Kdo dneska uvěří, že zelináři, řezníci, pinglové, recepční a taxikáři byli velcí páni

V těch dobách, když jsem pracovala pro Pragokoncert, bylo v sezóně prakticky nemožné získat po pražských hotelích noclech. Že chci ubytovat světově slavného zpěváka nebo kapelu bylo tehdy recepčním fuk. Dneska by se o ty cebrity hotely praly, tehdy ale recepční dostávali za pokoj od levné zábavy a sexu chtivých cizinců slušný bakšiš a valuty bokem ty já dávat nemohla.

Já dávala maximálně tak propagační materiál, vstupenky na koncerty a LP desky. Obracela jsem se tedy proto na ředitele hotelů a když ani tam můj pověstný šarm nezabral, zbývala mi opovrhovaná strana a vláda a tedy nekompromisní příkaz shora. Umělce jsem ubytovat prostě musela.

Zvlášť jeden šéf recepce jednoho význačného hotelu byl naprosto nepřístupný. Nikdy jsem se s ním nesetkala osobně, komunikovali jsme prostřednictvím telefonu a faxu. A to čím dál náruživěji. Kdo z koho. Já ale měla za sebou tu stranu a vládu a tak jsem ho naším společným nepřítelem dostávala na lopatky a chápala tedy jeho postoj ke mně.

Svým klidným a nesmlouvavým vystupováním přiváděla jsem šéfa recepce často do varu, čímž jsem se zvrhle bavila, zvlášť když jsem ho připravila třeba o prezidentské apartmá a tím pádem i o spoutu peněz bokem, které v přepočtu znamenaly i půl tehdejšího průměrného platu, né-li celý.

Jednou mě pozvala moje sympatická známá do svého nového domu, kterou pro ni koupil a luxusně vybavil její přítel, milý a zábavný člověk. Hned jsme si padli do oka a bavili se ohromně. Tedy až do té chvíle, ve které nám oběma současně ohromeně došlo, že se známe. Že jsme ti staří známí nepřátelé, že já  jsem ta ona a on, že je ten on.

***

Kdoví proč jsem si dneska na ten příběh vzpomněla zrovna ve chvíli, ve které jsme spatřili veverku a Vany řekla svoje:

„Veverka už existuje.“

Takhle totiž Vany komentuje všechno s čím se poprvé setká a co do té doby znala jen z knížek nebo filmů.

Reklamy

Doják

Už po několikáté stejný obraz. Asi třináctiletý, čtrnáctiletý chlapec s batohem narvaným učením se zastaví za mocně omšelou roletou bývalého krámu tam, kde bydlí Čočkyn (kdysi v hospodě, když v hospodách ještě nepostával, ale sedával, rozsedl jedné dámě brýle).

Dívám se na toho kluka oknem, jak přilepen k výloze manipuluje nějakým jako mobilem, sluchátka v uších.V předešlých dnech jsem tomu nevěnovala pozornost, zasekl se tam a volá, myslela jsem.  Když se náhodou opřel ramenem o zeď, okamžitě se oprašoval. Jeho rodiče budou nejspíš z těch přísnějších, napadlo mě.

Dneska se ale zasekl tak dlouho, neustále se rozhlížel doprava doleva a když kolem procházel houf od tramvaje,  jakoby znervózněl a změnil postoj.

Znervózněla jsem i já a asi po půl hodině otevřela okno a velmi jemně se zeptala, co tam u toho okna (to znělo tedy dost absurdně) našeho kamaráda dělá?

„Napojuju se na internet,“ naskočily chlapci červené fleky ve tváři a odešel.

Po nějaké době, zřejmě po marném hledání našeho neexistujícího zvonku, objevil se zase u okna, jen v mikině, bundu a tašku nechal u našich vrátek. Zřejmě mu ze mně začalo být horko.

„Promiňte….já…nevěděl jsem, že tam někdo bydlí, napojil jsem se internet free…myslel jsem…“

„Nemáte doma internet?“

„Ne, voni naši….“

Už už jsem chlapci nabízela, že může po škole vždycky zajít k nám, kdyby chtěl. Zarazila jsem se ale včas.

„Když si koupíš kartu …“

„Já vím, do knihovny…“

My ubozí

co k mořím máme daleko.

Pan učitel Veverka ze Stodůlek vstoupil do třídy. Povstali jsme a zůstali stát.

Pan učitel Veverka usedl za katedru, vytáhl ze stolu velkou hnědou lahev a lžíci. Jako jeden muž seřadili jsme se na stupínku do šiku, pan učitel naléval na tu jedinou lžíci rybí tuk, každý z nás polkl svou dávku a usedl do své lavice k dalšímu ze školních dnů.

Jdu zapít svou ranní tobolku OMEGA 3.

***

Má ten pták vůbec ptáka?

Napadlo mě zvrhle, když jsem v krásném podvečeru spatřila na protějším domě stínohru, ve které se dva ptáci milovali. Možná se milovali.

Na tu kloaku jsem docela zapomněla.

***

Myslím, že je na čase, aby se od základu zreorganizoval školský systém. Ten zbytečně trávený /dokonalý výraz/ čas ve školních škamnách nikdo nikomu už nenavrátí.

***

O čem jsem tedy snila a z čeho jsem byla hřejivě ráda

Na dnešek vládl mé noci sen o vězních, kteří byli každodenně mučeni plnými koši pečených kachen. Nic jiného k jídlu nedostávali, marně toužili po kousku chleba se solí.

Já byla jedním z vězňů. Byla jsem tak přecpaná! Tak stále víc a víc obéznější. A nepomohlo mi od mých muk ani vědomí, že v tom se mnou kamarádi mulklové jedou taky. Jedním z nich byl smutný Oldřich Kaiser, který na rozdíl od všech po kachnách netloustnul. Seděli jsme ze stejného důvodu.

Vím proč ten sen.

Jednak jsem si včera zase na sebe natáhla ten šedý hacafrak po O., kterého se Lety tak děsí

a

jednak jsem se poslední dny starala jen o dětičky a s nimi i jedla a nesmyslně dojídala všechno, co úžasný šéfkuchař našeho domu uvařil

a

bylo to všechno od masa.

Tak jsem si včera před spaním při večerním „psaní“ udělala pro změnu porcičku jednoduchých špagetek, a ty špagety byly taky moc dobré, tak jsem nakonec porcičku ztrojnásobila a dopadla do peřin přetížená.

To na včerejšek to bylo se sněním mnohem lepší. Potkala jsem mladého Bolka Polívku s nějakou macatou blondýnkou, byla jsem ráda, že ho vidím a zavzpomínala s ním na Váchala a Boudníka, které miluju a kteří bývali jeho nejlepšími kamarády. Vyprávěl mi, co všechno s nimi zažil a já ho dplňovala a ohromovala svými podrobnými znalostmi o nich.

„Tys úžasná! Dneska o těch skvělých mužích už nikdo nic neví!“ vyšeptl svůdně bolkovským hlasem Bolek a zapomněl na macatou blondýnku.

A taky vím proč ten sen.

Když jsem hledala čím zabavit náročného Atanáška, navrhla jsem mu, že budeme přerovnávat knihy a jeho zaujaly ty dvě největší, ta o Váchalovi, co ji sotva unesl a i ta o Boudníkovi a protože jsou to opravdu oba moji miláčci, začala jsem mu o nich vyprávět.

Proč se objevil Bolek v souvislosti s Boudníkem je jasný (taky jsem s ním a Chantal kdysi popíjela vínko v jedné zakouřené kanceláři, které jsem byla nešťastně začmouzenou součástí) a proč jsem odrovnala blondýnku, abych posléze vydechla do Bolkových pýchou nadmutých prsou:

„Jsi tak velký!“

je jasný taky.

***

Ale včera jsem zažila ještě něco. Přečetla jsem si článek u Páji , ve kterém píše o situaci v Řecku a…

Sleduji svého jediného politického zpravodaje (čerpá většinou z francouzských médií, je to ten samý, který je u nás vynikajícím šéfkuchřem) a už celá desetiletí spoléhám na jeho pohled, kterému důvěřuju (jen v jedné otázce se zásadně lišíme a nikdy neshodneme).

A bylo to, jako by Pája přepsala, doslova přepsala, jeho slova.

a…já z toho byla hřejivě ráda.

***

Kam se obyčejný smrtelník běžně nedostane

natožpak turista, dostala jsem se já v jednom šťastném roce svého života. V tom roce, kdy jsem se znovu učila celou českou historii, abych pak z ní složila zkoušky, současně se zkouškami průvodce Prahou, Pražským hradem a Židovském městem.

Znovu objevovala jsem město, o kterém jsem si myslela, že ho znám a byla jsem tím poznáváním úplně posledlá. Nejen, že jsem absolvovala i všechny ‚Vlastivědné vycházky Prahou za poznáním‘, které PIS pořádala a pořádá, ale i jsem zaplnila čtyři patra knihovny knihami o Praze a její historii.

Průvodkyně a průvodci z PIS byli úžasní, nadšení, nezapomenutelní.

Pražským hradem provázel nás a přednášel nám historik PhDr.František Kadlec. Docela jsem se do něj zamilovala, když F.K. mluvil, já skoro nedýchala, zato strhujícně dýchla na mě minulost se všemi svými slohy a příběhy.

Včera byla otevřena, veřejnosti běžně nepřístupná, Rudolfova galerie na Pražském hradě a fronta se táhla tak dlouhá, že kamarádi ji ani vystát nedokázali a skončili U dvou Slunců a u Glaubiců.

Tak jsem si opět, se zachvěním, vzpomněla na ty časy, kdy jsem se učila znát nejen každý kout Pražského hradu, ale i každý předmět.

Znovu ocitla jsem se v nejen v Rudolfově galerii, ale i na veřejnosti nepřístupném slavnostním triforiu, na nejposvátnějším místě v této zemi, v Chrámu svatého Víta, v galerii, která nemá nikde v Evropě obdoby, kam byly umístěny na příkaz Karla IV. busty nejvýznamnějších členů jeho rodiny včetně pražských arcibiskupů, architektů a ředitelů stavby chrámu.

***

Dříve za všechno mohli komunisti, dneska prý za všechno může Klaus. Za ty fronty na nádvoří ale doopravdy, Jardo, nemůže.

***