Vůbec nevím, co chci psát

Mám jen potřebu se nějak po svém spojit. A tak „Můj deníčku…“

Není mi ani nijak neobvykle smutno. Jak by taky mohlo být! Ani tu nespočívám sama a opuštěná – to už tedy vůbec ne.

Jen nějak nevím…co bych. Možností je bezpočtu, já vím, jsou neomezené. Jenže já jsem nějak omezená. Snad nějakou únavou, ale spíš jen nechutí. Ne tedy, že by mi přestalo chutnat.

Frantovy psíci poštěkávají na svojí zahradě na naše kočky na naší zahradě, jedna slípka začala nepředloženě sedět na vejcích, jakoby nevěděla, že nás čeká předlouhá zima. Zimní čas plyne pomaleji než letní, docela nelogicky, neboť zimní dny jsou tak krátké. A přesto tak zdlouhavé.

André mi přečetl z internetu, že lidé, kterým se zdají sny, kteří svoje sny můžou docela snadno převyprávět, protože si je pamatují, jsou lidé kreativní. Tak to jsem tedy celá já. Já si svoje sny snadno vybavím se všemi detaily, pocity.

Každý večer se těším, co dneska v noci zase bude.

 

Slyším zvuk letadla a ani mě nezajímá, kam to letadlo letí. Ostatně i ten letadlííí zvuk zdá se mi nějaký unylý.

 

Nechce se mi ani číst, natož nějaký pořad sledovat. Stejně nemám televizi.

Já vůbec nevím, co se mi chce.

Meilleurs voeux

Modro modrá nebesa, kde bohové prý sídlí a pod nimi ráj na zahrádce, která nevědomého i vyděsit může. Tam to žije!

Myslím na chalupu v horách, jestli se její roubení pod tíhou stýskání nezbortilo. Kdoví, kdo v ní zrovna přebývá a užívá si ticha údolí. Snad jen rejskové, kuny, lasičky a netopýři. Všem jsou tam dvířka dokořán. I Felix Whisky tam snad někdy zavítá.

***

Chtěla jsem si jen nechystat dokument k úternímu jednání. Tak důležitý! Bylo tu kolem mě v posledních dnech tolik dětí a všechny si malovaly na co se jen malovat dalo a pak obrázky s vášní k ohni v krbu podpalovaly. Sevřely se mi vnitřnosti. Už jsem prohledala všechno.

Dokonce i za příborníkem jsem hledala, jestli tam třeba nezapadl a skutečně, něco tam bylo.

Taky jeden důležitý dokument.

Do Cabourgu

Do Cabourgu

Hvězdičky jsme v Cabourgu nalepili, hřejivě svítily, když se nám se setměním zastesklo. Zůstaly tam až do minulého roku, kdy jsem poslední odlepila a strop vymalovala. Andrému bylo ten den zrovna 21 let.

To, že jsem místo zásnubního prstenu (i prsty musím mít volné) dostala zásnubní lžíci bylo a je pro náš vztah víc jak symbolické.

Úzkost z toho, že dokument nemůžu najít, polevila. Jestli proletěl komínem, nějakým způsobem se zase přece musí úředně obnovit, i když budu za…ehm…méně zodpovědnou.

Prostředí tvořej lidi, pořád to říkám

Za skoro jednadvacet let mě ještě nikdy ničím nerozčílil. Je vždycky mým nejmilejším společníkem, povzbuzuje mě, dává mi naději.

Být s ním je prostě radost.

Sedíme spolu, já a André, v čekárně jednoho posmutnělého úřadu.

„Řeknu ti aspoň vtip,“ usmívá se André tím svým úsměvem a začne vyprávět vtip stylem poděděným po svém otci, tedy tak, že víc než vtipu směju se komičnosti jeho podání. Ten vtip je o Džinovi z lampy.

„A co by sis přál ty?“ ptám se.

„Nemám žádné přání pro Džina. Možná jen…osvícení.“

„Aby si to ale Džin nevyložil zas nějak chybně a místo nirvány neosvítil tě světly ramp, třeba. A co takhle nějaký ten milónek, nebo více miliónků?“

„K čemu? Abych si mohl koupit víc jídla? Víc oblečků…?“

„Abys mohl cestovat, třeba.“

„To můžu i tak a navíc dobrodružně. Nejvíc bych si přál, aby lidi byli opravdovější,“ odpověděl mi nejopravdovější z lidí, které jsem ve svém životě poznala.André

Dekapitace

Probudil mě děs tak veliký, že mě brnělo celé tělo, nemohla jsem se hnout a bylo mi hrozné horko. Už jsem byla vzhůru, ale nemohla jsem se pořád pohnout, tuhnoucí krev působila tělu trnutí, uřízli mi totiž před tím hlavu, už po druhé. Ta hlava jako moje hlava nevypadala, ale byla to moje hlava i já celá jsem jako já nevypadala, ale byla jsem to já, i když ne pořád.

Bezcitně nelítostný sektář běžel na krátkých nohách vyschlým korytem řeky a držel vítězně mou hlavu nad svou hlavou v černém turbanu a té mojí hlavě, co jako moje nevypadala, vlály divoce vlasy, taky černé.

A to se stalo mojí hlavě dvakrát, po té, co jsem se zoufale snažila ukrýt, plně si vědoma, že marně.

Po třetí už mi hlavu neuřízli, i když jsem od samého počátku věděla, že se to stane třikrát a že se tomu nemám šanci vyhnout. Ale vyhnula jsem se své třetí popravě, probudila jsem se.

To mám z těch  pákistánských myšlenek, pomyslela jsem si a uvědomila si, že horko je mi nejen z té vší hrůzy, ale i proto, že je horko v celém domě, že jsem na noc zapomněla ztlumit topení. Sešla jsem tedy ztlumit topení a otevřela  si i počítač, abych se rozptýlila a rozptýlila jsem se.

Vystoupám po tmě do ložnice, vpustím trochu svěžesti ze zahrady, zabalím se do přikrývek a budu znovu usínat a budu myslet na samé příjemné věci. Mám štěstí, mám na výběr.

Nikdy neříkej nikdy aneb Jak se budu na sebe asi koukat

Nikdy neříkej nikdy. S tímhle stručným moudrem, které nikdy (už zas to zaklínadlo!) nezklame, se dlouho sžívám. Vím, že slovu NIKDY se musím vyhnou vždycky. Přesto mi někdy ujede, ale spíš v souvislosti s minulostí. I tam ale bývá ošemetné.

U šťastné Báry v jejím článku

Proč si pořád myslíme, že odteď už se vůbec nezměníme

mě napružil (moc silné slovo), možná i nespravedlivě, citovaný odstavec:

Psycholog Daniel Gilbert nedávno zveřejnil studii, podle které touhle iluzí trpíme všichni. Na základě rozhovorů s 19 tisíci lidmi od 18 do 68 let zjistil, že v jakémkoli stádiu života si myslíme, že odteď už své názory a postoje vůbec nezměníme. A za deset let se usmíváme, jak jsme tenkrát mohli být tak naivní. „Lidé ve středním věku, jako jsem já, se často za svým náctiletým já ohlížejí se směsicí pobavení a lítosti,“ říká Gilbert. „Nikdy si neuvědomíme, že naše budoucí já bude vzpomínat a podobně smýšlet o tom současném. V každém věku si myslíme, že už jsme se dostali do bodu, kdy jsme tím, kdo se směje naposled. Jenže to nejsme nikdy.“

Kromě toho, že pan chytrý psycholog z mého pohledu zas to slůvko nevhodně používá, si klidně do studie napíše, že touhle iluzí trpíme všichni. Jak já tyhle ovlivňující studie nemám ráda. Zevšeobecňování, zjednodušování, škatulkování.

Nejen, že mně vůbec nenapadlo si v nějakém věku, natožpak v každém, pomyslet, že jsem se dostala do bodu, kdy jsem tím, kdo se směje naposled, ale navíc jsem, hlavně v dětském věku a i dospívání myslela na to, jak se asi na sebe budu koukat až zmoudřím. Jenže asi nějak nemoudřím nebo jsem stále stejně naivní, ale na sebe zpět v čase se ani trochu nedívám se směsicí pobavení a lítosti, ale s obdivným dojetím.

Obava, jak se na sebe budu koukat až vyrostu do moudra, mě přepadala nejsilněji při nejrůznějších zakázaných činnostech, jakými byla třeba dětská nevinná masturbace.

Pak jsem ale vyrostla a dívala se na sebe maličkou s obdivem a když jsem vyrostla ještě víc, dívala jsem se stejně okouzleně na sebe dospívající a tak teď už vím, že se nemusím bát, že až vyrostu ještě víc, můj respekt k sobe samé se nějak změní.

Vím, že se v čase budu proměňovat, ale taky vím, že i v proměněném těle to budu stále stejná pořád já, nejen proto že, jak s oblibou píšu, má minulost i má budoucnost je v mé přítomnosti.

To, v čem se skutečně měním, je způsob, jakým trávím čas, ale nemyslím si a nemyslela jsem jsi ani dřív, že takhle už to zůstane napořád.

Kdybych nabyla přesvědčení, že odteď už svůj životní styl a potažmo i názory a postoje vůbec nezměním, pocítila bych asi obrovský nával nudy. Jsem a byla jsem vždycky na sebe budoucí zvědavá. Právě v těch proměnách je pro mě kouzlo a přitažlivost…života, světa.

Čím víc budete o mně vědet, tím míň mi budete rozumět

Když zkrátka o někom moc víte, bývá těžší mu porozumět, ačkoli by se na  první pohled mohlo zdát, že v tom není žádná logika.

Já sama o sobě toho naštěstí moc nevím a tak si rozumím velice dobře.

Přesto se mi stává, že své pevné rozhodnutí, ačkoli o jeho naprosté správnosti, stejně jako o své vůli v něm vytrvat nezapochybuju, zvrátím svým chováním už během příštích dnů, někdy hodin a někdy dokonce i minut.

Dělám věci, o kterých dobře vím, že bych je dělat neměla a to i takové, které ohrožují moje zdraví tělesné a možná i duševní.

***

Ačkoli moc dobře vím, že otevírat papiňák pod tlakem je víc jak riskantní, stejně jsem musela před pár dny trávit večer (naštěstí v milé společnosti) s paží v třílitrové lahvi od okurek naplněné vodou a ledem.

Národ je maten a zmaten

Já taky tak.

K odreagování pustila jsem si film a kdovíproč zvolila jsem zrovna Antikrista.

Tak to byl tedy nářez.

V jednom okamžiku si Charlotte Gainsbourg(ová) nůžkama – cvak – ustřihla klitoris.

Jsem ráda, že já ho pořád ještě mám.

Řešení.

Konečné řešení.

Tak to by bylo pro dnešní večer asi tak všechno.

Řádná práce a pravidelný plat. Na to nemáme povahu

S touhle myšlenkou probudil mě pochmurný déšť, kapky sekajícící na mé střešní okýnko a stékající do okapu. Bylo mi ale stejně vesele, ne zrovna úplně vánočně, ale vesele.

Myslela jsem na sebe, svoji rodinu a svoji rodinu širší…podobáme se.

Včera nás domem prošlo zase čtrnáct. Spalo nás tu pět, jak jsem ráno zjistila.

Víno teklo proudem, Járy Boží s Lenkou donesli demižon a ráno na kuchyňském stole stála láhev nedopité whisky, což mi ještě víc zvedlo náladu.

Mám dnes jediné dva úkoly – vytvořit bramborový salát, aby se do zítřka rozležel k dokonalosti a relaxovat.

Dnešní mé vydechnutí při poledním snídání nad kýtou s whisky ve čtyřech

„To jsou krásné Vánoce…“

kdovíproč rozesmálo Andrého i Jonáše.

Na doraz

Schvácena vleklou kašlající neléčenou chorobou, po dnech se čtyřmi (dokud nepřijde nějaká návštěva) roztomilými děťátky, jsem na doraz, jak jsem právě zjistila.

Pro dnešek zůstal mi tu sice jen maličký Marínek, ale i tak mi chvíle rozptýlení virtuálním psaním komplikuje živou spoluprací.

A tak jsem na kamarádovo hromadné emailové přání poslala hromadnou odpověď všem, i když byla určena jen jemu. Trapas!

Po té, abych se uklidnila, chtěla jsem si otevřít láhev Bordeaux (toho našeho ročníku, který, jak se zdá, točí snad z bezedného sudu), koneckonců je už skoro tma. Nenašla jsem ale vývrtku, tak jsem vzala šroubovák, nešlo to protlačit, tak jsem zatlačila víc a pak ještě víc a najednou žbluňk a už jsem měla víno v obou rukávech černého županu, který jsem ze sebe už pár dnů nesvlékla.

 

Prej budou brzy nějaký Vánoce…..?

 

No nic, jdu si hrát, to nebohé děťátko se na mě tak sladce směje.

Zestručnělá historie mého Štědrého večera

Jak postupně vznikaly všechny ty zvyky? Jak to vlastně začalo se zdobením stromečku a s dárky pod ním? A jak se ty zvyky proměnily až do prázdně konzumní podoby?

V dětství vnímala jsem všechno kolem sebe jako hotovou věc. Neměnnou, pravdivou. Nic mě nepřekvapovalo. Maličké dítě nepřekvapí, uvidí-li svého otce zamávat pažemi a vzlítnout, neví nic o zemské přitažlivosti. Přijímá všechno, co se před ním otevírá, jako samozřejmé. Nediví se.

Divit se začne až později.(A divit se nepřestane.)

Vánoce, tak jak je slavíme, vnímala jsem jako něco, co tu bylo odjakživa a navždy bude. Ani jsem pořádně netušila, co vlastně slavíme.

Vánoční smrček jsme zdobili rok co rok stále stejnými rodinnými ozdobami, uloženými do velkého kulatého černého kufru, o kterém jsem si vždycky myslela, že je to kufr od bubnu, ale byl to kufr na klobouky. Rodinné ozdoby svou historií všech s námi žitých Vánoc dodávaly stromku jeho svátost.

Každoročně přibylo pár řetězů ze školních ručních prací, řetězů patlavě slepovaných z proužků barevného papíru vonícího bílou lepící pastou a ubilo pár křehkých ozdob.

Smrčku dodával vánoční atmosféru betlém, který vyřezal lupénkovou pilkou táta. Jednou ale chytla pod Ježíškem nastlaná vata ve svíčičkou osvícených jesličkách a bylo po betlému i po stromku. Později jsem se ho snažila vyřezat i já, ale chyběla mi trpělivost.

Od nakřivo hořících vánočních svíček, upevněných ve starodávných klipsnách, chytalo schnoucí jehličí pravidelně.

Vůně hořícího jehličí stala se mi spolu s vůní mandarinek, vanilkových rohlíčků a purpury vůní vánoční.

Žádná koleda není pro mě tím, co tahle vánoční píseň. Hlas ze staré praskající gramofonové desky a mámin zvučný zpěv:

„Tiše a ochotně purpura na plotně vonííí…“

Jedny Vánoce, byly to moje třinácté, slavnostně vánočně působila v celém našem domě jen černobílá televizní hlasatelka. A tak už to zůstalo i každé příští vánoce až do té chvíle, kdy jsem opustila svůj rodný dům a já ho opustila brzy.

Nejkrásnější vánoce zůstávají pro mě ladovsky laděné vánoce v roubené chaloupce.

Z horka světnice mávám otevřeným okýnkem. Z venku voní sníh. Sestupují hlubokými závějemi od lesa. Aleš s Martinem nesou smrček, malý André pilu přes rameno a já mám už přichystané ozdoby vázané ze slámy.

Sedím v teple kamen, ve světle svíček upíjím ze své sklenky a obraz světnice se třemi psy, kocourem, mužem a třemi muži budoucími, je snový. Naštěstí mě napadne zachytit tu atmosféru na film.

Vím tedy docela určitě, že to nebyl sen.

Zkouším, jak funguje anketka na blogu 🙂

Jsem čím dál hravější…

***

Pražská Češka

*

Po těch džínách vybojovaných sháněním bonů, sháněním peněz na ty bony, stáním ve frontách. Nesnáším-li něco víc než cokoli jiného, je to postavit se do fronty. Džíny tuhle oběť ode mě žádaly a já jim ji přinášela.


Ani Paul Cézannovi se to nepodařilo. Dostat mě do fronty. A to jsme kvůli němu jeli do Paříže.


Jenže ty džíny, to nebyla součást oblečení, byla to součást těla. Tělo jim dalo tvar a žití v nich neopakovatelnou patinu.


Ty džíny se nošením stávaly uměleckým dílem. Smyslným. Měly v sobě….pravdivost.

Dodatečně (nápovědně) přidávám:

Dělám si tu srandičky a přitom se k těm fotkám váže

tenhle příběh.

View original post

Poctivě

Že jsem ty otázky tak odflákla, poctivě si je i zodpovím.

***

1.     Co děláš nejraděj?

Sedím před otevřeným ohněm (krbem, táborákem) a upíjím ze své číše. Dělám toho hodně nejraděj.

 

2.     Co děláš s odporem?

Zapínám cokoli, co je na knoflíky. I to slovo píšu s odporem.

 

3.     Na co myslíváš cestou metrem/ vlakem/ tramvají/ autobusem/lodí/letadlem?

Prohlížím si lidi, přemýšlím o nich a představuju si je v různých situacích, třeba při souloži. To nejvíc.

 

4.     S čím si zahráváš?

Dříve s city mužů, v současnosti s pokusy na svém těle. Co vydrží.

 

5.     Proč se vztekáš?

Vždycky za to může bezmoc nebo zklamání.

 

6.     Zazlíváš si něco?

Že se nesnažím o cestu k mámě.

 

7.     Věříš v posmrtný život?

Ne, jen v jakousi energii, co po mě vesmírně zůstane. Ta mi už ale bude k ničemu.

 

8.     Čeho se bojíš?

Nebytí. Víc jak bolesti.

 

9.     Nad čím vítězíš?

Nad touhou být milována celým světem.

 

10. Co si zadáváš nejčastěji do vyhledavače?

Slova, jejichž význam hledám.

 

11. Co by ti právě teď udělalo největší radost?

 

Kdyby bylo zítra. Včerejšek byl náročný.

Moje výčitky aneb Pitomej pilníček

Mám jen pár věcí, ale na těch věcech lpím, jako by byly součástí mé samé. Nezbytný skleněný pilníček na nehty mezi těch pár věcí patří.

Vany v létě seděla za stolkem, kam jsem ho odložila. A pilníček zmizel.

Vany odkývala, že pilníček na stolku viděla, a když jsem se ptala, jestli jí náhodou nespadl a nerozbil se, jen váhavě zakroutila hlavou, dívala se na mě svýma obrovskýma očima a mlčela.

A já jí udělala dlouhou přednášku o tom, jak je lepší se vždycky přiznat a nic nezapírat, lhaní že je to nejhorší, že jí nikdo nic nebude vyčítat a atakdále.

Vany pořád mlčela a dívala se na mě svýma obrovskýma krásnýma očima.

 

Dneska ráno jsem ten pilníček pod tím stolkem našla. Vcelku. A Vany je v Africe.

Kdo poznal sílu okamžiku…

Koncem toho léta přijel Ten, se kterým jsme byli letně odloučeni, za mnou a za Andrém do Normandie. „Přijel“ jen nepřesně vystihuje jeho jízdu, všechny jeho jízdy. „Přijel“ zní příliš pomale.

Dva týdny na to jsme se měli navracet podzimně do Prahy.

Nádherná Normandie bývá ale nevlídná a On toužil po horku. Rozhodl tedy a cestovali jsme (i to zní pomale) po pobřeží dolů za teplem, tentokrát tedy ne do přelidněného Saint-Tropez, ale k Biskajskému zálivu. Jenže i tam chladivý vítr od oceánu ohýbal borovice. A tak jsme napříč Španělskem docestovali do Valencie.

Valencie konečně horce zalitá sluncem. Ale…večeřeli jsme na pobřeží a pozorovali lodě vyplouvající na ostrovy.

„Tak když už jsme tady…stejně to tady…“

A hned druhý den jsme se i s autem nalodili a přistáli na Mallorce.

„To je děs!…ty hotely!…a samej Němec!“

A chtěl okamžitě odplout.

Nakonec jsme projížděli ostrovem, zmoženi kýženým vedrem, tak dlouho, až se nám podařilo najít tichou zátoku, kde se za svítání jen plavili koně. Poblíž pláže chýška s vynikající paellou.  

Dům, který jsme si pronajali, by mohl hostit autokarový zájezd. Rozlehlá terasa s výhledem na moře, ložnice jsme mohli střídat. Obrovský krb.

Mám ráda rána.

A tohle snové ráno vychutnávala jsem si v pohodlném lehátku na terase, jen v lehkém šátku kolem boků.

Kdo poznal sílu okamžiku, už nic nemusí.

Když v tom se rozcinká zvonek. Ne příliš hlasitě, vlastně docela tiše, příjemně. Cink cink, cink cink. 

Ohlédnu se tím směrem a teprve teď si všimnu věžičky na úrovni terasy.

Vstanu, dojdu po terase k té věžičce, opřu se o zítku sahající těsně k mému pasu a v třicetistupňovém úhlu se předkloním dolů, od pasu nahoru dočista obnažená.

Zdola, od uzoučkého, nizoučkého, mezi dva domy vklíněného kostelíčka, vzhlídnou ke mně černé oči černě oděných Katalánek, svírajících na prsou modlitební knížky.

To ledy v mém zvrhle ranním sladkém drinku zacinkaly a zvedly jejich zraky vzhůru.

 

Když někdy pocítím, že se ke mně blíží pocit trapnosti, vyvolaný něčím mým neobvyklým, vzpomenu si na tuhle chvíli, proti které se každá trapnost stává pouhým odvárkem.

Ryzí člověčenství z údolí zázraků

Během dobrých dvaceti minut, ve kterých jsem, čarujíc s konektory chvílemi už bez naděje, rozdýchávala svou, silou elektronické vůle života se držící bedničku, aby se nadechla a zpříjemnila mi, mocně funíc, další žité ráno, myslela jsem na to, o čem chci psát, podaří-li se mně, krásně rozjeté, rozjet i ji.

 

Kdybych chtěla nějak definovat přátelství, musela bych umět popsat ten zvláštní pocit, na který žádná slova nestačí. Tu spojující energii:

 

vím, že víš

 

Když piješ s dobrým přítelem, tisíc sklenek nestačí, když s ním mluvíš, stačí půl slova.

My těch společných skleniček vypili už docela jistě víc jak tisíc.

Na lidi já mívám štěstí.

Položit se do tygří klece k tygrovi je pro J&L hračka. V běžném životě prokázali tolik odvahy, že na ně žádný akční hrdina nemá.

Položit se do tygří klece k tygrovi je pro J&L hračka.
V běžném životě prokázali tolik odvahy, že na ně žádný akční hrdina nestačí.

 

Kdyby někdo dokázal popsat jejich životy, historii i přítomné, kdyby to bylo možné…

Kromě jiného mají J&L dohromady sedm skvělých, většinou už dospělých, dětí.

A já je miluju oba, nejen proto, že už mě párkrát zachránili, ale právě pro jejich ryzí člověčenství. Obdivuju je nesmírně. Za nevšední statečnost, ale i za všechno to, co v životě s lehkostí dokážou. Vůbec nechápu, jak to všechno můžou tak hravě zvládat.

Nejspíš v tom ale bude hrát roli opravdová osudová láska.

Skočil tam, kde shodili Jana Nepomuckého a nikdo ho za svatého neprohlásil

Pracovali jsme spolu. Dostal mě k ruce. Bylo to mé první setkání zaměstnance se zaměstnancem.

Byli jsme sobě tak blízko.

Já myslela, že ten muž v obnošeném šedém plášti s dozadu uhlazenými vlasy, ten muž bez věku, že je svatý a já že jsem neviditelná.

Bylo to v reprografické laboratoři Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací na Starém Městě.

Pan Šťástka měl kanárka a mluvil jen o něm. Vlastně jsme spolu mluvili jen o tom jeho ptáčkovi. Jak, když z laboratoře přijde domů, vítá ho žlutý kanárek veselou písničkou v smutně prostorném bytě s vysokými stropy. Jak mu prozpěvuje v slunečných letních nedělích v okně do temně vlhkého dvora.

 

Ten den jsem zůstala v laboratoři sama.

V podvečer toho dne kanárek pana Šťástky, jediný jeho přítel, skonal v smutné dlani úředníkově. Pan Šťástka svého ptáčka ze své dlaně už nepustil. Ani nezamkl za sebou staromládenecký byt, když se vydal s chladnoucím kanárkem v dlani směrem k chladné Vltavě.

 

Pokusila jsem si vzpomenout, jak se pan Šťástka jmenoval jménem. Možná jsem jeho jméno neznala nikdy.