Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské

O tom, že člověk je tvor nesmírně přizpůsobivý, není pochyb. A já člověk jsem.

Ještě před několika týdny nešťastnila jsem z konce léta, bránila se měsícům bez ranního snídání pod sluncem se skotačivými koťaty, bez poledního obědvání ve stínu třesně za zpěvu ptáků, bez večerního rožnění všeho možného i nemožného, bez nočního filosofování o smyslech i nesmyslech, podbarveného cvrččím cvrkáním a cupitáním ježků.

A dneska si klidně procitnu radostně do podzimní mlžné neděle a mokrou travou, tak sytě zelenou, cestou v hebkém teplém županu k zmoklým slepicím, zpívá mi zastřený hlas:

„Mžííííí ti do vlasůůůůů…“ a já jsem šťastná a ani trochu mě neruší, že můj župan je už ošuntělý.

Nádherné ráno. Jsem v něm sama se svým Osudem. 

Teplý dům s vůní kávy a těším se na všechno v něm. Na to, že budu přerovnávat sklep a objevovat při tom poklady, na bramborák, co jsme si ho slíbili k obědu…

O tom, že Pán Bůh mě má rád, už nezapochybuju

Vždycky jsem si to myslela, že ani nemůže jinak, jednak jsem z nejbělostnějších oveček a jednak přeci jen je to chlap.

Probudila jsem se do mlžného rána, dům už žil, André a Kati se chystali k odjezdu do podzimní krásy chalupy, ještě romantičtější než jindy, protože při svíčkách. Zřejmě jsme opomněli nějakou platbu a v tu ránu nám odpojili elektřinu, jak bývá v tomhle severovýchodním kraji země nepěkným zvykem.

Sotva jsem se střešním okýnkem nadechla mlžné vlhkosti a sáhla do porcelánového nočníku pro plástvičku, radosti z probuzení jako když utne.

Hormony došly!

V užívání všelijakých chemických léků nemám pražádnou důvěru, Andrého tělo ve svých 21 letech ještě nepoznalo antibiotik a já sama, když mi jednou v nějaké podivné chvíli předepsali prášky na tlak, cholesterol a ředění krve jsem ty tabletky k velké nelibosti lékařů i blízkých mi lidí hodila do koše a nakonec se ukázalo, že jsem udělala dobře, když jsem uvěřila své intuici víc jak lékařům, protože ten kolaps mi přivodila larva klíštěte, a všechny tlaky, cholesteroly a tak, mám jako mávnutím proutku zase v normě, tedy ne tak docela jen mávnutím proutku.

Borrelie, které mi ta odporná larva vstříkla do krve, poničily funkci štítné žlázy, mého obranného štítu (nejdřív si mysleli, že to byl Černobyl) a já díky tomu musím každé ráno zapít maliličkou tabletku hormonů, které můj štít už vyrobit neumí, hormonů, které ovlivňují metabolismus těla, a ten mi tedy díky tomu funguje zas jak má.

Od svého Osudu, tedy osudu s velkým O (vymyslela jsem právě v téhle vteřině pro Něho jméno) jsem se naučila „maňana“ a opustila své někdejší „co můžeš udělati dnes…“. Pochopila jsem totiž, stejně jako On už dávno, že mnohého z toho odloženého na zítřek nakonec vůbec není potřeba, že proto není třeba zbytečně se unáhlovat, že stačí nechat mnoha věcem volný průběh a leckterý problém vyšumí sám, protože co se zdá být důležitým dneska, zítra už může být ničím.

Tentokrát jsem to s tím „maňana“ ale trošku přehnala, jak už to mám s návštěvami doktorů ve zvyku.

Sedla jsem si smutně do křesla, dala si kávu a přemýšlela, co teď, když je sobota a po ní neděle…

V beznaději mě napadlo (osvítil mě), že prohlídnu celou svoji postel, jestli mi tam někdy nějaká ta tabletka nevypadla. Na žádnou vypadlou jsem si nepamatovala, ale řekla jsem si, že alespoň to svoje skvostné lože celé vygruntuju. Tohle dělám nerada, protože matrace, které jsem podědila po Fíjovi jsou sice nejlepší matrace mého života, ale pekelně těžké.

Nejdřív jsem všechno vyčistila pod první, docela jsem už zapomněla, že to vlastně dělám kvůli těm tabletkám, nadzdvihnu s velkou námahou i tu druhou a ona tam celá plástvička hormonů!

„Děkuju Ti Bože!“ zajíkla jsem se v radosti, plástvičku tisknouc oběma rukama k hrudi a v duchu jsem dodala:

„Vím, že mě máš rád! A vím taky, že všechno víš a tak Tě nikdy o nic neprosím. Ty sám znáš každé moje přání líp než já.“

Domem voní jasmínová rýže

Před chvílí jsem se díky skypu ocitla mezi svými černoušky, po kterých se mi pekelně stýská. Zrovna se koupali v modrém plastovém škopku.

Pracovní den, místo aby ho zklidnit, rozjitřil moje tělo, ale jen to tělo. Tělo si dělá, co si samo chce. Máš pravdu, Ratko.

Třeba ho blížící se večeře ve čtyřech zklidní.

Nejvnitřnější klid mi dopřán není a moudrá nejsem z ničeho

Co tu vlastně dělám na týhle planetě, která ze začátku působila tak příjemně obyčejně domácky, a která mě postupem času pořád víc a víc vyvádí z míry?

Na počátku bylo všechno tak hezky dané, samozřejmé, neměnné. Sladká nevědomost prvních pár let života. Každé „Co je to?“ a každé „Proč?“ mělo jasnou odpověď.

S rozšiřujícími se obzory začaly nastupovat matoucí pochybnosti a otázky už bez odpovědí. Otázky vyslovené, nevyslovené i nevyslovitelné.

Za školními okny polepenými holubičkami míru – vesmír.

Pak na pár let strašidelné vnímání nepochopitelného a neuchopitelného potlačily mocné vášně smyslnosti.

A dál – v pudu sebezáchovy přizpůsobení se bez připouštění si do mysli hlubších pochybností. Zaměstnávání se tím, co zaměstnává ostatní. Podobat se lidem.

 

Včera večer jsem místo vína vypila nejmíň litr silného čaje a proto ta noc.

Kdyby bylo nejhůř, ještě tu mám ty dvě konzervy šneků

Život s ním nuda rozhodně není. Nepíšu o něm (už delší dobu – jednou napíšu i proč) a to je obrovská škoda. 

V jednu chvíli si luxusně užíváme restaurantů, ve druhé nemáme na chleba.

Líbí se mi oboje – když se milujem.

A my (bože!) začínáme být snad znovu zamilovaní?! Mění se nám tváře.

(A já už to málem vzdala.)

Zázraky se prostě nejspíš dějí.

Kolik vás doletí?

Dopadla jsem do pomerančového lehátka tak ztěžka, až se pode mnou rozložilo docela. I tak zdála se mi má pozice pohodlná, viděla jsem nebe.

Slunce žhnulo do stehen, do mých ještě stehen, i přes vyrudlou džínsovinu, ale od spodu zábla mě Zeměkoule.

Posmutnělá hrušeň začala měnit odstíny. Nad její korunou houfovali se ptáci divoce rozlučkově.

 

A dnes sedím v houpacím křesle pověšeném na větvi třešně a Atanášek má už tři sourozence.
Vnímám dnešní podvečer, je krásný a přesto, takový posmutnělý, jakoby  na mě zlehounka ještě sice, ale dýchl podzim.
I listí v korunách šumí v teplém vánku tak jakoby už podzimně a mně se vtírá Hrubínovo:

Pole už jsou dávno holá,
hola škola na nás volá,
a my jdeme, mámo, táto,
ať je zima nebo bláto.
Nic nedbáme na strniska,
ať si na ně vítr píská,
nic nedbáme na závěje,
písnička nás rozehřeje.

A zmocňuje se mě lidské dojetí nad malým nevinným bezbranným, ale  statečným Atanáškem, který půjde v září do své první třídy a tolik se mu nechce. Chápu to. Číst už umí, i psát i počítat do kolika se mu jen zachce, tak na co? A v duchu píšu Atanáškovi psaní, které mu zítra pošlu e-mailem, protože 1.září tu já nebudu, ale budu tam, kde i on by tak moc chtěl být.

Pražská Češka

Platila jsem zrovna u pokladny pár lahví vína, když se ozval toužebně očekávaný mobilní ptačí zpěv.

 

Atanášek je konečně na světě!

 

Jenže Ori si nechali na jednotce intenzivní péče a Atanášek měl zůstat na kojeneckém oddělení sám. A to by Aleš nikdy nedopustil. Naše bezbranné novorozeňátko z ruky nedáme. Ani na chviličku. I Aleš byl ale po složitém šestnáctihodinovém porodu vyčerpaný.

 

A tak se stalo, že právě narozený chlapeček trávil svou první noc na Zemi se mnou, ve složitě získaném nemocničním pokoji jiného oddělení.

 

Pár hodin po půlnoci začal být Atanášek neklidný, začal se všelijak vrtět a mě napadlo:

 

“Smolka! Atanášek potřebuje uvolnit střívka a k tomuhle uvolnění dojde nejsnáze pomocí sání.”

 

Sedla jsem si tedy s maličkatým, pár hodin starým novorozeňátkem do křesla, a chovala se, jako bych byla jeho maminka. Přisál se okamžitě.

 

A právě ve chvíli, kdy jsem si u toho „kojení“…

View original post 108 dalších slov

Následující příspěvek

Ráno v údolí, probouzíme se v roubence a vyprávíme si své sny.

„Mně se zdálo“, říká něžně dětským hláskem pětiletý Hanušek, že sme byli tady, na chalupě a u chalupy byl strom. Takovej rovnej. Nemoh sem se na něj dívat.
„Proč ses na něj nemoh dívat?“ zajímal se Atanášek.
„Protože když jsem se na něj díval, tak sem brečel.“

Pražská Češka

 

Háje uren. To mě děsí. A taky nechci, aby na mém hrobě tlely řezané květiny. Až umřu, nechci ležet na hřbitově mezi mrtvými, na pospas, v chladu.

 

Mám ráda ohně. Skončím v plamenech.

 

Kořeny vtáhne lípa můj popel do svého těla. Kořeny vtáhne mě lípa do těla.

 

Pak budu svým dětem a jejich dětem srdíčkovými lístky tiše ševelit, až budou v ztichlém údolí na lavičce pod lípou dopíjet svou číši vína. Až nechají kol kolem kolovat omamného jointa v opojném spojení příbuznosti.

 

Až budou neslyšně povídat, budu to slyšet. Nezůstanou samy. Bude tu sílit jejich lípa.

 

A tak, příteli, máš už ji nachystanou? Letos na podzim ji zasadíme.

Sama pak postavím kolem jejího kmene lavici z dubového dřeva.

 

P.S. (21.11.2011) Neponechala jsem nic náhodě. Tří léta už lípa vzrůstá (díky Jiří), ještě tak útlá, blízko ohniště, kde při kytaře znějí a budou znít…

View original post 2 další slova

Talent na žití

„Cesta ke štěstí.“ Tenhle „předmět“, jehož cílem zřejmě bude, rozvíjení emoční inteligence, objevování sebe sama, se na některých evropských školách prý už s úspěchem vyučuje. Rozhodně v základním vzdělání by byl jistě užitečnější než spousty naučeného a vzápětí zapomenutého balastu.

Jenže já moc nevěřím na geniální učitele.

Život znamená pro spoustu lidí honbu za statkovými symboly.

Ale život se dlouží a co s ním?

Konzumerismem a s ním souvisejícími přebytky je unaven, znuděn, už kdekdo. I když k dosažení určitého osobního štěstí snad ledaskoho dovést může.

Ne mě.

Největší svobodou je možnost volby

Zmocnil se mě ten podivný (snad i příjemný) smutek, jak jsem ulehla v podvečer na zahrádce (s lahodnou sklenkou – jak jinak!), na modré obloze s nepatrnými bílými mráčky jiřičky, v trávě někde cvrček (žádný tinitus).

 

Pak přišel na zahradu Aleš, který už (skoro) jen pracuje, s počítačem a nad plotem u slepic se objevila milá tvář a (přespříliš) štíhlé paže ženy, co jí už jen zdravě.

Slepice, které chodí spát se slepicemi, vylezly z kurníku a začaly zobat bio odpad.

 

A já si najednou, na malou chvíli ale jen, připadala (rozložená) mezi všemi těmi koťaty, zvrhle.

24 hodin, jen s nutnými přestávkami, rozplétala jsem Vany copánky

Vany a Jardel problémy s barvou kůže nemají. Jednak na každém kroku slyší, v tisíci obměnách:  „To jsou krásné děti…“ a jednak se lidi kolem nich, včetně mě, věčně opalují, aby byli taky tak krásně opálení.

S projevy rasismu se tedy zatím v Čechách ještě nesetkali a to jsem naschvál vstoupila s černoušky lízajícími bílou polárku do kruhu skinheadů.

Ti se zmohli jen na:

„Ty vole, vidíš to?“

Odpovědí na to byl můj úsměvně provokativně tázající pohled, jakože co? Jako bych konflikt s těžkooděnci s nablýskanými lebkami chtěla podvědomě (vědomě se vědomě konfliktům vyhýbám) vyvolat.

Jinak mi lidé dávají na vědomí, že nejsou rasisté různými způsoby.

 

Děda o holi, který dosedl na lavičku, když mu Vany se Jardelem uvolnili místo skoro až obdivně:

„ Ty sou tedy ale černý…no hlavně že sou čistý!“

 

Jiný pán v obchodě:

„To sou krásný děti! Sou tu na dovolený?“

„Ne, jsou tady z Kobylis, jsou to moje vnoučata.“

„No to je dobře, dyť sme všichni lidi…“

Důslednost je nuda a být nudný je neodpustitelné

„Být důsledný znamená být bezmyšlenkovitý,“ řekl jeden významný filosof, nevím který.

Přemýšlení přináší úzkosti a zmatky. Je snadnější a bezpečnější následovat vzor určitého vedení, přizpůsobit se tradici, než riskovat přemýšlení. Než jít netradiční cestou.

 

Poslala jsem videozáznam černoušků jejich rodičům a jejich prarodičům, chvíli po té, co nám byli předáni a byli smutní, aby bylo jasný, že už jsou veselí.

Jeden byl zklamaný, že nesekáme trávu a druhý, že se děti nepřevlékly do něčeho, v čem si mohou hrát na písku.

Já sekat trávu nebudu. Leda že bych začala pěstovat králíky. I když mě dojímá snaha vytvořit na naší zahradě anglický trávníček a nebráním tomu.

Ale ve chvíli, kdy přebírám děti, nemyslím ani trochu na to, co mají na sobě, ale jde mi o to, aby byly radostné a taky o to, abych tuhle radostnou zprávu předala dál, aby si nikdo nemusel dělat starosti, že jsou třeba smutné.

Oblečky se vypraly k dokonalosti a tráva ať si roste, jak chce nebo ať si ji poseká, kdo chce. Já to nebudu.

O čem a proč o tom

Žádný z článků na blogu se nesnažil o rozbor světové politické situace, ani politické situace na naší republikové scéně. Ani se nezabýval jednotlivými kauzami společnosti, kterých byla média i tak plná a která stejně tak prudce jak vybujela, upadají jedna za druhou do zapomnění.

Když jsem dospívala, nejspíš ale už mnohem dřív, zajímala mě minulost mých předků. Dozvěděla jsem se ale pouhá fakta a mě zajímalo, o čem přemýšleli, po čem toužili, jak vnímali svět.

Hledala jsem mezi spisovateli a poety, kteří se snažili vyjádřit psaním pocity, představy, nejvnitřnější hnutí mysli, současníky mých prababiček a pradědů, babiček a dědů, rodičů, abych se jim alespoň zprostředkovaně mohla přiblížit, když to nešlo jinak, než jen přes „jak se daří“.

Pátrala jsem po dopisech, deníčkách, ale nenašla nic, co by mi mé předky mohlo víc přiblížit.

Dala jsem mámě i přístroj na nahrávání, aby do něj o sobě povídala, co ji napadne, ale ani o samotě není snadné o svých pocitech mluvit.

Snadnější je o nich psát. Tedy alespoň pro mě určitě.

Jenže i na psaní potřebuju samotu, která je pro mě převzácná, protože v našem živém domě, kde kromě velmi početné rodiny (včetně mého „siamského dvojčete“) téměř stále přebývá ještě někdo z přátel, mám šanci zůstat sama jen tehdy, když vstanu ve velmi časných hodinách.

Tenhle živý dům, jehož vnitřní vybavení neznalého návštěvníka může značně zaskočit, miluju a miluju všechny úžasné lidi v něm a právě i kvůli nim, všem svým, začala jsem psát. O sobě, protože sebe znám nejlíp, i když ani to není úplná jistota.

A tak, když se mezi těmi mými objeví někdo stejně zvídavý, jako jsem byla já, bude tu tenhle blog.

Blogovací způsob psaní, ke kterému jsem se dostala neuvěřitelnou náhodou, mě doslova vtáhnul a baví mě moc a budu v něm se stejnou chutí, a teď možná s chutí ještě větší, pokračovat

TADY

***

Tentokrát vy mně

Moji milý čtenáři (jak krásně to zní) napsali jste mi za dobu mého publikování na tomto blogu nejen 11 862 komentářů, až na nepatrné výjimky 🙂 příjemných, vtipných, dojemných a k věci, ale psali jste mi i do vzkazů.

Bloguje mizí a vzkazy tomuto blogu by zmizely s ním. Při jejich pročítání jsem se rozhodla, že je, tedy ne ty intimní 🙂 nebo ty, které komentovaly jednotlivé články, ale takové ty, které souvisejí s celým obsahem blogu, bezejmenně zveřejním. Důležitý je jejich obsah.

Důležitý pro mě a pro, v této podobě končící, blog. Jemu, k němu ty vzkazy patří.

Snad jen pravý, srdečný potlesk může dokonale ukázat, co se ve mně odehrává při čtení těchto velmi zajímavých řádků. Není to bezbřehý obdiv k dokonalé stylistice, veršům ladícím bez jediného pochybení, je to jen prostá radost, pocit, že se někdo nesnaží být za každou cenu velkým poetou či oceňovaným pisálkem, ale jednoduše vyjádřit, co se odehrává uvnitř, odrazit světlo pocitů svojí duše, zaznamenat kousek těch emocí či myšlenek, dát svůj pohled na věc, ukázat kousek svojí duše. Při čtení Tvého blogu si občas postesknu, či se třeba náhle zasměji, vidím city, děkuji Ti

Dobrý den, při brouzdání blogy jsem objevil ten Váš a musím Vám, jako málokomu, napsat, že píšete velmi hezky, je v tom něco mi velmi blízkého, a je radost být návštěvníkem. 🙂

Už ráno se těším, jak v podvečer otevřu Tvůj blog, naliju si sklenku dobrého francouzského vína a začtu se do tvých stránek. Sice bych mohla posedět ve vašem útulném domečku u krbu, ale i tak žiju s Tebou v celkem příjemném virtuálním světě. Čekám jen, až opět vyleze sluníčko, trochu stoupne teplota a dorazím i s tím červeným posedět pod vaší třešní.

Uplnou nahodou ktere neexistuji sem se ocitl na Tvem blogu. Hezke místo, ktere hori, krb me sem zaval olala…

Díky Vám….Vašemu blogu…založila jsem stránky…své… píši .. pomáhá to..! Proto děkuji.

Ahoj Mirko, docelas mi vyrazila dech, tobe uz je pres 40? Cetla jsem na tvym blogu kdesi vzadu pribeh z potratove komise, tve pribehy jdou dost do hloubky, ale mas dar to udelat tak literarni a povidkovy az snovy, ze to nezni tvrde autobiograficky ale spis poeticky lehce. Aautenticnost a literarni tvorba – tvy pribehy maj oboji. A zaroven si udrzujes soukromi. Bravo!

Tvoji osobu vnímám velmi silně, nikdy jsem se s nikým, jako jsi Ty nepotkal, proto mě přitahuješ.

Ahoj Mirko, líbí se mi, jak píšeš, … je to takové člověčí.. Rád chodím na tvé stránky. Díky

Dík za krásné pohlazení na duši.

U mě jde souznění s Tebou někdy až do morku kostí, i když v normálním životě bychom na sebe nikdy nenarazily.

Milá Mirko, i když jsem na úplně jiné frekvenci, rád si Tě vždycky přečtu. Na blogu je právě hezká ta rozmanitost. Prostřený stůl, ze kterého si každý vybere tu svou dobrůtku. Zůstaň prosím taková, jaká jsi.

Jistě nejsem ta první,ani ta poslední, jenž chce obdiv svůj vyjádřit… texty zasáhly mě jako šíp. Šíp, který někdo ke mně poslal. Někdo neznámý. Tiše vstoupil.. krásný pocit, kéž nikdy neopustí smysly mé…; Děkuji Vám!

Mirko,máš zvláštní dar z obyčejného udělat vznešené … možná by ses měla vykašlat na překlad a zkusit alespoň novelu, nemám představu o tvém životě, jak trávíš své dny, ale každopádně jisté předpoklady máš a trocha pravidelné kázně … ty opravdu jen bloguješ???

Jen jsem nahlidl….. krasa 🙂

Nazdáááár to je úžasný, seš novej Balzac

Milá Mirko, tvůj blog jsem objevil až včera – a prvně komentoval dnes – a celý víkend si ho postupně pročítám, zvláště dnes. Už dlouho jsem neprožil tak uchvacující neděli; tvůj blog je nejen strašně krásný, ale i inteligentní. Tak nějak lidsky inteligentní. Ale to je ošklivé slovo, moudrý. Ano, tak – moudrý. Přemýšlím, zda jsem kdy okusil lepšího blogu. Zatím marně…

Drahá Mirko, vidíš do mě jako do té průzračné skleničky.

Chystala jsem se už dost dlouho, že Ti napíšu a že Ti poděkuju za Tvoje články, které jsou tak samozřejmě osvěžující a tak plné života, že dokážou dodat energii kdykoliv… několikrát jsem moc a moc vzpomínala na Tvůj článek o jinakosti…Takže děkuji, děkuji, děkuji a přeji krásný konec roku (a nádherný rok následující).

Ahoj Mirko, k tomu natočení reportáže o přírodní škole mě motivovala tvoje zmínka o ní v tvém blogu. Takže vznikla i díky tobě! Takže díky.

Moc hezky se Váš blog čte, nečetla jsem ještě vše, ale je v tom cit.

Vaše zápisky čtu již nějaký čas a musím říct, jsou velmi příjemné. Dnešní Váš příspěvek „Když budu chtít, můžu všechno.“, mě však velmi potěšil. Nedokáži říct čím, ale potěšil. Títmo Vám tedy děkuji a přeji mnoho dalších skvělých zápisků.

Hele…ja nevim jak zacit,ale Vy mate talent,nesmejte se asi Vam to uz rekli,ale mate dar psat tak silene krasne, ze cokoli si od Vas prectu, pripada mi, ze sem nejaka skrin, ktera pozoruje to, co Vy pisete a je to casto hodne dojemne a poucne a bolestne a… komplimenty… skoda ze nejsem bohata hned bych Vam vydala knihu.zbohatli by vsichni diky Vam.Dekuju

Dobrý den, pročítám si nějaké vaše staré příspěvky, a jsou nádherné, k zamyšlení, k pobrečení, ale i k získání síly, taková všehosměs, stejně jako je život. Byla by z toho hezká knížka, nevydáte ji? Nebo už nějaká je? Umíte si krásně hrát s jazykem, myšlenkami a vzpomínkami, opravdu bravo, už vás čtu denně, dny kdy nic nenapíšete, jsem zklamaná:-)

Ahoj Mirko! Ač sama jsem nebloger, ráda surfuju po blozích, protože ta originálnost mě dostává. Co člověk, to jedinečnost! Proto mám lidi tak ráda. A najednou tohle! Jako bych to odněkud znala, ty zasunuté vzpomínky, dávno už prožité (tehdy pocit, že o ničem). Asi to musíš být Ty!? Mirka, tehdy z Jinonic?!! Ahoj!!!!

Dobrý den Mirko, dneska jsem šťastnou náhodou narazil na Váš blog. Pak už jsem většinu času jen četl a četl. Chtěl bych Vám dát vědět, že mě moc baví Váš blog. Píšete o zajímavých věcech a píšete moc zajímavým způsobem. Držím palce, mějte se hezky.

Ahoj milá Mirko! Tak moc ráda to všechno čtu. Jak s Tebou souhlasím !!! Jak s Tebou nesouhlasím !!! A a tom to všechno je. Miluju lidi, a všichni jsme stejní a všichni jsme jiní…. Paráda

Ahoj, včera odpoledne jsem náhodou objevila tvůj blog, a zůstala na něm až do půlnoci. Je to opravdu nádhera, jak píšeš. Z některých tvých povídek mě až bolelo srdce, jaká je to krása. Měj se hezky a díky za pěkný zážitek.

Na Váš blog jsem narazila náhodou – líbí se mi to !!! Přeji Vám krásné svátky plné TAJEMSTVÍ, protože vím, že vodnáři a ohniví kohouti zažívají neobyčejné věci – M. – Pražská Češka ve znamení Vodnáře a Ohnivého kohouta II. P.S.: I věkem a vzhledem( pokud je foto autentické )si budeme dost podobné

Povídky jedna lepší než druhá,…vydala jste něco knižně ???

Dobrý večer, dostal jsem se k vašemu blogu přes svého spolužáka ze základní školy a jeho profil na facebooku. Ponechám teď stranou Martinovy nelehké životní peripetie, protože Vám chci říci, jak moc mě uchvátily vaše příběhy: jsou úžasné, plné čistého lidského poetismu, takový znám snad jen z autobiografie Jaroslava Seiferta čtením i u těch nejkratších příběhů na vašem blogu si zpříjemňuju večery a za to Vám děkuji

Ahoj Mirko, hltám Tvoje písáníčka na blogu, jsem totiž jen pozorovatel, v dobrém slova smyslu, umím se nadchnout pro krásu slova, které zachycuje ŽIVOT, v tom jsi tedy mistryně. Moc Ti fandím, trochu i závidím, s jakou lehkostí se dotýkáš témat často tabuizovaných. Přeji Ti, aby to zázračné v Tobě neutuchalo, daří se Ti totiž vyjádřit věci běžně nevyjadřovatelné (ta čeština, to je síla, že?) a tak, díky tomu spoustu lidí obohacuješ. Vnímám to tak, protože moje duše plesá, pokud čtu Tvoje zápisky, doufám, že to tak vnímají i ostatní. Tak teď spíš Tobě já přeju mnoho sil, aby to tak bylo dál a dál a dál …. Fakt je to nádherný, jako sám život, měj se, pokračuj.

Dobrý den, s potěšením a radostí občas vstoupím na Váš blog. Nikdy nezklamete – nádherným nadhledem, moudrostí a láskou. Přeji Vám i Vaší kouzelné rodině vše dobré, a aby toho bylo víc, doporučuji bavette-flank steak běžně k sehnání, nebo případnému objednání v mém oblíbeném řeznictví v Holešovicích, na rohu ulice U Průhonu a Osadní. Pokud tuto informaci považujete za off topic, omouvám se. Krásný podzim a pohodu přeje Vaše občasná čtenářka

Nedalo mi to a musel jsem napsat. Mám přečtený asi celý blog. Umět tak perfektně poutavě a s lehkostí popsat zážitky běžného (a někdy neběžného) života, bych chtěl jednou umět taky. Spousta lidí, co Tvůj blog čtou, Tě asi znají osobně. No a mně čím dál víc vrtalo hlavou, kdo že to tak skvěle píše? Jak asi vypadá?

Nejúžasnější odměna.

Děkuju!!!

Mirka

***

Někdy si své kruhy pokazím

Jako například právě teď. Roztopila jsem v krbu, obložila si krajíc tmavého chleba namazaného pravým máslem vejcem naší slepice, posypala ho mořskou solí a pažitkou ze zahrádky a s kávou omamné vůně se posadila před praskající třešňová polena, původně určená k uzení. Nádhera! Ten krb bez vložky stavěl kouzelník.

Je mi skvostně, tři v domě ještě spí, právě nás tu není víc než pět, André s Kati byli včera večer tančit swing.

Jak koukám do toho ohně, vzpomenu si na Jaroslava Duška a že jsem vlastně ještě neviděla, jak vypadá ten jeho dům z hlíny.

Tak si vyhledám nějaký článek s videem a obrázky a neuváženě! – už to nikdy neudělám – se začtu do komentářů.

Tak to je síla, do jaké rádoby vtipné agresivity může narůst nevědomost, tupost, malost, netolerance, závist a kdoví co ještě všechno, co ty lidi dovede ke komentářům tohohle typu. Možná je to ale jen skrytý strach z neznámého.

Docela by mě zajímalo, jaký pocit pak z toho svého přispívání nepohodě mají. Protože já si nedovedu ani v nejmenším představit, že by mě urážení druhého mohlo jakýmkoli způsobem uspokojit. Spíš bych pocítila obrovské sebeponížení z nenadhledu.

A taky by mě bavilo vidět je, jak by se projevili třeba tváří v tvář Jaroslavu Duškovi, nejlépe na gauči u roztopených kachlových kamen jeho klenutého domu.

***