Kdo dneska uvěří, že zelináři, řezníci, pinglové, recepční a taxikáři byli velcí páni

V těch dobách, když jsem pracovala pro Pragokoncert, bylo v sezóně prakticky nemožné získat po pražských hotelích nocleh. Že chci ubytovat světově slavného zpěváka nebo kapelu bylo tehdy recepčním fuk. Dneska by se o ty celebrity hotely praly, tehdy ale recepční dostávali za pokoj od levné zábavy a sexu chtivých cizinců slušný bakšiš a valuty bokem ty já dávat nemohla.

Já dávala maximálně tak propagační materiál, vstupenky na koncerty a LP desky. Obracela jsem se tedy proto na ředitele hotelů a když ani tam můj pověstný šarm nezabral, zbývala mi opovrhovaná strana a vláda a tedy nekompromisní příkaz shora. Umělce jsem ubytovat prostě musela.

Zvlášť jeden šéf recepce jednoho význačného hotelu byl naprosto nepřístupný. Nikdy jsem se s ním nesetkala osobně, komunikovali jsme prostřednictvím telefonu a faxu. A to čím dál náruživěji. Kdo z koho. Já ale měla za sebou tu stranu a vládu a tak jsem ho naším společným nepřítelem dostávala na lopatky a chápala tedy jeho postoj ke mně.

Svým klidným a nesmlouvavým postojem přiváděla jsem šéfa recepce často do varu, čímž jsem se zvrhle bavila, zvlášť když jsem ho připravila třeba o prezidentské apartmá a tím pádem i o spoustu peněz bokem, které v přepočtu znamenaly i půl tehdejšího průměrného platu, ne-li celý.

Jednou, už po příliš něžné revoluci, mě pozvala jedna moje hodně sympatická známá do svého nového domu, kterou pro ni koupil a luxusně vybavil její přítel, milý a zábavný člověk. Hned jsme si spolu padli do oka a bavili se ohromně. Tedy až do té chvíle, ve které nám oběma současně ohromeně došlo, že se z minula známe. Že jsme ti staří známí nepřátelé.

***

Kdoví proč jsem si dneska na ten příběh vzpomněla zrovna ve chvíli, ve které jsme spatřili veverku a Vany řekla svoje:

„Veverka už existuje.“

Takhle totiž Vany komentuje všechno s čím se poprvé setká a co do té doby znala jen z knížek nebo filmů.

Doják

Už po několikáté stejný obraz. Asi třináctiletý, čtrnáctiletý chlapec s batohem narvaným učením se zastaví za mocně omšelou roletou bývalého krámu tam, kde bydlí Čočkyn (kdysi v hospodě, když v hospodách ještě nepostával, ale sedával, rozsedl jedné dámě brýle).

Dívám se na toho kluka oknem, jak přilepen k výloze manipuluje nějakým jako mobilem, sluchátka v uších.V předešlých dnech jsem tomu nevěnovala pozornost, zasekl se tam a volá, myslela jsem.  Když se náhodou opřel ramenem o zeď, okamžitě se oprašoval. Jeho rodiče budou nejspíš z těch přísnějších, napadlo mě.

Dneska se ale zasekl tak dlouho, neustále se rozhlížel doprava doleva a když kolem procházel houf od tramvaje,  jakoby znervózněl a změnil postoj.

Znervózněla jsem i já a asi po půl hodině otevřela okno a velmi jemně se zeptala, co tam u toho okna (to znělo tedy dost absurdně) našeho kamaráda dělá?

„Napojuju se na internet,“ naskočily chlapci červené fleky ve tváři a odešel.

Po nějaké době, zřejmě po marném hledání našeho neexistujícího zvonku, objevil se zase u okna, jen v mikině, bundu a tašku nechal u našich vrátek. Zřejmě mu ze mně začalo být horko.

„Promiňte….já…nevěděl jsem, že tam někdo bydlí, napojil jsem se internet free…myslel jsem…“

„Nemáte doma internet?“

„Ne, voni naši….“

Už už jsem chlapci nabízela, že může po škole vždycky zajít k nám, kdyby chtěl. Zarazila jsem se ale včas.

„Když si koupíš kartu …“

„Já vím, do knihovny…“

My ubozí

co k mořím máme daleko.

Pan učitel Veverka ze Stodůlek vstoupil do třídy. Povstali jsme a zůstali stát.

Pan učitel Veverka usedl za katedru, vytáhl ze stolu velkou hnědou lahev a lžíci. Jako jeden muž seřadili jsme se na stupínku do šiku, pan učitel naléval na tu jedinou lžíci rybí tuk, každý z nás polkl svou dávku a usedl do své lavice k dalšímu ze školních dnů.

Jdu zapít svou ranní tobolku OMEGA 3.

***

Má ten pták vůbec ptáka?

Napadlo mě zvrhle, když jsem v krásném podvečeru spatřila na protějším domě stínohru, ve které se dva ptáci milovali. Možná se milovali.

Na tu kloaku jsem docela zapomněla.

***

Myslím, že je na čase, aby se od základu zreorganizoval školský systém. Ten zbytečně trávený /dokonalý výraz/ čas ve školních škamnách nikdo nikomu už nenavrátí.

***

O čem jsem tedy snila a z čeho jsem byla hřejivě ráda

Na dnešek vládl mé noci sen o vězních, kteří byli každodenně mučeni plnými koši pečených kachen. Nic jiného k jídlu nedostávali, marně toužili po kousku chleba se solí.

Já byla jedním z vězňů. Byla jsem tak přecpaná! Tak stále víc a víc obéznější. A nepomohlo mi od mých muk ani vědomí, že v tom se mnou kamarádi mulklové jedou taky. Jedním z nich byl smutný Oldřich Kaiser, který na rozdíl od všech po kachnách netloustnul. Seděli jsme ze stejného důvodu.

Vím proč ten sen.

Jednak jsem si včera zase na sebe natáhla ten šedý hacafrak po O., kterého se Lety tak děsí

a

jednak jsem se poslední dny starala jen o dětičky a s nimi i jedla a nesmyslně dojídala všechno, co úžasný šéfkuchař našeho domu uvařil

a

bylo to všechno od masa.

Tak jsem si včera před spaním při večerním „psaní“ udělala pro změnu porcičku jednoduchých špagetek, a ty špagety byly taky moc dobré, tak jsem nakonec porcičku ztrojnásobila a dopadla do peřin přetížená.

To na včerejšek to bylo se sněním mnohem lepší. Potkala jsem mladého Bolka Polívku s nějakou macatou blondýnkou, byla jsem ráda, že ho vidím a zavzpomínala s ním na Váchala a Boudníka, které miluju a kteří bývali jeho nejlepšími kamarády. Vyprávěl mi, co všechno s nimi zažil a já ho dplňovala a ohromovala svými podrobnými znalostmi o nich.

„Tys úžasná! Dneska o těch skvělých mužích už nikdo nic neví!“ vyšeptl svůdně bolkovským hlasem Bolek a zapomněl na macatou blondýnku.

A taky vím proč ten sen.

Když jsem hledala čím zabavit náročného Atanáška, navrhla jsem mu, že budeme přerovnávat knihy a jeho zaujaly ty dvě největší, ta o Váchalovi, co ji sotva unesl a i ta o Boudníkovi a protože jsou to opravdu oba moji miláčci, začala jsem mu o nich vyprávět.

Proč se objevil Bolek v souvislosti s Boudníkem je jasný (taky jsem s ním a Chantal kdysi popíjela vínko v jedné zakouřené kanceláři, které jsem byla nešťastně začmouzenou součástí) a proč jsem odrovnala blondýnku, abych posléze vydechla do Bolkových pýchou nadmutých prsou:

„Jsi tak velký!“

je jasný taky.

***

Ale včera jsem zažila ještě něco. Přečetla jsem si článek u Páji , ve kterém píše o situaci v Řecku a…

Sleduji svého jediného politického zpravodaje (čerpá většinou z francouzských médií, je to ten samý, který je u nás vynikajícím šéfkuchřem) a už celá desetiletí spoléhám na jeho pohled, kterému důvěřuju (jen v jedné otázce se zásadně lišíme a nikdy neshodneme).

A bylo to, jako by Pája přepsala, doslova přepsala, jeho slova.

a…já z toho byla hřejivě ráda.

***

Průvodkyně Mirka

Kam se obyčejný smrtelník běžně nedostane, dostala jsem se já v pětačtyřicátém roce svého života. V roce, ve kterém jsem se znovu učila celou českou historii, abych pak z ní složila zkoušky, současně se zkouškami průvodce Prahou, Pražským hradem a Židovském městem.

Objevovala jsem město, o kterém jsem si myslela, že ho znám a byla jsem tím poznáváním doslova posedlá. Nejen, že jsem absolvovala i všechny ‚Vlastivědné vycházky Prahou za poznáním‘, které PIS pořádala a pořádá, ale i jsem zaplnila čtyři patra knihovny knihami o Praze a její historii.

Průvodkyně a průvodci z PIS byli úžasní, nadšení, nezapomenutelní.

 

Pražský hrad nám objevoval historik PhDr.František Kadlec. Docela jsem se do něj zamilovala, když přednášel, já skoro nedýchala, zato oslnivě dýchla na mě minulost se všemi svými slohy a příběhy.

 

Včera byla otevřena, veřejnosti běžně nepřístupná, Rudolfova galerie na Pražském hradě a fronta se táhla tak dlouhá, že kamarádi ji ani vystát nedokázali a skončili U dvou Slunců a u Glaubiců.

Tak jsem si opět vzpomněla na ty časy, kdy jsem se učila znát nejen každý kout Pražského hradu, ale i každý předmět a znovu jsem se ocitla nejen v Rudolfově galerii, ale i na veřejnosti nepřístupném slavnostním triforiu, na nejposvátnějším místě v této zemi, v Chrámu svatého Víta, kam byly umístěny na příkaz Karla IV. busty nejvýznamnějších členů jeho rodiny včetně pražských arcibiskupů, architektů a ředitelů stavby chrámu.

pruvodkyne (2)

Praha vzrušující

Někdy, když nemůžu usnout v podkrovní ložnici nad Prahou, představuju si, co všechno se v centru nočních živlů právě téhle noci odehrává.

 

Možná ve stejnou chvíli, kdy noční bary a pokoje tajných vykřičených domů žijou své chvíle rozkoší, perverzností, smutků a veselí, sedí vedle Marie Elekty v kostele sv. Benedikta na Hradčanech novicka, na bílém útlém prstu nasazen po tuto jedinou noc prsten mumie. Přijímá rituál řádu bosých karmelitek.

Marie Elekta zemřela v Praze roku 1663. V roce 1666 se Vltava při velké vodě vylila z břehů a zaplavila i hrob Marie Elekty. Její tělo se našlo neporušené, dalo se s ním pohybovat. Bosé karmelitky oblékly tedy svou někdejší představenou do řeholních šatů a posadily ji v kostele do křesla, ve kterém přečkala i dlouhé roky totality.

Rumová víla aneb Co způsobil Šolochov

Ta scéna z filmu na mě mocně zapůsobila, tak mocně, že i já se jednoho dne Andrejem Sokolovem tak trochu stala.

Statečný zubožený hrdina uprostřed bujarého večírku v německém koncentračním táboře. Rozbujelí opilí esesáci se baví tím, že nalévají podvyživenému muži vodku za vodkou, dávají mu po ruském vzoru zajíst chlebem, vyhládlý vyhublý muž z chleba jen maličko uždibne a pokračuje v pití, jednoho zlověstně mu podávaného panáka za druhým. Vřava večírku pomalu utichá až do němého úžasu. Esesáci nakonec statečného muže s němým obdivem propustí. Tomu se podaří ještě vrávoravě dojít do baráku, předat chléb svým spoluvězňům, aby se o něj podělili a pak ztrácí vědomí.

 

Stalo se to v Košířích, v hospůdce Na Závisti. Posadila jsem se ke stolku, sama s knihou, křehké poupátko, sedmnáct let. Měla jsem být ve škole, ale já byla za školou. Objednala jsem si čaj. Starý hostinský se ke mně přišoural ve svých prošlapaných bačkorách s malým panáčkem rumu.

„Neobjednala jsem si rum…“

„Pozornost od pána.“

Rozhlídla jsem se po dopoledních, věkem a alkoholem sešlých štamgastech, žádný z nich se na mě ale nedíval, všichni skloněni nad svými půllitry, jakoby z nich chtěli něco vyčíst. No co? Zahřeju se trošku a jedním douškem jsem panáčka nalila rovnou do sebe. Nebylo to nepříjemné, opravdu hřál.

Záhy se hostinský přišoural s panáčkem druhým, já ho znovu do sebe obrátila. Hostinský mi položil na stůl i třetího, pomyslela jsem na Sokolova a znovu ho vyprázdnila. Pak hostinský donesl čtvrtého, už velkého.

Začala opravdová hra „kdo z koho“. Lokál se bavil, napětí stoupalo. Dědci dávali do hry svoje poslední drobné, já, před očima obraz muže v koncentráku, boj nevzdávala. Šlo o moji čest.

Na chvíli jsem se vzdálila, hrdě procházejíc kolem smrdutých mušlí do kabinky a tam do odporné mísy delikátně vyzvrátila vypitý rum. Za okopanými a omlácenými kabinkovými dveřmi, zdobenými nožem vyrytými nápisy a obrazci, potácivě močil muž. Zápach kamrlíku přehlušila čistá vůně rumu. Vrátila jsem se jistým krokem ke svému stolku, ke své knize. Písmenka se mi zdvojovala, ztrojovala. Na stole přistál další velký panák. Znovu jsem ho zvládla a zvládla jsem i dalšího.

Vzdali to oni, štamgasti. Nejspíš při pohledu na moji blednoucí tvář i jejich alkoholem otupělým mozkům došlo, že já to nebudu, kdo to vzdá a že by mohli zapříčinit lidské neštěstí.

Z lokálu jsem pak vycházela za nadšeného aplausu. Svého druhého aplausu. První jsem sklízela v kulturním domě ve Stodůlkách za hru na klavír. Tentokrát jsem se ale pro jistotu neuklonila, i když bych ráda.
Dopotácela jsem se statečně do blízkého parku, z posledních sil vůle, stejně jako Andrej z válečného dramatu. Chtěla jsem se otočit, jestli se na mě někdo nedívá a v tu chvíli se se mnou zatočil celý svět a točit se nepřestal. Pak už nevím nic. Až do chvíle, kdy jsem se v jarním podvečeru probrala na lavičce pod kaštanem.

Kdykoli jsem pak vcházela do hospůdky Na Závisti, dostalo se mi satisfakce. “Rumová víla,” vydechla bezzubá ústa opěrných sloupů košířské hospůdky svůj alkoholický opar obdivu. A taky respektu.

Byla jsem hrdinka.

Od té doby jsem ale rum už nikdy nepila a trvalou i nějakou dobu než jsem mohla snést jeho vůni i o Vánocích.

Rumová víla

Na Bulovce

Dvanáctiletá Týna splývá s bílým nemocničním lůžkem. Za zavřenými víčky sní své holčičí sny. Ale ani nejfantasknější snové představy nezaplaší úzkost jejího osamění. Nikdo za ní nepřichází. Na oddělení, kam může kdykoli kdokoliv.

Celý víkend se nemocnice hemží návštěvami. Sobota, neděle. Konečně neděle večer. Maminka!

Maminka v chvatu nastrká jídlo do nemocniční ledničky, prohodí k Týně pár slov.

„Zase se stavim…“

V pondělí k večeru přichází tatínek. Po celou dobu návštěvy, zabrán do svého notebooku, se svou malou holčičkou nepromluví. Ta vedle něj tiše sedí, ruce složené v klíně.

Pak zavolají přes skype mamince. Slyší to celá jídelna.

„Týna se ptá, jestli nepřijedeš?“

Maminka od svého počítače doma:

„Dyť seš tam ty…

Tatínek se obrátí na Týnu:

Chceš, aby maminka přijela?

Týna, pláč na krajíčku:

„Chci…“

„No tak dobře…tak já to tady tedy sbalim…“

 

Starý známý

Zase jsem házela do kontejneru prázdné lahve od vína. Jedna za druhou tříštivě dopadaly. Ten tříštivý zvuk mám ráda. I když rozbíjené ladnosti lahví je mi líto.

U vedlejšího kontejneru můj starý známý ukládal do vetché kožené brašny čtení na večer.

A zase se zeptal:

„To všechno jste vypili?“

A já zase zalhala:

„To je za dlouho.“

A pak, jako pokaždé, zadíval se smutně na naše psy:

„Psi jsou lepší než lidi. Dneska vás zradí i soused.“

A já, jako pokaždé, potlačila chuť pronést optimistickou řeč o lidské dobrotě.

To se pro mě nehodí, poučovat toho starce. Dívá se na mě totiž jako na mladou, nerozumnou ještě, dívenku.

A to se mi líbí. Jak se na mě dívá.

U Rozvařilů

Ulice Na Poříčí má na mě přichytnou past, pokaždé se nechám polapit.

„Nepudu tam, ani hlad nemám…“ ujišťuju sama sebe, jak se k tomu vchodu blížím. Sotva ho ale míjím, tak tam prostě vejdu. K Rozvařilům.

Objednám si půllitr piva a zapíjím s ním knedlozelovepřo.

 

Sedím u stolku proti zrcadlu a naproti mně sedí pán. Ne tak docela naproti mně, ale šikmo naproti mně. Na to, aby tam naproti sobě jen tak jedli dva, co se neznají, na to je ten stolek moc úzký. I tak je moc úzký.

Sedíme na vysokých červených kulatých židličkách s reklamou Coca Cola a v té úzké intimitě stolujeme. Já, ten pán a ještě jedna já v zrcadle. Jakoby ti dva seděli vedle sebe.

Pán jí s chutí, pokyvuje na mě pochvalně hlavou. Pozvedá půllitr. Taky ho pozvedám. Vzdušně si připíjíme. Všichni tři.

Zrcadlo! Vkládám sousto do zamaštěných úst, koušu, žvýkám, polykám. K mému překvapení, vůbec ne půvabně. Znejistím. Moje pohyby ztrácejí přirozenost.

Snažím se nedívat na tu naproti mě, ale stejně ji vidím. V tak divném světle! Ztrácím apetit. Jím dál, aby si ten pán nepomyslel, že mě přešla chuť kvůli němu.

Začínám nás v té zrcadlové jídelně vnímat, jako bych byla z jiné planety. Krájení, napichování, vkládání do úst, žvýkání…

Nejsem schopna jediného přirozeného pohybu. Nemůžu krájet, napichovat, kousat, polykat.

Naštěstí je tu ještě ten půllitr.

Sado maso předehra?

Mívám nutkání zasahovat do věcí, do kterých mi nic není.

***

Ještě, že jsem ovládla svoje nutkání zasáhnout a tu neforemně vyhublou staropanensky ošklivou ženu, která nadřazeně buzerovala mladší půvabné kolegyňky a vyhrožovala jim jejich společným šéfem, jsem neoslovila.

„Prosím, mohla byste mi zavolat svého šéfa? Chci podat na vás stížnost pro obtěžování zákazníka. Vaše nevlídné veřejné projevy vůči vašim kolegyním mě totiž natolik obtěžují, že mám problém dokončit ve vašem obchodě svůj nákup,“ chystala jsem se totiž říct. V tu chvíli byla, naštěstí, žena vyžívající se v ubohé důležitosti odvolána tlampačem.

Tak tomu jsem unikla. Nakonec bych jistě mladým půvabným prodavačkám ještě pohoršila.

Vyjdu z Palladia, oblékám si nové červené vlněné návleky na ruce s dírkou na paleček, které jsem si právě zakoupila, přikládám s požitkem měkoučkou hebkost k tvářím, ne nekoušou, a prohlížím se ve svých nových červených návlecích v odrazu reklamy na koncert krásné vyholené Anny K. V té chvíli netuším ještě, že ladná vyholená hlava Anny není sympatická výstřednost. Bulváru se nedotýkám, můj vztah k němu je fobicky štítivý a nečtu, s výjimkou respektu, ani žádné jiné časopisy. Ne z nějaké snad zásady, ale tak to je.

 Že je vyholená hlava Anny K. následek chemoterapie, zjistím docela náhodně až večer doma, když si pustím Krausovu show.

A stávám se svědkem další  scény.

Žena, nejvyplašenější z myšek, ustupuje před rozzuřeným mužem. Muž, ruce zaťaté v pěsti, vztekle prská z dvaceti centimetrů do její strachem zkřivené tváře. Pláč na krajíčku, mrkajíc, žena couvá. Cukavě uhýbá ranám, které nepřicházejí zřejmě jen díky faktu, že se scéna odehrává na ulici.

Už jsem nakročila. Návleky vzteky zrudly, připraveny k boxerskému úderu.

V tu chvíli se k ní on opovržlivě prudce otočí zády a ignorujíc ji, odchází. A ona? Místo úlevy za ním cupká, prosebně dotýká se ho zezadu ukazováčkem. Tak dlouho až se on zase nepříčetný otočí. Zase jí vztekle syčí do tváře a ona zase couvá, vychutnávajíc si svou chvilku ponížení. Docela cítím to vzrušení.

Čtrnáctka, můj vyhlídkový vláček za 18 Kč, nejela dlouho. Dlouho jsem tedy zůstala svědkem podivné podvečerní předehry.

Toaleta v metru

Vešla jsem do kabinky hned vedle.

„Slečno, ste tam už ňák moc dlouho!“ zaskřehotala s plnou pusou stařena vybírající pětikoruny. Svačila chléb s máslem a s na kolečka nakrájenými ředkvičkami.

„Nemůžu za… to…nejde…to ze mě ven…Ukrajinci mě něčím postříkali…“ přerývavě vysvětlovala bez logiky z vedlejší kabinky mladičká feťačka.

Pod mísou, na které seděla, která se na chvíli stala jejím útočištěm, ležel věrně její pes. Mordu prostrčenou mezerou do mé kabinky, pohybem smutných očí sledoval zurčivé vylučování lidského tělesného odpadu.

Už vím jak to muži mají

Kráčím po Národní lehkým krokem turistky, když mě klapavě předejde dlouhovlasá blondýnka na velmi vysokých a velmi štíhlých kramflíčkách. Hlavou vztyčenou, kabelčičku přes rameno hozenou. Klapy klapy.

Z jejího profilu, jak se hlavou otáčela směrem k výlohám, inteligentní krása zrovna nezářila, ale její zadeček v pohybu! Za průsvitnými bílými šatečkami jasně zřetelně se rýsující v sexy kalhotkách, takových tangách, ale ne tak docela tangách. Prostě sexy!

Ta dívka zvolnila a já šla za ní v přesné vzdálenosti.

A…?!

Jako bych se stala jedním z těch mužů, co se v chůzi zastavovali, otáčeli. Ta vlna vzrušení, která projela Národní, zasáhla i mě. Dech se nám prohloubil, zrychlil oběh krve, zrychlil tep, zrůžověla nám pokožka, zvětšil se objem rtů. Ale hlavně ten lesk v očích…ty naše pohledy!

„Tak takhle krásně jednoduché to tedy mají,“ pomyslela jsem si se závistí a zamotala se do myšlenek jako do kukly.

Ateliérové líbánky

Navraceli jsme se mátožně ranní Prahou a já zahlídla v odraze okna ztmavlého tunelem metra náš obraz. Jako ta kresba Jitky Bokové, co nám visí v kuchyni vedle sporáku. Ta, jak nad ní čas od času výhružně zažertuju:

„Takhle jednou budeme vypadat my dva.“

 

 

Zdeněk Merta slavil včera svoje narozeniny. A já zase žasla nad silou jím zachycených okamžiků.

Dárek, tedy dvě ručně vyřezané a vypalovanými ornamenty zdobené vařečky přímo z Angoly, byl trefný. Teprve na tomhle večírku jsem pochopila, že Zdeněk je nejen vynikající fotograf, ale i naprosto skvělá hospodyňka.

Když jsem spatřila při příchodu sedět za stolem Petra Císařovského, přepadla mě okamžitě jedna z mých závratí do minulosti. Právě v jeho ateliéru jsme  po porevolučním návratu Olega z Francie do Čech prožívali naše první společné noci. Sochy z kovu, svědkové.

A pak jsem se dojímala mezi pravdy řvoucím Johnem Bokem a jeho krásnou nestárnoucí ženou Jitkou. I nad jejich skromně milým zetěm Pavlem Liškou a vnukem Šimonem, který jako by Kristýnce z oka vypadl. A taky nad jejich psem Ottou.

Propíjela jsem se pocity, vzpomínkami a něčím natrpklým, co ze mě v mé kocovinové neděli nevyprchává.

Jak Alenka v říši divů. Ta Alenka, co ji nejlíp ze všech vypodobnila ve svých nepochopitelně nepublikovaných ilustracích Jitka.

A jak si tak trávím druhou půlku dne za monitorem /první ve vaně/, narazím v Čmelák a svět na tuhle povídku:

/Vulgární slova John vulgárně nepoužívá. V jeho podání získávají jiný význam. V jeho podání mě už dávno nestraší./

JOHNE UTÍKEJ
Milan Kozelka

Drnčí zvonek.
„Johne, padej!“ špitne manželka Jitka.
John Bok se vymrští ze židle, probíhá pravoúhlou chodbou, vbíhá do obýváku, bleskově otevírá okno, přehupuje se přes parapet a římsu, skáče na zešikmenou plechovou střehu a sprintuje k hromosvodu, po kterém se spouští o pár metrů níž, na další střechu. Diagonálně ji prolétává a po okapu sjíždí na dvůr protějšího domovního bloku. Vklouzává do dveří činžáku, probíhá temnou chodbou a domovními dveřmi a ocitá se na chodníku.
Zvonek stále zvoní.
„Už du!“ křičí Jitka Boková a opatrně otevírá.
Ve dveřích stojí sousedka a prosí: „Paní Boková, neměla byste trochu majoránky? Mně došla a nechce se mi ven do toho pekelnýho vedra.“
„Mám,“ směje se Jitka a odsypává jí majoránku.
„Děkuju vám. Jak se má manžel?“ ptá se sousedka.
„Furt někde lítá…“ gestikuluje Jitka a zavírá a zamyká dveře.
John Bok se rozhlíží, přechází ulici a hbitě zahýbá za roh. Obchází domovní blok a opatrně se vrací. Přechází na protilehlý chodník a sonduje situaci. Přes okenní rantl ve vyvýšeném přízemí je přehozené žluté tričko s černým havranem, smluvené znamení.
„Čistej vzduch,“ říká si John a jde k domu, ze kterého před několika minutami kvapem mizel. Stoupá po schodech a s úlevou vchází do bytu.
„Kdo to byl?“ ptá se manželky.
„Sousedka odnaproti. Chtěla pučit majoránku,“ vysvětluje Jitka.
„Píča stará! Málem sem si uhnal infarkt,“ ulevuje si John.
„Hlavně, že to nebyl někdo jinej,“ křižuje se Jitka.
John staví na sporák konvici s vodou a do hrnků porcuje kafe.
Drnčí zvonek.
„Johne, padej!“ špitne Jitka.
John Bok zháší plamen, bleskově rozráží okno, přeskakuje parapet a římsu, dopadá na zešikmenou plechovou střechu a sprintuje k hromosvodu, po kterém se rychle spouští o pár metrů níž, na další střechu. Diagonálně ji prolétává a po okapu sjíždí na dvůr protějšího domovního bloku. Vklouzává do dveří činžáku, probíhá temnou chodbou a domovními dveřmi a ocitá se na chodníku. Rozhlíží se, zabočuje vpravo a svižným krokem pokračuje na hlavní ulici.
„Trafika nebo tramvaj?“ klade si otázku.
Zvonek stále zvoní.
„Moment!“ křičí Jitka Boková a opatrně otevírá.
Ve dveřích stojí sousedka. „Potřebovala sem eště brambory, tak sem pro ně šla do krámu a tady vracím tu majoránku,“ říká.
„To ste nemusela,“ směje se Jitka a zavírá a zamyká dveře.
Letní Karlín je plný slunce a pronikavého vřískotu cikánských dětí. John vstupuje do trafiky a zdlouhavě si vybírá časopis. Pokradmu pozoruje okno jejich bytu ve vyvýšeném přízemí. Po několika minutách se na římse objevuje žluté tričko s černým havranem.
„Čistej vzduch,“ říká si John. Bezděčně kupuje Myslivost a vychází ven. Za chvíli stoupá po schodech a s úlevou vchází do bytu.
„Kdo to byl?“ ptá se manželky.
„Sousedka odnaproti. Přišla vrátit majoránku,“ vysvětluje Jitka.
„Rozkopu ji prdel, krávě!“ řve John.
Jde do kuchyně a škrtá sirkou pod vlažnou konvicí. Horkou vodou zalévá kávu a plné hrnky staví na velký kuchyňský stůl.
„To je pohoda,“ září spokojeně.
„Je,“ vrní Jitka.
V hospodě přes ulici je poloprázdno, od železničního náspu doléhá rytmický klapot kol.
Ve vedlejší místnosti zvoní telefon. „Nezvedej to!“ varuje John.
Pomalu pijí kafe a mlčí, vychutnávají si chvíli pohody a klidu.
„Večer si někam vyrazíme,“ navrhuje John.
„Sem pro,“ souhlasí Jitka.
Drnčí zvonek.
„To bude zase ta bréca…“ zívá Jitka.
„Kašli na ni,“ radí John.
Zvonek stále zvoní.
„Du se tam mrknout,“ vstává John a jde ke dveřím. Špehýrkou vidí sousedku odnaproti. Odemyká a otevírá dveře.
„Pane Bok, tyhle pánové se po vás shánějí,“ oznamuje sousedka a ukazuje na dva podmračené chlápky v dlouhých modrošedých baloňácích.
„Bezpečnost,“ ukazují odznaky. „Pane Boku, půjdete s námi,“ nařizují.
„Johne, kdo je to?“ ptá se Jitka z kuchyně.
„Sousedka…“ vrčí John. Tiše za sebou zaklapává dveře a v doprovodu mužů sestupuje po schodech, vychází na ulici a usedá na zadní sedadlo služební volhy. Auto se rozjíždí, vyjevená sousedka se vyklání z okna. Před hospodou kňučí přivázaný pes.
Žluté tričko s černým havranem je stále přehozené přes okenní římsu.
„Johne, zavři a poď si dopít kafe,“ volá Jitka.

Mívám zvrhlé choutky

Jdu ulicí Na Poříčí a říkám si, že tam nevlezu a jak míjím ten vchod, tak tam vlezu. Do jídelny U Rozvařilů. A dám si pivo a knedlozelovepřo.

A ještě víc to takhle mívám s klobásovými stánky. Nemůžu je míjet, i když mi už dávno ty klobásky ani trochu nechutnají.

A tak jsem zase nechtěně vlezla k těm Rozvařilům. A sedla si proti zrcadlu k úzkému stolku a naproti mně si sedl pán. Ne tak docela naproti mně, ale šikmo naproti mně, protože na to jsou ty stolky moc úzké. Na to, aby tam takhle naproti sobě, v takové intimitě, jen tak jedli dva, co se neznají.

Tak jsme tam seděli na vysokých červených kulatých židličkách s reklamou CocaCola a úzce stolovali. Já a ten pán a ještě jedna já v tom zrcadle.

Ten pán jedl s chutí a pokyvoval na mě pochvalně hlavou. Když jsem pozdvihla půllitr, že si loknu, taky ho pozdvihl a tak jsme si vzdušně připíjeli všichni tři.

Pokoušela jsem se přirozeně jíst, což mi šlo o to hůř, že já neumím jíst bez ubrousků a tam už nikde žádný ubrousek nebyl. A čím víc jsem myslela na tu přirozenost, tím víc nabývaly mé pohyby na nepřirozenosti. O to častěji jsem si lokala z toho půllitru a tedy i připíjela s tím pánem a s tím zrcadlovým mým odrazem, který se mi nezdál ani trochu půvabný a snad právě proto mě čím dál, tím víc přitahoval a já se pozorovala při tom jídle, až mě z toho přešla chuť na to jídlo docela.

Jedla jsem ale dál  jídlo bez chuti. Nechtěla jsem, aby si můj spolustolovník pomyslel, že mě přešla chuť kvůli němu, což by si docela dobře pomyslet mohl.

V tom zvláštním světle, v té jídelně, díky těm zrcadlům, najednou mě celý ten proces krájení, napichování, vkládání do úst a přežvykování přišel naprosto nesamozřejmý. Nejen, že už jsem nemohla polykat, já už nemohla ani krájet. Já už nemohla ani pozdvihovat půllitr.

A přesto jsem dál seděla, krájela a polykala.

A pozdvihovala půllitr.

Na lavičce v Parku

V parku za mostem, za tím mostem, který původně nesl jméno Františka Josefa I., ale lid ho lidově přejmenoval na most Eliščin, protože pokračoval v ose bývalé Eliščiny, dnes Revoluční třídy, za tím původně řetězovým mostem, který pak přestavěli na kamenný a přejmenovali ho nejdřív na Štefánikův, pak zase na chvíli na Janáčkův a pak na dlouho na Švermův, za tímhle mostem, který se dnes jmenuje zase Štefánikův, v parku, kde ještě nedávno stávala socha Švermy, jak sype ptáčkům, bydlí muž v krabici. Když prší, přehodí přes krabici igelit.
Řekla bych, že historie je mu ukradená.