Zrána mi zebou bosá chodidla

Dnešní noci jsem se probudila ze dvou snů. Z jednoho dojemně smyslného o Hanákovi, na jehož křestní jméno si nemůžu vzpomenout.

Herec byl ve snu milý, daroval mi dvoje plavky, ze second handu, jak mě hned ve snu napadlo, ale možná jsem je podědila, jak mě ovšem napadlo až teď.

Plavky se mi nelíbily, pokrytecky jsem to herci neřekla a zastrčila je až dozadu na zaprášenou polici v tom hangáru, kde jsme i spali. Já v tom hangáru nemohla dýchat, dusila jsem se a Hanák mě tiskl v náruči a já se dusila ještě víc. To mě probudilo.

Ve druhém snu pro mě moje maminka uspořádala narozeninovou oslavu. A protože já neslavím žádná výročí (oslavuju přece každý den), uspořádala pro mě tentokrát tu oslavu opravdu velkolepou a s dary přišli všichni ti, se kterými jsem se kdy ve svém životě potkala, dokonce i ti už mrtví. Lidé byli všude, v prostorných pokojích tmavé vily, i na rozlehlém temném dvoře.

Ačkoli jsem se radovala z mnohých setkání, ze všech těch darů, z toho budoucího odpadu, kterým je svět přeplněn, jsem byla upřimně nešťastná a myslela jen na to, jak se toho všeho zbavím. Na hořící bazén jsem si ve snu nevzpomněla.

Naštěstí mi žádný z hostů nedonesl řezané květiny, všichni už dávno vědí, že já řezané květiny (snad z těch dob, když jsem je vyndavala zetlelé z váz a házela je za hřbitovní zeď) nemám ráda.

Na hřbitovy už léta nechodím a nesmírně oceňuju moji maminku, že mi to ještě nikdy ani náznakem nevyčetla, ačkoli na hroby sama se svou starou naleštěnou škodovkou jezdí každý týden.

Snad mi to nevyčítají ani ti shůry, snad vědí své, nejspíš ale nevědí víc, než co my víme.

***

Kati, která právě vložila do trouby jahodový koláč „Tvarohové pohlazení“, nahlídla se svým krásným úsměvem do mého „salonku“:

„Tak co ty, blogerko…“

***

Káva, jahodový koláč, zelený čaj/bramboráčky s brambor a cukety, kefír z T.H./jahody/pečený kukuřičný klas podle Nero Wolfa/okurkový salát s kefírem z TH/čaj šalvěj

Dekapitace

Probudil mě děs tak veliký, že mě brnělo celé tělo, nemohla jsem se hnout a bylo mi hrozné horko. Už jsem byla vzhůru, ale nemohla jsem se pořád pohnout, tuhnoucí krev působila tělu trnutí, uřízli mi totiž před tím hlavu, už po druhé. Ta hlava jako moje hlava nevypadala, ale byla to moje hlava i já celá jsem jako já nevypadala, ale byla jsem to já, i když ne pořád.

Bezcitně nelítostný sektář běžel na krátkých nohách vyschlým korytem řeky a držel vítězně mou hlavu nad svou hlavou v černém turbanu a té mojí hlavě, co jako moje nevypadala, vlály divoce vlasy, taky černé.

A to se stalo mojí hlavě dvakrát, po té, co jsem se zoufale snažila ukrýt, plně si vědoma, že marně.

Po třetí už mi hlavu neuřízli, i když jsem od samého počátku věděla, že se to stane třikrát a že se tomu nemám šanci vyhnout. Ale vyhnula jsem se své třetí popravě, probudila jsem se.

To mám z těch  pákistánských myšlenek, pomyslela jsem si a uvědomila si, že horko je mi nejen z té vší hrůzy, ale i proto, že je horko v celém domě, že jsem na noc zapomněla ztlumit topení. Sešla jsem tedy ztlumit topení a otevřela  si i počítač, abych se rozptýlila a rozptýlila jsem se.

Vystoupám po tmě do ložnice, vpustím trochu svěžesti ze zahrady, zabalím se do přikrývek a budu znovu usínat a budu myslet na samé příjemné věci. Mám štěstí, mám na výběr.

Mám si začít hledat ženicha?

Na dnešek zdálo se mi o slonovi. Bylo potřeba nebezpečný živý kolos přemístit v úzkých klikatých prostorách a já jediná měla odvahu. Uměla jsem se slonem překvapivě snadno, s nečekanou lehkostí, zacházet. Ovládala jsem ho navenek tak suverénně, jako bych si byla každým jeho krokem naprosto dopředu jistá, žádný v mém okolí nemohl tedy postřehnout vnitřní chvění mojí nejistoty a zároveň úžas nad sebou samou, nad svou netušenou schopností.

A jelikož nezdálo se mi o tom slonovi poprvé, obrátila jsem se k moudrým snářům.

Marně jsem pak ráno vzpomínala, jestli měl můj snový slon kly, tedy jednoznačný falický symbol, znázorňující vnitřní pudovou sílu spoutanou vědomou silou, jak snáře praví. Kly nejspíš můj elefant měl, ale já si jich nějak nevšimla, stejně jako si zřetelně nevybavuju, zda jeho chobot směřoval vzhůru nebo bezvládně dolů, ale docela jistě vím, že jsem viděla ten chobot pohybovat se, a  každý další pohyb chobotu je podvědomou nadějí, jež se váže pouze k sexuálním touhám.

Slona viděti ale bezpochyby znamená: štěstí v obchodech, pozdní, ale dobré vdavky

A právě na ty vdavky jsem včera večer myslela. V Německu existuje totiž centrum pro léčbu borreliózy a protože v Čechách si s těmi život ničícími bakteriemi nedokáží poradit vůbec a vládne tu v tomto směru naprostý chaos, jezdí se movití Češi léčit do Němec.  A já si právě včera říkala, že to já bych musela buď prodat dům, ne dům ne, ale třeba chalupu a to by pro mě znamenalo stejné jako utnout si kus sebe samé a nebo…najít si v těch Němcích ženicha, abych získala tamní zdravotní kartičku.

A jelikož dál snáře praví: viděti slona živého – jsi uznávaný pro svou moudrost, tak to možná není tak docela špatný nápad.

Podobně ostatně hovoří i snář slovenský: Uznávajú ťa, lebo prevyšuješ svoje okolie múdrosťou. A dál Objavia sa ctitelia, ktorých sa ľahko nezbavíte.

Což zase ale může být varovným signálem při hledání toho ženicha.

Slovenský snář ještě předpovídá:  hladkať slona (a já toho slona hladkala):  Vynikneš nad svoje okolie.

Otázkou tedy už jen zůstává čím.

Čekání na panáka

Probudila jsem se časně, dočasně svěží, jenže v kuchyni bylo nějak zaplněno neznámými hlasy, jak se mi zdálo, a tak jsem se znovu položila do polštářů a i nevhodně do snů natvrdo.

Mé druhé procitnutí do nějaké svěžesti mělo tudíž daleko, mátožně jsem se probírala vyprávěním snů těm, kteří tu zbyli a teprve až zahradním vdechnutím skvostného podzimu dostala jsem se do formy a mohla si i virtuálně zažertovat.

V tom snu se znovu ke mně blížil kadeřník s nůžkami, ten malý tlusťoučký holič, co se mě pořád chystá stříhat, ale před tím mi nabízí panáka na kuráž a já pořád čekám a čekám na toho panáka, zoufalá představou, že přijdu o své dlouhé vlasy.

Naštěstí se pokaždé probudím tou chvílí, ve které do sebe toho panáka obracím.

Lidské bytosti vypadají dost stejně, ale vnímají věci naprosto odlišně a každý z nás žije ve svém vlastním jedinečném a odděleném individuálním světě

Jak řekl Kalu Rinpoche:

Když sto lidí spí a sní, každý z nich zažívá ve svém snu odlišný svět.

 

Svět, jak jsem ho zažívala ještě před chvílí, právě plaším ranní kávou.

 

Byla jsem někde mimo domov, na nějakém podivném místě, kde jsem se, na rozdíl od mých dvou kamarádek, které si to tam užívaly, cítila nejistě. 

Měla jsem čím dál větší hlad, ale zatímco moje kamarádky spokojeně jedly z mého pohledu příšerná jídla v příšerných restauracích, hledala jsem já, s penězi po kapsách, kde se najíst líp.

Nemohla jsem se pro žádnou restauraci rozhodnout, až nastala pro všechny zavírací doba.

Do jedné jsem na poslední chvíli vešla a číšník v bílé zístěře, opřený ležérně o barový pult, byl to Petr Čtvrtníček, na mě:

„Končíme! Hotovo! Šmytec!“

Pak si ale všimnul pětitisícovky, jak ji vyndávám z kapsy, hledala jsem pětistovku, vytrhl mi tu pětitisícovku a: 

„To je dobrý, sedněte si, něco vám donesu…“

Posadila jsem se a Petr Čtvrtníček přede mě naservíroval pečenou kočku.

Měla jsem strašlivý hlad. Tu pečenou kočku jsem začala jíst.

Subham astu sarvadžagatam – óm –

Včerejší županové mejdanové ráno (i poledne i odpoledne) s Járou Božím jsem zakončila, já, říčně hříšná, šampaňským ve vaně. Celou lahví a už bez Járy Božího.

Ta lahev ale nebyla seco, nýbrž semi seco a tak trávím dnešní první den naprosté svobody cvičením meditace na 108 způsobů.

Nevím, jestli jsem to věděla (věděla jsem toho hodně, co už nevím), ale překvapeně jsem objevila, že ciferný součet násobků devíti dává devět. A teď už vím docela jistě, že jsem to věděla, ale stejně to byl objev.

 

André gruntuje a volá mě k prostřenému stolu. Miluju tenhle život!

 

Díky strašení ŠVM s protézou se mi zdálo, že jsem si půjčila protézu svojí babičky, vůbec na tom nebylo nic odpudivého a tomu jsem se divila i v tom snu. S tou protézou měla jsem tak zářně oslnivý úsměv, že jsem jí babičce vracela jen nerada a těšila jsem se, až ji podědím.

 

Za patnáct dnů se vrátí Vany a Jardel z převýchovy, tedy vzorné výchovy, aby nanovo spadli do mé náruče bez času a pravidel, a budeme si letně užívat čekání na návrat Martina, Lety a Loan z Afriky.

 

Teď s námi chvíli žije i Kati a to je dar.

A já už se neděsím čísla 13.

A kapka reality

Jak to bylo na dnešek s tím napůl člověkem napůl hrochem, o tom se zmíním jen letmo, i když naše blízkost trvala snad celou noc, jak se mi zdálo.

Převáželi ho helikoptérou, utrhl se jim a zabil se.

Já ale věděla, že žije, zahlídla jsem jeho bolestně zoufalý pohled lidských očí.

Neuvěřili mi, ani ten doktor mi neuvěřil a začali ho stahovat z kůže. Z jedné třetiny už stažený, pozvedl v hrozných bolestech hlavu.

Přesvědčila jsem doktora, aby ho zachránil. Aby vytvořil z jeho hrošího těla, tělo lidské.

Obnaženého, bez hroší kůže, už jsem ho opustit nemohla.

Doktor stál opřen v koutě sálu, díval se jak spolu neohrabaně tančíme, jak spolu ani mluvit nemůžeme. Byl to přeci jen pořád hroch.

Doktor byl člověk, muž. Moudrý krásný svůdný.

***

I na včerejšek to bylo drama. Ne ale milostné. Včera si posílali želvy po ledě. Želvičky si schovaly nožičky i hlavičky do krunýřů, ale zimě odspodu se ubránit nemohly.

Pomalu umrznou, říkala jsem si a nic proti tomu nemohla udělat.

***

Vany s Jardelem včera odjeli a do konce května zůstanou u druhého dědy a druhé babičky.

(V tom bytě, kde kdysi spadl ten květináč s tím filodendronem.)

Je to jen úhlopříčně přes Prahu, ale jakoby se ocitli v jiném světě.

To proto, že naše domácnost, na kterou jsou navyklí, je tak specificky netypická.

Taky budou po tu dobu chodit do školky.

První samostatné setkání se skutečnou českou realitou.

Vany

Ještě jsem si Vanesku stačila před odjezdem vyfotit.

***


Pro mě to znamená volná psací rána.

***