Skočil tam, kde shodili Jana Nepomuckého a nikdo ho za svatého neprohlásil

Pracovali jsme spolu. Dostal mě k ruce. Bylo to mé první setkání zaměstnance se zaměstnancem.

Byli jsme sobě tak blízko.

Já myslela, že ten muž v obnošeném šedém plášti s dozadu uhlazenými vlasy, ten muž bez věku, že je svatý a já že jsem neviditelná.

Bylo to v reprografické laboratoři Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací na Starém Městě.

Pan Šťástka měl kanárka a mluvil jen o něm. Vlastně jsme spolu mluvili jen o tom jeho ptáčkovi. Jak, když z laboratoře přijde domů, vítá ho žlutý kanárek veselou písničkou v smutně prostorném bytě s vysokými stropy. Jak mu prozpěvuje v slunečných letních nedělích v okně do temně vlhkého dvora.

 

Ten den jsem zůstala v laboratoři sama.

V podvečer toho dne kanárek pana Šťástky, jediný jeho přítel, skonal v smutné dlani úředníkově. Pan Šťástka svého ptáčka ze své dlaně už nepustil. Ani nezamkl za sebou staromládenecký byt, když se vydal s chladnoucím kanárkem v dlani směrem k chladné Vltavě.

 

Pokusila jsem si vzpomenout, jak se pan Šťástka jmenoval jménem. Možná jsem jeho jméno neznala nikdy.

Reklamy

Luboš

Bratrance, o kterém tu píšu, se kterým mě spojuje ta! stejná krev, vídám málo, stejně jako všechny svoje bratrance a sestřenice. Scházíme se docela výjimečně a to nejspíš na nějakých pohřbech. Nebo při nějakém významném jubileu nějakého našeho společného předka. Ale to už taky moc ne, ze všech našich předků už bývají jen tři ženy.
Nevím, jestli mému bratranci vadí, že o něm píšu, protože on je těžký introvert a onehdy na pohřbu mého strýce, jeho táty, se mě snažit brzdit i ve slovních projevech, jak jsem nadšeně vyprávěla jeho dětem a ženě, bývalé evangelické farářce, o našem dětství a dospívání.

O svém bratranci bych mohla napsat román, kdyby souhlasil.

Díky drogám skončil až v socialistickém vězení, shodou okolností přesně v tom samém, kde si odseděl jeho otec svoje mládí za vlastizradu.

*

Seděli jsme spolu na zahradě, já si připadala zase zvrhle, pila jsem víno, zatímco Luboš, čistý a tichý jako lilie, jen vodu z karafy, kterou jsem mu věnovala, ale on si ji ten večer stejně zapomněl odnést. Ono všechno chce svoje a voda nalitá do sklenice z karafy chutná jinak, než natočená z kohoutku nebo nalévaná z plastové lahve.

„Tak sis nechal ostříhat vlasy,“ pronesla jsem trochu posmutněle. Měl vlasy docela krátké, u hlavy ulízané.

A Luboš, beze slova, jediným pohybem ruky, jak nějakým kouzlem, vyčaroval dlouhý culík.
Byla jsem z toho úplně vedle, vůbec jsem tu proměnu nechápala a kdybych o těch vlasech nezačala, nikdy bych se nejspíš nedozvěděla o tom, co mě nepřestává fascinovat.

Lubošovi se totiž podařilo po celou dobu v tom socialistickém lágru svoje dlouhé vlasy utajit. Zázrak, vtipný hrdinný a povedený kousek, který pro něho v tom vězení musel znamenat strašně moc.
Bachaři si nevšimli, stejně jako já. Stačilo jen vlasy rafinovaným způsobem ulízat, zvednou límec a pro jistotu stát pořád všude zády ke zdi. Ve sprše třeba nebo při lékařské prohlídce, jak mi, jen tak jakoby mimochodem, svým zastřeným tlumeným hlasem, s úsměvem pro něho typickým, Luboš řekl.

Pražská Češka

Myslím na průhledné ruce mého bratrance. Čítával v pokoji činžovního domu, jedl strouhanou mrkvičku s cukrem a citrónem.

Chodil na procházky s maminkou do pražských parků, na Kampu, na Petřín, do Kinského zahrady. Mluvili spolu zjemnělou řečí, jeho maminka se nastěhovala do Prahy z Beskyd.

Vedle svého bratrance připadala jsem si divoce a ušmudlaně, moje hry se odehrávaly v křoviskách hliněné ulice.

Myslím na to, jak jsem ho učila líbat. Nevěděl, že to právě učím sebe. Rozklepal se jako lístek osiky a nepřestával se třást. Snažila jsem se zahřát ho, na nerozloženém gauči, který vyrobil náš společný dědeček.

O mnoho let později jsem šla, dávno po půlnoci, po nábřeží. Už z dálky jsem slyšela cinkat něco jako rolničky. Tehdy noční Prahou chodilo jen málo lidí.

Pod železničním mostem pomalým krokem přicházel, lehce nahrben, muž. V těch místech nechodil už nikdo. Držel v ruce síťovku a v ní, narážejíce do sebe…

View original post 228 more words

Světská sláva, polní tráva

Pár dnů po té co jsem nastoupila na Pragokoncert do svého prvního postu (pak jsem pracovala, tedy byla zaměstnaná, na postu jiném, což má svou roztomilou historii), vstoupil do kanceláře Jiří Korn, v té době na vrcholu své slávy, rozradostněn chystaným koncertem v zahraničí.

Vstepoval sebejistě, suverénně, pro služební pas.

Já v tu chvíli měla vyskočit, podat mu nadšeně přichystané pro něj papíry, pro které jsem těsně před tím byla na ministerstvu kultury a popřát mu šťastnou cestu.

Jenže já, puzena kdoví čím, jsem se jen mile usmála.

„Prosím?“

J.K.,  značně zaskočen si odkašlal a nejistě už (snad měl strach, že něco neklaplo, což mi doklaplo až později) zachraptěl:

„Jdu si pro pas.“

Pokývala jsem s úsměvem, jakože už tedy rozumím a:

„Vaše jméno, prosím!“

Výraz jeho tváře té chvíle nezapomenu.

„Jsem tu nová…“ dodala jsem omluvně a vyšla k zpěvákovi s napřaženou pravicí představit se.

 

Pak jsem udělala něco ne docela stejného, ale podobného jedné slavné operní pěvkyni, ale to už jsem musela na kobereček. 

Já se zkrátka s nadřazeností, ať už vyplývá z čehokoli, neumím do role podřízenosti dostat. Tyhle postoje „já jsem přece někdo“ mě dovedou spíš do role provokatéra.

Na tu příhodu jsem si vzpomněla, protože od té doby mě občas J.K. chodí po nocích strašit. Ne coby strašidlo  –  ale coby svůdce. Dneska v noci jsem mu dala zabrat.  Odešla jsem nakonec s Jankem Ledeckým. To nejspíš proto, že Ori kamarádí s jeho sestrou a občas na něj padla řeč. Jinak si to vysvětlit nedovedu – viděla jsem ho nebo slyšela zpívat tak třikrát nebo čtyřikrát. Ale bylo mi jasný, že je to on.

 

A dnes se ptám Andrého a Kati:

„Znáte Jiřího Korna?“

První odpověď :

 „Ne, kdo to jako má bejt?“

A druhá:

„No jo, to jména mi něco říká, nějakej zpěvák, ale nikoho za tím jménem nevidím.“

Jak jsem se vyvíjela

Tentokráte v pití kávy.

Na úplném počátku pila jsem cukrem slazenou meltu s mlíkem. Každé ráno. Ta melta voněla, ale káva dospělých přeci jen voněla o něco líp a tak jsem jednou dopila nějaký zbytek i s lógrem a od té chvíle jsem po tomhle českém turkovi přestala, navzdory vůni, toužit.

Na gymnasiu jsem si pak občas oslazeného turka přeci jen dala, ale to jen u Myšáka, do sklenice a s velkým kopcem šlehačky a k tomu pohár hutné smetanovo – vanilkové zmrzliny, posypané sekanými ořechy a polité horkým karamelem.

Ale i podivné cappuccino.

Pak tedy ještě někdy toho turka bez šlehačky, silně oslazeného a to ale jen na probrání anebo když jsem potřebovala vydržet.

Jednou jsem ale někde u Baltu ochutnala pravou tureckou miniaturní kávu z džezvy a od té chvíle jsem se o ni v kastrůlku podobného tvaru tu a tam pokoušela.

Ve svém prvním zaměstnání jsem se přizpůsobila rannímu kolektivnímu rituálu a se všemi pila dlouho a dlouho velkého turka z velkého hrnku s cukrem a tatrou, v druhém zaměstnání to pila podobně v kolektivu užším a občas jsem si ho dala i doma s tím, kdo přišel zrovna na návštěvu a nemohl pít.

Ve třetím zaměstnání jsem byla obdarovávána už rozpustným nescafé classic „ze západu“ a pila ho zase slazené s tatrou. Po nějaké době jsem cukr vynechala. Nějaké rozpustné se už tehdy prodávalo i u nás, ale pitelné to nebylo.

Ale taky už jsem vyráběla překapávanou kávu pomocí trychtýře a papírových filtrů.

A pak s revolucí nastaly revoluční změny.

Džezvy a mocca kávovary různých tvarů a velikostí, cafetiére, tedy presovače – to je ten skleněný válec se sítem pod víkem, několik kávovarů na espresso a k tomu starodávný mlýnek na kafe, protože kupujeme kávu jen v celých zrnech. A ještě šlehané teplé mlíko.

No a dnes Espresso de Luxe si mele kávu sám, ale dělám si jen, jak tomu říkám, „piccolo picolissimo“, které si doliju horkou vodou, protože to co vytéká po tom prvním hutném a silném a zdraví prospěšném, to už jsou prý jen nějaké škodliviny. A vychutnávám si ho bez mlíka a cukru, jen s pěnou a tím aróma a je to požitek.

Takhle piju kávu jen ráno, jednou denně, ale někdy, docela výjimečně, si po obědě dám to maličkaté silné p.p. espresso.

A ještě – tu a tam, třeba na chalupě, si zase připravím to nescafé s mlíkem, jednu zlatou lžičku rozpustné drtě do hrnku, ale to už zdaleka ne s takovou chutí. Mám ho ale doma pořád, pro případ, že přijde někdo, kdo mu dává přednost, a nebo kdyby došla kávová zrna.

Krůček od disentu

Občas o tom přemýšlím. Jak se mi ten disent vyhnul.

A to navzdory strýci, odsouzenému za vlastizradu a všemu tomu, čím si naše rodina po té prošla, a čím žila. Možná i právě proto.

Máma si psala s Baťou, jinou stanici než Svobodnou Evropu neposlouchala. A přesto já se s disentem setkala až těsně před revolucí.

A to jsem se v letech před chartou kamarádila s Janou, dcerou režiséra Helgeho, co v té době pracoval za okýnkem košířské pošty pod naší školou.

Ať počítám, jak počítám, tohle se událo v roce charty. Nebo možná o pár měsíců dřív, na konci sedmdesátého šestého.

Já pracovala v ÚVTEI STK RL – Ústředí vědecko-technických a ekonomických informací, Státní technická knihovna, Reprografické laboratoře.

V těch laboratořích se vyráběly mikrofiše, ale taky tam bylo několik xeroxových mašin, tedy kopírek, a lidé si tam chodili množit dokumenty.

Každý člověk i každý dokument musel být pečlivě zaevidován. Musel, ale nebyl.

Já, mimo to, že jsem tam pracovala jako fotograf – reprograf, přivydělávala jsem si i jako uklízečka reprografických prostor, což v praxi obnášelo, že jsem si po chvilce šůrování vyvolávala ve fotokomoře desítky fotek všech možných velikostí, které pak, k mé nezměrné lítosti, skončily při jednom ze stěhování v ukradené krabici od televizoru „Tesla Color“.

Jednou, zamkla jsem za posledním kolegou zaměstnancem, když v tom někdo zazvonil na zvonek u okýnka. Kdo chtěl kopii, musel zazvonit. Nestávalo se to zas až tak často, kopie A4 stála 4,- Kčs, myslím, a dobrý rohlík 30 haléřů.

Když jsem vysunula dřevěnou roletu, stál za tím okýnkem Pavel Landovský, v ruce stoh papírů. Rukopisy jeho povídek.

S vidinou výdělku na černo jsem mu je všechny pěkně oxeroxovala. Bylo toho za čtyři stovky, skoro třetina mého měsíčního platu.

Kopírku jsem zvládala, xeroxovala jsem si tam ledacos, když jsem v laboratořích osaměla, nejčastěji části svého těla.

Až teprve později dozvěděla jsem se o riskantním množení zakázané literatury na psacích strojích přes kopírák. Kdyby se tehdy na mě obrátili…

…tak by mě asi brzy vypátrali.

***

První sníh

 

Jak dva malí kosmonauti chodí na zahradě po sněhovém poprašku Vaneska s Jardelkem, v nových sněhulích a nových kombinézách, a prožívají podobné pocity s těmi kosmonautů na jiné planetě. Poprvé v životě na sněhu. Tedy na tom poprašku.

Konečně si postaví nějakého toho, už od léta slibovaného, sněhuláčka. Na sněhuláka to není.

Radovali se, jako by sněhu byl metr.

„Udělej, Jardelku, kuličku a hoď jí na mě…tomu se řiká koulovačka.“

Já by byla bývala udělala lepší snímky, jenže mě záblo a nechtělo se mi ven z teplé kuchyně.

První sníh v Praze.
První sníh v životě Lety, Vany a Jardelka.

Lety si pro jistotu stoupla na špalek.

***

Přibrala jsem tedy i Kainis.

S Michalem.

zuziamichal1.jpg

„Mám na tuhle fotku vzpomínku – chtěla jsem frajeřit jako Michal a opřít se o klandr, jenže jsem byla malá a propadla pod ním do potoka. Naštěstí byl zamrzlej…“  popisuje snímek Kainis.

zuziamichal.jpg

 

Podobal se klavíru

Prošlapané sukovité schodiště. Sedm let jsem po něm stoupala. Za učitelem hudby, který mě hudbě naučit nemohl.

Rukou s dlouhými klavírními prsty si pokaždé, když jsem vešla do učebny, uhlazoval havraně černé, dozadu sčesané, až do blesků se lesknoucí vlasy. Nejspíš z rozpaků. Měl mě rád a já neměla talent.

Černě lesklé měl můj učitel hudby i kalhoty na stehnech, jak si o ně třel dlaně, i polobotky vyrovnané pod věšákem.

Všechno na mém učiteli hudby, který se černým leskem podobal pianu Petrof, mě dojímalo. V zimě přikládal do vysokých kamen a bylo nám útulno i na otočných židlích.

Pan učitel mě chválil, jak hezky rovně u toho piána sedím, jak hezky mám uvolněná zápěstí. A taky chválil moje štíhlé dlouhé prstíky.

„Pro hraní na piano jako stvořené!“

Jenže to bylo všechno, co jsem měla pro hraní na piano jako stvořené.

Někdy jsem zaslechla  jeho polknutí. Jediné pokárání, které mi kdy dal.

Taky říkal, že mám krásné vlásky, že to asi proto, jak si je často češu.

Zatímco si děti jarně hrály v trávě pod lípou, stoupala jsem po vyšlapaných schodech. I pod mými vílími krůčky ty stařičké dřevěné schody úpěly. Stoupala jsem co nejpomaleji a táhlé skřípavé zvuky houslí svíraly mě úzkostí.

V učebně, kterou jsem míjela, pološílená učitelka s divokými vlasy i pohledem divokým za tlustými skly svých brýlí, klepala nohou do rytmu a švihala smyčcem své žáčky přes malé prstíčky.

Byla jsem tak vděčná za svého laskavého pana učitele! Jak trpělivě opravoval moje žalostné hraní, jak beze slov otíral klávesy, na kterých jsem zanechávala upatlané stopy.

Každé jaro podél cesty do hudební školy vykvetl modrofialový šeřík. Když nešel nikdo kolem, trhala jsem jeho květy. Nedávala jsem je učiteli, trousila jsem je po smutně zatuchlé budově, po vyšlapaném skřípějícím schodišti.

Jeden malý kvítek zapíchla jsem si do vlasů. I když jsem vůbec netušila, že můj učitel hudby je vlastně mladý.