Vůbec nevím, co chci psát

Mám jen potřebu se nějak po svém spojit. A tak „Můj deníčku…“

Není mi ani nijak neobvykle smutno. Jak by taky mohlo být! Ani tu nespočívám sama a opuštěná – to už tedy vůbec ne.

Jen nějak nevím…co bych. Možností je bezpočtu, já vím, jsou neomezené. Jenže já jsem nějak omezená. Snad nějakou únavou, ale spíš jen nechutí. Ne tedy, že by mi přestalo chutnat.

Frantovy psíci poštěkávají na svojí zahradě na naše kočky na naší zahradě, jedna slípka začala nepředloženě sedět na vejcích, jakoby nevěděla, že nás čeká předlouhá zima. Zimní čas plyne pomaleji než letní, docela nelogicky, neboť zimní dny jsou tak krátké. A přesto tak zdlouhavé.

André mi přečetl z internetu, že lidé, kterým se zdají sny, kteří svoje sny můžou docela snadno převyprávět, protože si je pamatují, jsou lidé kreativní. Tak to jsem tedy celá já. Já si svoje sny snadno vybavím se všemi detaily, pocity.

Každý večer se těším, co dneska v noci zase bude.

 

Slyším zvuk letadla a ani mě nezajímá, kam to letadlo letí. Ostatně i ten letadlííí zvuk zdá se mi nějaký unylý.

 

Nechce se mi ani číst, natož nějaký pořad sledovat. Stejně nemám televizi.

Já vůbec nevím, co se mi chce.

Advertisements

Meilleurs voeux

Modro modrá nebesa, kde bohové prý sídlí a pod nimi ráj na zahrádce, která nevědomého i vyděsit může. Tam to žije!

Myslím na chalupu v horách, jestli se její roubení pod tíhou stýskání nezbortilo. Kdoví, kdo v ní zrovna přebývá a užívá si ticha údolí. Snad jen rejskové, kuny, lasičky a netopýři. Všem jsou tam dvířka dokořán. I Felix Whisky tam snad někdy zavítá.

***

Chtěla jsem si jen nechystat dokument k úternímu jednání. Tak důležitý! Bylo tu kolem mě v posledních dnech tolik dětí a všechny si malovaly na co se jen malovat dalo a pak obrázky s vášní k ohni v krbu podpalovaly. Sevřely se mi vnitřnosti. Už jsem prohledala všechno.

Dokonce i za příborníkem jsem hledala, jestli tam třeba nezapadl a skutečně, něco tam bylo.

Taky jeden důležitý dokument.

Do Cabourgu

Do Cabourgu

Hvězdičky jsme v Cabourgu nalepili, hřejivě svítily, když se nám se setměním zastesklo. Zůstaly tam až do minulého roku, kdy jsem poslední odlepila a strop vymalovala. Andrému bylo ten den zrovna 21 let.

To, že jsem místo zásnubního prstenu (i prsty musím mít volné) dostala zásnubní lžíci bylo a je pro náš vztah víc jak symbolické.

Úzkost z toho, že dokument nemůžu najít, polevila. Jestli proletěl komínem, nějakým způsobem se zase přece musí úředně obnovit, i když budu za…ehm…méně zodpovědnou.

Prostředí tvořej lidi, pořád to říkám

Za skoro jednadvacet let mě ještě nikdy ničím nerozčílil. Je vždycky mým nejmilejším společníkem, povzbuzuje mě, dává mi naději.

Být s ním je prostě radost.

Sedíme spolu, já a André, v čekárně jednoho posmutnělého úřadu.

„Řeknu ti aspoň vtip,“ usmívá se André tím svým úsměvem a začne vyprávět vtip stylem poděděným po svém otci, tedy tak, že víc než vtipu směju se komičnosti jeho podání. Ten vtip je o Džinovi z lampy.

„A co by sis přál ty?“ ptám se.

„Nemám žádné přání pro Džina. Možná jen…osvícení.“

„Aby si to ale Džin nevyložil zas nějak chybně a místo nirvány neosvítil tě světly ramp, třeba. A co takhle nějaký ten milónek, nebo více miliónků?“

„K čemu? Abych si mohl koupit víc jídla? Víc oblečků…?“

„Abys mohl cestovat, třeba.“

„To můžu i tak a navíc dobrodružně. Nejvíc bych si přál, aby lidi byli opravdovější,“ odpověděl mi nejopravdovější z lidí, které jsem ve svém životě poznala.André

Dekapitace

Probudil mě děs tak veliký, že mě brnělo celé tělo, nemohla jsem se hnout a bylo mi hrozné horko. Už jsem byla vzhůru, ale nemohla jsem se pořád pohnout, tuhnoucí krev působila tělu trnutí, uřízli mi totiž před tím hlavu, už po druhé. Ta hlava jako moje hlava nevypadala, ale byla to moje hlava i já celá jsem jako já nevypadala, ale byla jsem to já, i když ne pořád.

Bezcitně nelítostný sektář běžel na krátkých nohách vyschlým korytem řeky a držel vítězně mou hlavu nad svou hlavou v černém turbanu a té mojí hlavě, co jako moje nevypadala, vlály divoce vlasy, taky černé.

A to se stalo mojí hlavě dvakrát, po té, co jsem se zoufale snažila ukrýt, plně si vědoma, že marně.

Po třetí už mi hlavu neuřízli, i když jsem od samého počátku věděla, že se to stane třikrát a že se tomu nemám šanci vyhnout. Ale vyhnula jsem se své třetí popravě, probudila jsem se.

To mám z těch  pákistánských myšlenek, pomyslela jsem si a uvědomila si, že horko je mi nejen z té vší hrůzy, ale i proto, že je horko v celém domě, že jsem na noc zapomněla ztlumit topení. Sešla jsem tedy ztlumit topení a otevřela  si i počítač, abych se rozptýlila a rozptýlila jsem se.

Vystoupám po tmě do ložnice, vpustím trochu svěžesti ze zahrady, zabalím se do přikrývek a budu znovu usínat a budu myslet na samé příjemné věci. Mám štěstí, mám na výběr.

Nikdy neříkej nikdy aneb Jak se budu na sebe asi koukat

Nikdy neříkej nikdy. S tímhle stručným moudrem, které nikdy (už zas to zaklínadlo!) nezklame, se dlouho sžívám. Vím, že slovu NIKDY se musím vyhnou vždycky. Přesto mi někdy ujede, ale spíš v souvislosti s minulostí. I tam ale bývá ošemetné.

U šťastné Báry v jejím článku

Proč si pořád myslíme, že odteď už se vůbec nezměníme

mě napružil (moc silné slovo), možná i nespravedlivě, citovaný odstavec:

Psycholog Daniel Gilbert nedávno zveřejnil studii, podle které touhle iluzí trpíme všichni. Na základě rozhovorů s 19 tisíci lidmi od 18 do 68 let zjistil, že v jakémkoli stádiu života si myslíme, že odteď už své názory a postoje vůbec nezměníme. A za deset let se usmíváme, jak jsme tenkrát mohli být tak naivní. „Lidé ve středním věku, jako jsem já, se často za svým náctiletým já ohlížejí se směsicí pobavení a lítosti,“ říká Gilbert. „Nikdy si neuvědomíme, že naše budoucí já bude vzpomínat a podobně smýšlet o tom současném. V každém věku si myslíme, že už jsme se dostali do bodu, kdy jsme tím, kdo se směje naposled. Jenže to nejsme nikdy.“

Kromě toho, že pan chytrý psycholog z mého pohledu zas to slůvko nevhodně používá, si klidně do studie napíše, že touhle iluzí trpíme všichni. Jak já tyhle ovlivňující studie nemám ráda. Zevšeobecňování, zjednodušování, škatulkování.

Nejen, že mně vůbec nenapadlo si v nějakém věku, natožpak v každém, pomyslet, že jsem se dostala do bodu, kdy jsem tím, kdo se směje naposled, ale navíc jsem, hlavně v dětském věku a i dospívání myslela na to, jak se asi na sebe budu koukat až zmoudřím. Jenže asi nějak nemoudřím nebo jsem stále stejně naivní, ale na sebe zpět v čase se ani trochu nedívám se směsicí pobavení a lítosti, ale s obdivným dojetím.

Obava, jak se na sebe budu koukat až vyrostu do moudra, mě přepadala nejsilněji při nejrůznějších zakázaných činnostech, jakými byla třeba dětská nevinná masturbace.

Pak jsem ale vyrostla a dívala se na sebe maličkou s obdivem a když jsem vyrostla ještě víc, dívala jsem se stejně okouzleně na sebe dospívající a tak teď už vím, že se nemusím bát, že až vyrostu ještě víc, můj respekt k sobe samé se nějak změní.

Vím, že se v čase budu proměňovat, ale taky vím, že i v proměněném těle to budu stále stejná pořád já, nejen proto že, jak s oblibou píšu, má minulost i má budoucnost je v mé přítomnosti.

To, v čem se skutečně měním, je způsob, jakým trávím čas, ale nemyslím si a nemyslela jsem jsi ani dřív, že takhle už to zůstane napořád.

Kdybych nabyla přesvědčení, že odteď už svůj životní styl a potažmo i názory a postoje vůbec nezměním, pocítila bych asi obrovský nával nudy. Jsem a byla jsem vždycky na sebe budoucí zvědavá. Právě v těch proměnách je pro mě kouzlo a přitažlivost…života, světa.

Čím víc budete o mně vědet, tím míň mi budete rozumět

Když zkrátka o někom moc víte, bývá těžší mu porozumět, ačkoli by se na  první pohled mohlo zdát, že v tom není žádná logika.

Já sama o sobě toho naštěstí moc nevím a tak si rozumím velice dobře.

Přesto se mi stává, že své pevné rozhodnutí, ačkoli o jeho naprosté správnosti, stejně jako o své vůli v něm vytrvat nezapochybuju, zvrátím svým chováním už během příštích dnů, někdy hodin a někdy dokonce i minut.

Dělám věci, o kterých dobře vím, že bych je dělat neměla a to i takové, které ohrožují moje zdraví tělesné a možná i duševní.

***

Ačkoli moc dobře vím, že otevírat papiňák pod tlakem je víc jak riskantní, stejně jsem musela před pár dny trávit večer (naštěstí v milé společnosti) s paží v třílitrové lahvi od okurek naplněné vodou a ledem.