Wilsonovo nádraží

Seděla jsem u kulatého stolku maličkého stánku na Hlavním nádraží. Byl na něm nápis Fast food. Umaštěná paní prodávala bramborák a klobásky.

U vedlejšího stolku seděla krásná dívka v krátkých vlasech. Trhala z tácku bramborák a zasouvala sousta do něžných úst. Četla knížku.
Pečlivě si ocucala dva prstíky a otočila stránku.

Prvorepubliková stařenka s americkým přízvukem doklopýtala na špičatých kramflíčkách. Třásly se jí ruce, když trhala svůj bramborák.

„Cmunda! Tu jsem nejedla nejmíň už čtyřicet let. Ne, počkejte, jednou u příbuzných těsně po revoluci.“

Před stolky chvilku rozpačitě přešlapoval starší pán v klobouku, s klobásou na tácku. Odsunula jsem jednu ze židlí a s úsměvem mu pokynula. Přisedl si, odložil klobouk a smočil klobásu v hořčici.
Pak, zřejmě pod vlivem mého pohledu, zvedl náhle své oči k mým.
Rozpačitě zaváhal a…namířil na mě klobáskou:

„Nechcete si kousnout?“