintěná ocitla v lokále, kde všem bylo rozhodně víc jak osmnáct a já, která i v mladém věku vypadala ještě mladší, vyjímala jsem se v tomhle prostředí natolik, že jsem měla oprávněný pocit, že se všichni koukají jen na mě. Do té doby jsem znala jen hospodu Na Cikánce, kam mě babička posílala pro dědečka a restaurace pod českými hrady a zámky, ve kterých jsme obědvali o nedělích řízky nebo knedlozelovepřo.

Na otázku číšníka, zda-li budu večeřet, jsem odpověděla, že čekám na kamaráda a na další otázku, zda-li si tedy dám zatím aperitiv, řekla jsem, že ano a ten aperitiv si dala. Když jsem pochopila, že díky tomu aperitivu to tu můžu přežít, aniž bych umřela pocitem trapnosti, dala jsem si další a pak ještě jeden, protože Honza pořád ještě nešel.

Po těch aperitivech jsem, navzdory tomu, že jsem vyjedla několik talířků pražených mandlí, dostala hlad, nebo spíš jsem se chtěla něčím zaměstnat, protože spustila taneční hudba a kolem mě se začalo tančit a pro mě začali chodit nějací tatíci a vyzývali mě k tanci a tak jsem si dala předkrm a pak i jídlo. Jídlo s tím nejpodivnějším názvem, který jsem na jídelním lístku našla.
Pak náhle přikročil ke mně číšník, že se mění směna, že můžu dál zůstat, ale že musím uhradit svůj účet a strčil přede mě papírek ukrytý v kožených zlatě zdobených deskách, s cifrou, ze které se mi zatočila hlava. Konec konců, ať by byla ta cifra byla jakákoli, já neměla ani korunu.
Řekla jsem tedy, že čekám na Honzu Č., který mě sem pozval. Na to mi vrchní sdělil, že nikoho takového nezná a na mou prosbu se šel ptát všech zaměstnanců podniku, ale Honzu Č. neznal vůbec nikdo. Jsem v jiném podniku, napadlo mě těsně před omdlením a jen z dálky jsem slyšela, jak po mě chtějí občanský průkaz, který jsem ještě nevlastnila.
V tu chvíli se objevil. Omlouval se za zpoždění, ale já nevnímala nic, než ohromnou úlevu. Na mé přání zaplatil a vyvedl na mě na svobodu čerstvého vzduchu.

“Jak to že tě tu nikdo nezná?”

“Znám zrovna jen ty z druhý směny, netušil jsem…”

Jenže o tři roky později, když jsme pak do toho oblíbeného Honzova nočního lokálu, kam byl vstup jen od osmnácti let, šli opravdu spolu, dozvěděla jsem se pravdu o té pro mě pečlivě naprogramované pasti. Kdy i ti chlápci, co mě vyzývali k tanci, hráli tuhle celolokálovou hru, kterou jako opravdové divadlo Honza za těžkým rudým závěsem pobaveně, ale stejně ne pobaveně škodolibě, ale pobaveně dojatě, sledoval.

Zachraňuju nezachranitelné

Na poslední chvíli jsem ten tenký papírek s jedním čtverečkem dole ustřiženým nezmuchlala a nehodila do krbu ke spálení.

Aleš, Martin a André

Naštěstí jsem papírek obrátila a tam, na tom „novinovém ústřižku“

Aleš, Martin a André a taky Cit a Dag.

Za Andrém je želví jezírko. Želvy v něm byly obrovské a krásné. Jenže chytří fachmani sice podle dokonalého plánku několikapatrové jezírko vykopali, ale ho pak vyzdili mohutnou vrstvou betonu tak, že prostor i hloubku zoufale zmenšili, my si toho včas nevšimli a po zimě vyplavaly na povrch jen želví krunýře.

Po želvách nastoupily Barča, Tonča, Fanča a Mařka, které plavaly v jezírku jak žluťoučké kachničky v dětské vaničce, než se z nich staly opravdové kachny.

Jednou za námi do Prahy přijeli kamarádi z hor. „Kachny, ty jsme tedy léta neviděli,“ žasli přírodní horalové, když se k nim naše pražské machny přikolíbaly.

Dneska je jezírko zasypané a kdákají tam slípky.

17.8.

Káva, topinka, kaviár z lilku, rajče, citronové šťáva, topinka s máslem s vejcem na hniličko a solí/ růžové se spousty ledu/gazpacho, červené

18.8.

Káva, topinka s máslem plátky okurky, plátky česneku, citron/kefír z tib.h./ tzaziky z keríru z tib. houby/pečená prokládaná kotleta v celku, rýže, meloun/ rýže ochucená pečení, rajče, oliv, olej s chili/čaj šalvěj/palačinka se solí

Bezdomovci aneb Jak se dneska žije muňkám

Jakmile je řeč o vši, nemůžu na tu chvíli nevzpomenout. Chtěla jsem napsat nemůžu nevzpomenout svého profesora biologie, ale to by bylo k panu profesorovi nespravedlivé.

Probírali jsme tehdy všechny tři druhy – veš dětskou, veš šatní a taky tu muňku. A právě  v té chvíli to mezi námi zajiskřilo víc, jak obvykle.

Jiskřilo to mezi námi celé ty roky, i když byl pan profesor ženatý a ženatí muži mi odjakživa připadají divní. Jiskřilo to mezi námi utajeně a tajili jsme to i jeden před druhým. Pan profesor měl ale kamaráda a tomu se svěřoval a ten jeho kamarád se stal i kamarádem mým a tak jsem o profesorově platonickém vztahu ke mně věděla skoro všechno.

Ačkoli žádný krasavec, měl v sobě pan profesor přesně to, co mě na mužích vždycky přitahovalo, chlapeckou bezbrannou něhu a zároveň mužnou sílu a to oboje spojeno se smyslným hlasem a slabostí pro mě.

Tu hodinu nám, jako vždy se zaujetím co zaujme, popisoval život muňky a jako by ho popisoval jen pro mě. V jednu chvíli, ve které nám předváděl, jak se taková muňka někde tam v těch erotických končinách drží, se to stalo.

„Představte si chlup. Takhle se ta muňka toho chlupu chytne, drží se ho a nepustí“ a pan profesor držel se pevně oběma rukama pomyslného chlupu a byl moc roztomilý a já si představovala, jak je mojí maličkou muňkou, jak se tam bezmocně vyhládle drží. Pan profesor zadíval se zrovna v té chvíli do mých očí v nevinné tváři a jako by vyčetl, znachověl, tiše si odkašlal a udělal takové své typické gesto rozpaků, právě to, kterým mě dojímal.

O několik let později mi pak někdo vyprávěl, jak pana profesora potkal, že už neučí a že někde kope příkopy.

***

A já si tak říkám, jak se asi dneska žije takovým muňkám, když móda dnešní doby z nich učinila bezdomovce, když už se dneska nemají ani čeho chytit.

Zestručnělá historie mého Štědrého večera

Jak postupně vznikaly všechny ty zvyky? Jak to vlastně začalo se zdobením stromečku a s dárky pod ním? A jak se ty zvyky proměnily až do prázdně konzumní podoby?

V dětství vnímala jsem všechno kolem sebe jako hotovou věc. Neměnnou, pravdivou. Nic mě nepřekvapovalo. Maličké dítě nepřekvapí, uvidí-li svého otce zamávat pažemi a vzlítnout, neví nic o zemské přitažlivosti. Přijímá všechno, co se před ním otevírá, jako samozřejmé. Nediví se.

Divit se začne až později.(A divit se nepřestane.)

Vánoce, tak jak je slavíme, vnímala jsem jako něco, co tu bylo odjakživa a navždy bude. Ani jsem pořádně netušila, co vlastně slavíme.

Vánoční smrček jsme zdobili rok co rok stále stejnými rodinnými ozdobami, uloženými do velkého kulatého černého kufru, o kterém jsem si vždycky myslela, že je to kufr od bubnu, ale byl to kufr na klobouky. Rodinné ozdoby svou historií všech s námi žitých Vánoc dodávaly stromku jeho svátost.

Každoročně přibylo pár řetězů ze školních ručních prací, řetězů patlavě slepovaných z proužků barevného papíru vonícího bílou lepící pastou a ubilo pár křehkých ozdob.

Smrčku dodával vánoční atmosféru betlém, který vyřezal lupénkovou pilkou táta. Jednou ale chytla pod Ježíškem nastlaná vata ve svíčičkou osvícených jesličkách a bylo po betlému i po stromku. Později jsem se ho snažila vyřezat i já, ale chyběla mi trpělivost.

Od nakřivo hořících vánočních svíček, upevněných ve starodávných klipsnách, chytalo schnoucí jehličí pravidelně.

Vůně hořícího jehličí stala se mi spolu s vůní mandarinek, vanilkových rohlíčků a purpury vůní vánoční.

Žádná koleda není pro mě tím, co tahle vánoční píseň. Hlas ze staré praskající gramofonové desky a mámin zvučný zpěv:

„Tiše a ochotně purpura na plotně vonííí…“

Jedny Vánoce, byly to moje třinácté, slavnostně vánočně působila v celém našem domě jen černobílá televizní hlasatelka. A tak už to zůstalo i každé příští vánoce až do té chvíle, kdy jsem opustila svůj rodný dům a já ho opustila brzy.

Nejkrásnější vánoce zůstávají pro mě ladovsky laděné vánoce v roubené chaloupce.

Z horka světnice mávám otevřeným okýnkem. Z venku voní sníh. Sestupují hlubokými závějemi od lesa. Aleš s Martinem nesou smrček, malý André pilu přes rameno a já mám už přichystané ozdoby vázané ze slámy.

Sedím v teple kamen, ve světle svíček upíjím ze své sklenky a obraz světnice se třemi psy, kocourem, mužem a třemi muži budoucími, je snový. Naštěstí mě napadne zachytit tu atmosféru na film.

Vím tedy docela určitě, že to nebyl sen.

Zkouším, jak funguje anketka na blogu :-)

Jsem čím dál hravější…

***

Pražská Češka

*

Po těch džínách vybojovaných sháněním bonů, sháněním peněz na ty bony, stáním ve frontách. Nesnáším-li něco víc než cokoli jiného, je to postavit se do fronty. Džíny tuhle oběť ode mě žádaly a já jim ji přinášela.


Ani Paul Cézannovi se to nepodařilo. Dostat mě do fronty. A to jsme kvůli němu jeli do Paříže.


Jenže ty džíny, to nebyla součást oblečení, byla to součást těla. Tělo jim dalo tvar a žití v nich neopakovatelnou patinu.


Ty džíny se nošením stávaly uměleckým dílem. Smyslným. Měly v sobě….pravdivost.

Dodatečně (nápovědně) přidávám:

Dělám si tu srandičky a přitom se k těm fotkám váže

tenhle příběh.

View original post