Chtěla jsem jednu kozu, ale budu mít hned dvě, aby jim smutno nebylo

Tak o tom jsem hned po ránu chtěla psát, jenže mi to pak, vzhledem k nastalým událostem (ne tak docela neočekávaným) nešlo.

Článek to měl být totiž humorný, o tom, jak se budu učit dojit, jak vyměním sekačku za kozy a víno za kozí mléko…ehm…

Jenže humor mě hned s ránem přešel.

Už je večer, krb žhne, já taky, jenže místo romantiky si tu myslím na…no dobrá, už tedy žádná politika…

Úštěk

Proběhlo (lepší výraz sotva najdu) už dvanáct dnů od chvíle, co jsem spadla do jámy a pan doktor, co mi berle předepsal, hrozil nade mnou vztyčeným ukazovákem:

„A žádné domácí práce!“

Tím mě pobavil.

Předevčírem jsem si naordinovala, já odpůrce medikamentů, indometacin a včera…

008

Podzim svůj zářný vrchol sice překročil, včerejší listopadová neděle byla ale jedna z těch snových.

075

Během noci jsem se probudila a vyšla do pořád ještě svěže zelenajícího se dvora pro poleno, pozorována přátelským halloweenským Dýňákem,

021

co mi sahá až nad kolena. Tmavomodré, jen lehce do černa zbarvené nebe, jak kulisa z pohádky prosvícené hvězdami, slibovalo další snový den. Dnešní ráno se ale tomu ránu včerejšímu, prohřátému jak kdyby na nás po ránu soucitně dýchla Afrika, nepodobá.

Další nešťastná sýkorka zalítla do kuchyně, přežila ale, koťata už se zabydlela venku, na útulné půdičce, kde i já se chtěla zabydlet. Čampa je zatím do svého dvorství přijala a pohled na ni a čtyři skotačící koťata zvedá náladu.

Po Kobylisích se zatím možná ještě toulá osamělý kačer, co předešlé noci přeletěl přes plot, protože se ocitl na docela jiné zahradě, než na té své a vydal se nejspíš hledat svoje hejno.

C’est la vie…

Nebe s ránem teď nemodrá, Slunce i Měsíc se zahalily do světlé šedi, zahrada i dvůr do mlžného mrazivého tichého oparu.

Do skleněných okenních tabulek, kterými ze svého zbytečně širokého lůžka pozoruju zlatavé listí jak smutně hnědne, narážejí ptáci v plném letu, jako by někdo do mých oken občas hodil bramborou. Nelekám se už.

Vešla jsem do chladné ještě kuchyně připravit si snídani a chvilku mi trvalo než jsem rozeznala v těch podivných věcech ležících na dřevěných prknech podlahy peříčka. Ze sýkorky nezbyly ani pařátky. Škoda, Tea by si je mohla dát do sbírky. A ani zobáček nezbyl, jen těch pár delších peříček a já zkusila hádat, jestli patřily koňadře nebo snad modřince?

Do stavení vlétávají ptáčkové nedodělaným ještě pokojem v patře a někdy slétnou ke mně do přízemí. Vylétnout sami už ale neumí..

011

Jako například před pár dny tahle koňadra. Měla větší štěstí. I když, kdo ví?

Sbírala jsem peříčka a kolem nohou se ke mně proplétavě lísala čtyři přítulná neviňoučká koťátka. Předla blaženě.

019

Zamračila jsem se na ně: „Predátoři!“

Někdy nad statkem proletí se strašidelným burácením hrozivá stíhačka. Docela nízko. Přestavila jsem si, jak pouští na střechu nade mnou bombu.

Pohladila jsem koťata.

“ C’est la vie…“

(A pomyslela na Karla Gotta.)

Cukrová vůně pálící se vydlabané řepy

Mámí mně v zlatistých večerech venkovského podzimu, vrací mě omamně do dětství.

Řepy, které jsme tenkrát vydlabávali, měly tváře strašidelné. Ne roztomile strašidelné jako veselé tváře rozsvícených oranžových dýní.

Ulicí to vonělo nasládle a za okny z hlínou pročichlých hnědých kostrbatých obličejů děsuplně svítily oči a bezzubá téměř ústa vítala ohnivým chřtánem naše zemřelé předky a zlomyslné duchy odháněla.

Hážu do spamů jednoho Američana za druhým

Někdy je to i Kanaďan, párkrát i Brit a jednou Skandinávec. Samí hezouni s postavením. Tedy tím si nejsem u všech jistá. Možná tak v mém věku, ale spíš o něco mladší.

Uhlazení hezouni ale můj typ nejsou. A i kdyby byli? Co je tohle za sbírku? Že by američtí agenti snažící se rafinovaně proniknout přes Čechy do blízkosti Ruska?

Některý týden se mi jich na skypu přihlásí i několik. Trvá to už několik měsíců.

Je tu tedy možnost, že se to děje nějak přes WordPress, protože na svém gravataru uvedený skype mám. A dneska jsem pátravě zjistila, že ho třeba včera otevřelo 47 lidí.

Někdy bývá na nějakou dobu ticho po pěšině, ale zatím mě nenapadlo zjišťovat, jestli to má nějakou souvislost s publikací mých spotů.

Tak nevím, šlapu si po štěstí? Nebo je to nějaká internetová past?

Raději ale nebudu nic riskovat a tak dneska i Tobě, fešáku Franku Johnsone, adieu.

Padla jsem do jámy

Tedy ne že bych ji jinému vykopala.

Poznala jsem tím pádem poklid Podřipské nemocnice a vžívám se do role člověka o berlích, ačkoli vědomí přechodnosti mého stavu nedovoluje mi brát berle náležitě závažně, naopak mi ony zdravotní pomůcky, k mým vlasům ladící, dodávají ještě více na rozvernosti. Mladí řemeslníci polena ke krbu mi přinášejí a já se hřeju v plamenech a poklidně si tu píšu bez výčitek, že bych raději podzimní listí hrabat měla.

Rčení o jámě ke mně docela jistě nesedí. Já nikomu žádnou vědomě nevykopu. Jsem moc velký dobrák, jak mi často moje maminka opakuje. Takový od kosti.

Zato „Od odříkaného chleba největší krajíc“, tak tohle pořekadlo v mém životě zdomácnělo fatálně. Jakmile něco cokoli okázale či i méně okázale odmítám, hned se mi to naservíruje a já to žiju. Jednoduše nikdy nesmím říct: „Já bych nikdy nemohla….“ Osud mi záhy bez meškání ukáže, že i já můžu.

Během událostí posledních měsíců mě uváděly v úžas tisíce lidí sdílejících jasné neonácovské provokační hoaxy, podporující xenofobní a rasistické nálady v zemi. I komentáře lidí k nim.

Nemám v úmyslu, vlastně to ani není v mé moci, současné události nějakým způsobem hodnotit.

Z hlediska historie lidstva se civilizace neustále proměňují v čase, vznikají a zanikají, Zeměkoule bez přestání mění svoji tvář, nic tu nebylo, není a ani nebude nastálo.

O „svoje zadky“ se ale bojíme všichni. Jenže někteří se i navzdory svému strachu snaží pomoci člověku jinému, onomu bližnímu svému, v nouzi.

A já tedy, kritik těch co sedají na hoaxy jak včelky na med, neboť se jim hodí do krámu, jsem taky na jeden kolosální skočila. To abych si moc nevyskakovala.

Když rodinně oblíbený a všeobecně uznávaný filosof Michel Onfray poslal do éteru tuhle citaci z bible

„Amenez ici mes ennemis, qui n’ont pas voulu que je règne sur eux et égorgez les en ma présence “ dit … Jésus. Évangile de Luc (19.27).

nepochybovala jsem o tom, že Michel Onfray ví co dělá.

Ověřila jsem si, že verš ve francouzském překladu bible takhle skutečně stojí, jenže v celém kontextu (jak mě taktně upozornil i Vojtěch) vyznívá jinak.

Já ale věřila, že v tom všem bude jistě nějaký fígl, kterým nás všechny Michel Onfray oslnivě překvapí, ale…nic. I Michal Onfrey je jenom mýlící se člověk, protože kdyby v tom byl nějaký záměr…

Tak to na svoji omluvu a k dotvrzení rčení „Důvěřuj, ale prověřuj.“

Predátoři domácí

Od včerejšího večera přibylo na statku sedm nových obyvatel.

Tři strašilky a čtyři koťata. Chtěla jsem ta koťata vyfotit, tedy vyfotit všechna čtyři pohromadě, neboť jsou moc hezká a roztomilá i tím, jak je každé jiné, ale nedokázala jsem to, i když jsem je měla všechny čtyři v posteli.

Na statku hnízdí stovky ptáků a ptáčků, někteří trvale v dutinách stromů a ve všech možných i nemožných hnízdech, někteří přilétají a zase odlétají podle svých potřeb, jako třeba teď na podzim, kdy desítky sýkorek z okolních lesů vystřídaly vlaštovky, které nás s koncem léta, když jim došly mouchy, opustily.

Zpěv ptáků, jejich pozorování, na mou duši působí jak balzám a balzámy moje duše potřebuje. Na statku je jich tolik díky skutečnosti, že ve vsi všude kolem nás žije spousta koček a přesto, že kočky jsou krásné a přítulné, jsou to zabijáci a do ptačích hnízd se dostávají snadno. Jenže ne do korun stromů u nás na statku, tady střeží Čampa, která, i ona, je taky zabiják a kočky ráda nemá.

Koťata jsme si pořídili nejen z lásky a obdivu ke kočkám, ale i proto, že na statku se díky jejich absenci množí nejen vítaní ptáci, ale i nezvaní hraboši všeho druhu, kteří jsou taky sice roztomilí, jenže škodí nám lidem a to nejen tím, že kradou vajíčka.

Sblížit koťata s Čampou se nám možná podaří. Jinak nezbývá, než běh věcí nechat na přírodě.

Zabíjení je prostě součástí zvířecí přirozenosti.

Naivní rebelka

Z pohledu mého, zřejmě na rozdíl i od podhledu Božího, je tenhle náš lidský svět úplně pomatený. A my, navyklí už za celá tisíciletí na tu pomatenost, si v něm poddaně žijeme a řešíme si tak maximálně svoje žabomyší války.

Nad do absurdity už dovedenými zbraněmi k vzájemnému ničení lidí lidmi, smrtelníků smrtelníky, nad tímhle vrcholem lidského šílenství, se už ani nezamýšlíme.

Historie lidstva i jeho současnost je prostě jedno velké šílenství. A budoucnost na tom jen těžko něco změní.

Přesto je to nádherný svět, ten zázrak na Zeměkouli, který si jen kratičkou chviličku můžeme my, narození šťastlivci, prožít. Z nicoty jsem vzešli, do nicoty se vrátíme. Netrápíme se, že jsme před tím nebyli, ale s tím, že nebudeme, se vyrovnat, skutečně přirozeně se vyrovnat, neumíme.

Právě nejspíš k utišení zoufalství z bezmoci nad smrtí vznikly rozličné víry, neboť jedno mají všechny společné – víru v posmrtný život. Jenže právě tyhle víry paradoxně víc než cokoli jiného, rozviřovaly a rozviřují nenávist mezi lidmi. Ať už hlásají cokoli.

To jsem tedy vysekla výlev!

Vdechuju podzimní, usychajícím listím provoněný vzduch. Vdechuju ho radostná a vůbec nevím, kde se ta radost ve mně vlastně bere. V tak nelogicky zařízeném světě.

Ráno jsem trpěla, když jsem musela maličké dětičky budit za tmy, aby včas autobusem odjely za svou povinnou školní docházkou.

V sobotu se ale mění čas, bude to o kapičku příjemnější zas.

O sugestibilitě strachu

Strach mně neovládá. Co se pocitu strachu týče, jsem to většinou já, kdo má nadvládu.

Nebála jsem se zůstávat docela sama celé dlouhé měsíce v každém ročním období na chalupě. I když to „docela sama“ není tak úplně přesné, protože jsem kolem sebe vždycky měla psy.

Chalupu jsem noc nezamykala, v teplých dnech dveře chalupy ani nezavírala, všechna okna dokořán, ačkoli mě Oleg v jednom kuse nabádal, ať se zavírám a zamykám a můj argument, že kdo sem bude chtít vlézt, stejně sem vleze, neuznával a líčil mi, jak lákavé jsou moje dveře dokořán pro psychopata. Jenže já nikdy žádného psychopata v lese neviděla, jen švarného hajného.

I když jsem někdy za noci nad detektivním příběhem zaslechla ránu z pušky, rozléhající se nad lesy, to jak hajný střílel na lišku, dokázala jsem strach ovládnout, jen jsem se na chvilku zachvěla, protože rána z pušky příjemný zvuk není.

Detektivky a horory jsem ale raději v samotě chalupy číst přestala A to po té, co mi zrovna ve chvíli, kdy můj oblíbený detektiv sledoval vraha, co za noci v lesní boudě rozřezával ženské tělo, někdo projel silným světlem baterky postupně všechna otevřená okýnka. Působilo to, jako by kolem okýnek oken projelo auto, ale to možné nebylo.

Odhodila jsem okamžitě peřinu, protože už vím, že pod peřinou se strachu neschováš, obtočila jsem tělo tím, co bylo při ruce a z okénka na celé údolí mocně zakřičela: „Je tu někdo?!“

Nic. Místo aby se hajný přiznal: „Buďte klidná, to jsem já, hajný z vašeho lesa,“ Jen ticho a tma.

Ale tehdy jsem víc než jindy pochopila, že strachu je potřeba neohroženě vyjít vstříc. To moje zakřičení mě uklidnilo.

Ani tady na statku se nezamykám a v tom krásném horkém létu jsem za celou dobu dveře stavení ani nezavřela, mám tu Čampu.

Nebojím se tu, ale včera jsem závan strachu pocítila. Nechtělo se mi usnout, krb vesele plápolal a já si pustila hororový seriál. U filmu se bojím docela ráda.

Jenže najednou jsem pocítila strach doopravdy. Čampa začala na dvoře podivně tiše kňučivě poštěkávat, něco sklouzlo do vany a po té cosi zavrzalo. A ze stěny naproti mně na mě zírala ta děsivá tvář. Zaklapla jsem počítač, zhasla jsem lampičku, abych tu tvář neviděla a… začala se strachy potit pod peřinou. Tu strašlivou tvář jsem viděla pořád i za zavřenými víčky, Čampa začala tiše výt.

Co to tu blbnu?!

Rozsvítila jsem neohroženě lampičku, vyšla na dvůr, kde se Čampa snažila ukořistit ježka, ježka jsem uklidila do bezpečí za vrata a než jsem si znovu lehla, sundala jsem masku ze zdi a položila ji nahoru na knihovnu, tváří dolu. A bylo po strachu.

003

Ačkoli mi to ráno připadalo směšně pošetilé, raději tu masku na té skříni nechám. Maska za noci, jen světlem lampičky osvětlená, vypadá prostě jinak.

S A D O M A S O

Zatímco se nad vesnicí rozléhá mocné hýkání sousedova osla Matěje, kterým radostně vítá svoje páníčky, Adventisty sedmého dne, vracející se z jejich pravidelného sobotního společenství s věřícími a Bohem (neboť dobrotivý Stvořitel po šesti stvořitelských dnech odpočinul sedmého dne a ustanovil sobotu pro všechny lidi jako památku stvoření), kluše vesnicí muž s nasazenou koňskou hlavou, zapřažený do sulky a poháněný bičíkem v ruce ženy. Není to žádná atrakce pro děti. To kněžky slavné Dominy,  jejíž království sídlí na kraji naší vísky, ženou před sebou svého otroka.

A já v pestrém sobotním podzimním odpoledni, opřena o kmen ořešáku, upíjím ze své číše, zatímco nejstarší z mých synů zručně stahuje kůži z berana. V trávě se zlátnoucím listím leží odříznutá varlata, dívám se na ně nostalgicky a nemluvím o tom, co jsem se právě dočetla:

„Nejlepší afrodiziakální účinky mají varlata beranů a hřebců.“

Opravdová delikatesa, dodávají jejich jedlíci.

Přestavlky

(Letecký snímek je už čtyři roky starý. Kdyby byl z letoška, spatřili byste na louce směrem k Řípu i naše stádečko.)

Není kam šlápnout

Dvůr i zahradu pokryly skořápkoviny.

005

O jejich zázračné prospěšnosti pro lidský organismus není pochyb, ačkoli zbavit se kalorií ze sedmi ořechů nabitých, znamená prý 40 minut chůze. Tak dlouho nikdy nechodím.

004

Nejlepší dárek pro mě. Tvrdé a vyzrálé.

I kdybych dostala ten nejcennější šperk, hned bych ho za kubíky vyměnila.

Vzduch voní čerstvou svěžestí. Dny jsou krásné. Krásné tím svým podzimně nostalgickým způsobem.

Není to hra na život, je to život, který je hrou

Jsou lidé, kteří prožijí celý svůj život od svého prvopočátku až do svého konce bez výraznější změny životního stylu. Ne tedy, že by se oni sami v čase neproměňovali, ale ze základních zajetých kolejí svého života se příliš nevychýlí. Až tedy na předpokládané drobné výstřednosti dané věkem, třeba v době teenagerovské či v období senility.

Tak k těm já nepatřím. Během svého dosavadního bytí na Zemi jsem, díky rozličným okolnostem, prožila už více, sobě až do absurdit si nepodobných, životních stylů. A to paradoxně i navzdory tomu, že, jak jsem o sobě přesvědčená, vnitřně zůstávám pořád stejnou. Ne tedy, že bych nikdy na nic neměnila svoje názory, ale vnímáním, cítěním, pohledem na svět, svou podstatou se neměním. Se sebou osmnáctiletou bych si docela jistě rozuměla stejně dobře, jako třeba se sebou třicetiletou.

Do svých dvanácti let jsem brala život závažně. Od svých dvanácti let beru život jako hru. Riskantní trošku hru, vyhrát v ní nejde. Ale jde pořádně si ji užít.

Každý z těch životů jsem žila ráda a do žádného z nich bych se nechtěla vrátit.

Pečené kachny?

Nejdřív se roští nasbírá, polena nařežou a podpálí se v peci.

005

Teď jsem ale trošku předběhla. Nejdřív kachna snese a vysedí vejce. Pak společně vychováme kachňátka. Jestli se nám to podaří u téhle říjnové várky, tak to bude zázrak.

047

Takže rozhoříme pec a necháme ji dlouho dlouho hořet (tuhle fázi miluju), až se docela rozpálí.

012

Polena necháme dohořet. Popel rozhrneme a vložíme pekáč s osolenými a pokmínovanými kachnami do pece. Nepodlíváme! Ani kapku.

Z pece se okamžitě začnou ozývat božské zvuky pečení a line se po celém domě božská vůně.

026

Pohupujeme se v relaxačním křesle, sledujeme jak kůrčička zlátne, vdechujeme mámivé vůně, upíjíme z číše.

044

Rituál je završen.

(Přijdou-li na návštěvu vegetariáni, upečeme v peci třeba pizzu.)

Jedu podle pravěkých pravidel

Mým úkolem je udržovat oheň. Aby nevyhasl.

A pak sbírat ty plody.

033

Kdo se nikdy neprodíral k spící Růžence, jen stěží pochopí.

Žádný princ, na buzení nabuzený, jen zkrvavělé moje dlaně.

Třeba časem nějaké to princátko  šípkovým čajíčkem pohostím.

Taky oříšky v trávě sbírám a louskám a louskám, žádné šatičky si ale nevylouskám.

039

Nastal podzim (Na Starém Bělidle).

Vlaštovky ufrnkly bůhví kam, zůstali tu se mnou jen vrabčáci. A taky netopýři.

042

I když i večerní Slunce  ještě pořád hřeje.

047

I posedět podvečerně jsem si mohla, o lidském bytí rozjímala…

Houpy hou krávy jdou…

Po korunami stromu staletého.

A ráda viděla bych, co viděl on…

067 068

Ještě pár jablek na křížaly.

055

A pak už jen večer večer večer nad knihou, hou, hou.

018

Světoobčanka Mirka

Takhle by nejspíš mělo ve stávající době znít jméno mého blogu. Za Pražskou Češku mi bývá v těchto dnech dosti trapno.

Často myslím na to, jak Na statku, v Kobylisích, či na chalupě v Orlických horách vytvořit domov pro rodiny krásných Syřanů.

Nejspíš bych si tím popudila proti sobě jejich nebezpečné nepřátele a nemyslím tím nepřátele české, z jejichž davové psychózy mi naskakuje husí kůže. Nicméně díky této živě prožívané psychóze jsem snad i pochopila podstatu všech pogromů historie, nad kterými mi zůstával po celý můj život rozum stát.

Máme čtyři syny a za pár dní se narodí naše deváté vnoučátko.

Kdyby krev Syřanů kolovala v krvi mých pravnoučátek, tak to by se mi líbilo moc.

Ať už se za imigrací lidí bez domova skrývá cokoli, příroda je moudrá. Z krve, která se nemísí, vzejdou časem zdegenerovaní lidé. O tom pochyb není ani v říši zvířat.

Je jisté, že Evropě, víc než přistěhovalci, hrozilo „vyhynutí“. Děti se nerodí. Spoustu lidí zůstává bezdětných, singl. Spousta lidí dává přednost svému pohlaví, ze kterého děti nevzejdou, spoustu manželských párů děti mít nemůže. Rodí se děti ze zkumavek. Nic z toho nekritizuju. Lidé s opačnou orientací patří patří mezi moje přátele, stejně jako lidé, kteří zůstávají singl.

Příroda si ale dokáže poradit, byť někdy docela brutálně.

I tohle je jeden z jejích tahů, který já, navzdory většině, shledávám pozitivním.

Je překrásný podzimní den.

Moje pověst nejspíš už vsí letí

024

I beránky to pobavilo, i když být jimi, do smíchu mi moc není. Jenže beránkové se smějí. Budoucnost? Jen přítomným, šťastní, žijí.

Tihle beránci byli odstaveni, aby krvesmilství bylo zabráněno. Nově zakoupený Ferda se už o své ovečky stará, tak vášnivě, že i kus stodoly rozbořil.

032

Odstavení beránci velice rychle spásli přidělený jim terén, já viděla, jak jim zachutnalo listí stromu, u kterého jsem nikdy žádné plody neviděla. Kam dosáhli, větve okousali, a tak když jsem jim po ránu v županu nesla kbelík s jablky, napadl mě geniální nápad. Zašla jsem pro pilku a jednu tu listnatou větev k okousání se snažila upilovat, už mě ale ruka ve výšce bolela, zrezatělá pila byla tupá. I já byla dost otupělá.

Ale…stála jsem na jakémsi malém kopečku a tak jsem se z toho kopečka statečně odrazila, ve skoku se naříznuté větve chytla, a zůstala na ní v černém županu, rozvírajícím se pomalu jak křídla umírajícího havrana, viset, v naději, že ji vlastní vahou časem dolomím.

A právě v tom okamžiku slyším sousedské:

„Brýpoledne.“

V odpověď větev, na obrázku po levici beránků, praskla.

Jen pro silné nátury se smyslem pro něhu vpravdě nezvyklou

„Co je to morbidní?“ zeptal se Atanáš, já si vzala na pomoc internet, ale moc jsem si tím nepomohla.

Čampou cloumá touha po mateřství. Nezvládli jsme letos její připuštění a tím pádem prožili ledacos.

Nejdříve chtěla Čampa (jak mladý býček) mě, ne tedy za dítě, ale za ženicha. Později mě vyměnila za obrovskou tlustou houni, kterou vytvarovala do pohodlného hřejivého oválu.

Uondána časem náruživým obcováním, začala hledat nebohá Čampa svoje nenarozené děťátko. Ve chvíli, kdy uloupila z dětského pokojíku i ručně šitou panenku, bez které Tea neusne, našla jsem pro ni obrovské lvíče, co se jí náramně podobalo. Jenže Marko, že plyšák je jeho a že ho nedá. Marné bylo moje přemlouvání, ať Čampě lvíče nechá, že už si ho adoptovala, že se o něj hezky stará a navíc, že  vypadá skoro úplně jako ona.

Marko zapíchl oba své něžné ukazováčky do vytřeštěných očí lvíčete:

„Nevypadá, oči má jiný než Čampa, zelený a veliký!“ nekompromisně popadl nechutně oslintaného plyšáka do náruče a odnesl si ho k mamince na vyprání.

Našla jsem tedy zoufalé feně další náhradu a uklidněná Čampa adoptovala plyšovou kočičku. Čampa se vzorně o kotě starala. Když bylo třeba a na zahradu vběhla nějaká z cizích koček, o kterých je Čampa přesvědčená, že je musí v rámci pohody na statku zakousnout, zahrabala plyšáka do bezpečí doupěte v hlíně.

Časem moje estetické cítění už nezvládlo pohled na kdysi bílé roztomilé plyšové koťátko a já přesvědčena, že Čampa je už mateřstvím dostatečně nasycena, vhodila ucumlaný chumáč do popelnice, netušíc, co tím způsobím.

Čampa když přišla i o své poslední dítě, adoptovala si tajně živé kachňátko, už trošku odrostlé. Jenže to její péči nevydrželo.

Dětičkám jsem řekla, ať pohřbí mrtvé kačátko na kompost, ale ony že ne, že ho chtějí uvařit a že si ho samy oškubou. Nebránila jsem jim a šla natočit Čampu, která zrovna objevila hlodavce, v jejíž chytání je velmistr.

Ovšem ani tohle nebyl ještě konec. Dětičky opravdu kachně v horké vodě oškubaly, naštěstí se mi ale podařilo přeci jen je přemluvit, že ho nesníme, ale pohřbíme. Šly ho tedy zakopat.

Šla jsem za nimi a slyším:

„Ahoj mami a tati, to jsem já, vaše děťátko.“

Tea stojí v ohradě pro kur domácí před kachní rodinkou, v ruce provázky a po zemi poskakuje oškubaná marioneta.

Kobylisy bez tebe nejsou Kobylisy

Řekly mi nezávisle na sobě, přesto obě docela stejně, dvě moje krásnédcery. Ta dvě slova „snacha, tchýně“ nějak nemůžu do svého slovníku zařadit.

Po téměř pěti měsících jsem navštívila Prahu. Opustila jsem oázu za kamennou zdí, kde „vlci dávají dobrou noc“, kde jeden soused vyká svojí babičce a druhý říká otci svojí ženy pantáto a taky mu vyká. (Zasadila jsem si do role pantáty Olega a srdečně hlasitě se zasmála, ačkoli jsem tu docela sama.)

V Praze jsme obědvali u Švejka, pěkně po česku, už jsem měla absťák, protože ačkoli na statku, po česku se tu nevaří. Až na ty kachny s hlávkovým zelím a veselskými bosáky, na které ale ještě zatím pořád nedošlo.

Život!

300

Sestřeničky. Moje dvě pokračovatelky, ze čtyř mých vnuček a čtyř vnuků. Nesmrtelnost jim ale předat nemůžu.

I ty dětičky mě mají rády, nikdy by mě nenapadlo, že člověk může dostávat denně tolik pusinek (hlavně od chlapečků). Já jsem coby dítě takhle spontánně sama od sebe žádnou ze svých babiček nelíbala ani nehladila, i když jsem je taky měla moc ráda. Tyhle dětičky projevují svojí lásku neuvěřitelně. Fyzicky i jinak.

Dala jsem jim před pár dny 250 Kč, ať si u “ Číňánka“ koupí, co se jim zachce. Táhnou se nazpátek s těžkou taškou, smějou se jak blázni a z tašky vytáhnou dvě lahve mého oblíbeného vína a navrch ještě sáček („A kafe!“) Jihlavanky. Jihlavanka mě pobavila. A pro sebe? Pro každého jedno lízátko uvnitř se žvýkačkou.

A přesto, přes ty všechny radosti, přepadají mě tu a tam prapodivné úzkosti, ne tak bolestně svíravé, jako onehdy, když se mě zmocnil jednoho rána, po noci probdělé s přáteli u ohně, pocit prázdnoty, ale jen takové jemné nepokojné chvění.

Tak už jsem zase „doma“. Neklidný šum velkoměsta se proměnil v…ne, není to ticho, je to tichá energie.

161

Životodárná.

Ostrá pila, co víc si přát? aneb Slepičí zakvoknutí

Bílešedomodrá obloha, ne až tak depresivní, i když vzpomínka na tropy zabolí. Krb už několik dní nezapaluju, nevyhasíná totiž. Vzduch je čerstvě svěží, k řezání dřeva na zimu jako stvořený. Řežu tedy dřevo.

Zmatená kachnička snesla vejce, chce na nich sedět, nechala se zřejmě zmást předchozími teply, nebohá.

Kačer dohlíží na svůj houf. Už to nejsou roztomilá kachňátka a ti, kdo je poznali, je jíst nechtějí. Ne tak ale já, já beru život prostě se vším, co přináší. Na jaře euforická radost z kachňátek, na podzim kachní orgie.

034

V tomhle bahňáku jsem mezi plovoucími  kachnami a kachňátky, bylo to v těch vedrech, našla sedět tři rozkošné holčičky, tří barev. Nemohla jsem běžet pro foťák a jim říct, počkejte chvilku, já vás vyfotím, i když by to byl snímek tedy vskutku luxusní.

Pokaždé stejní lidé (ti sami se sebou nespokojení) nadávají v létě na horko, na podzim na plískanice, v zimě na sníh a mráz a na jaře? na jaro snad nadávat nikdo nemůže. Já měla vždycky ráda střídání ročních období. Proměny vonící omamně rozdílnými vůněmi.

Ale v dnešní svěžesti stejně přece jen tak trošku čekám na babí léto.

Slepičky nesou zatím vesele, na budoucnost nemyslí.

013

040

Taky na budoucnost nemyslím.

Představa o ideálu krásy, harmonie, dokonalosti

Noc splněných přání pod nebem meteorického roje. Jedna z těch nádherných, ještě horkých letních nocí, kdy nebe je tak nízko a tak hluboké.

V houpacím lehátku nechala jsem se opájet krásou tajemného světa a marně se snažila přát si něco rozumného, když hvězdy padaly.

V tom mě oslovil něžný, trochu uplakaný hlásek:

„Bez Panenky neusnu, říkala jsem ti to.“

116

Hledaly jsme ji před tím marně celý večer.

„Dneska už ji nenajdeme, najdeme ji zítra, vezmi si méďu nebo poníka.“

„Mám oba, ale stejně neusnu.“

„Tak počkej,“ vstala jsem a po pár krocích bosou nohou v jeteli šlápla na něco měkkého. Byla to ona, nezaměnitelná, ručně šitá hadrová panenka, kterou Aleš koupil od brazilská stařenky sedící na kraji prašné cesty.

017

Tea si s jásotem přitiskla panenku k tváři a běžela s ní do postýlky.

A protože Loan a Vany chtěly taky takovou, ušila Lety, která se učila panenky šít už jako malé dítě, ještě dvě. Každou jinou, samozřejmě.

004

Od těhle panenek tu a tam nacházím nějakou končetinu odpadlou i hlavu někdy, od psa či myší okousanou, jinak leží osamoceny v proutěném košíku, nikdo je do rukou nebere a i mně, jak jsem je chtěla vyvenčit, nebyl dotek jejich tělíček zrovna příjemný. Vlasů jsem se pro jistotu ani nedotkla.