Chtěla jsem jednu kozu, ale budu mít hned dvě, aby jim smutno nebylo

Tak o tom jsem hned po ránu chtěla psát, jenže mi to pak, vzhledem k nastalým událostem (ne tak docela neočekávaným) nešlo.

Článek to měl být totiž humorný, o tom, jak se budu učit dojit, jak vyměním sekačku za kozy a víno za kozí mléko…ehm…

Jenže humor mě hned s ránem přešel.

Už je večer, krb žhne, já taky, jenže místo romantiky si tu myslím na…no dobrá, už tedy žádná politika…

Úštěk

Proběhlo (lepší výraz sotva najdu) už dvanáct dnů od chvíle, co jsem spadla do jámy a pan doktor, co mi berle předepsal, hrozil nade mnou vztyčeným ukazovákem:

„A žádné domácí práce!“

Tím mě pobavil.

Předevčírem jsem si naordinovala, já odpůrce medikamentů, indometacin a včera…

008

Podzim svůj zářný vrchol sice překročil, včerejší listopadová neděle byla ale jedna z těch snových.

075

Během noci jsem se probudila a vyšla do pořád ještě svěže zelenajícího se dvora pro poleno, pozorována přátelským halloweenským Dýňákem,

021

co mi sahá až nad kolena. Tmavomodré, jen lehce do černa zbarvené nebe, jak kulisa z pohádky prosvícené hvězdami, slibovalo další snový den. Dnešní ráno se ale tomu ránu včerejšímu, prohřátému jak kdyby na nás po ránu soucitně dýchla Afrika, nepodobá.

Další nešťastná sýkorka zalítla do kuchyně, přežila ale, koťata už se zabydlela venku, na útulné půdičce, kde i já se chtěla zabydlet. Čampa je zatím do svého dvorství přijala a pohled na ni a čtyři skotačící koťata zvedá náladu.

Po Kobylisích se zatím možná ještě toulá osamělý kačer, co předešlé noci přeletěl přes plot, protože se ocitl na docela jiné zahradě, než na té své a vydal se nejspíš hledat svoje hejno.

C’est la vie…

Nebe s ránem teď nemodrá, Slunce i Měsíc se zahalily do světlé šedi, zahrada i dvůr do mlžného mrazivého tichého oparu.

Do skleněných okenních tabulek, kterými ze svého zbytečně širokého lůžka pozoruju zlatavé listí jak smutně hnědne, narážejí ptáci v plném letu, jako by někdo do mých oken občas hodil bramborou. Nelekám se už.

Vešla jsem do chladné ještě kuchyně připravit si snídani a chvilku mi trvalo než jsem rozeznala v těch podivných věcech ležících na dřevěných prknech podlahy peříčka. Ze sýkorky nezbyly ani pařátky. Škoda, Tea by si je mohla dát do sbírky. A ani zobáček nezbyl, jen těch pár delších peříček a já zkusila hádat, jestli patřily koňadře nebo snad modřince?

Do stavení vlétávají ptáčkové nedodělaným ještě pokojem v patře a někdy slétnou ke mně do přízemí. Vylétnout sami už ale neumí..

011

Jako například před pár dny tahle koňadra. Měla větší štěstí. I když, kdo ví?

Sbírala jsem peříčka a kolem nohou se ke mně proplétavě lísala čtyři přítulná neviňoučká koťátka. Předla blaženě.

019

Zamračila jsem se na ně: „Predátoři!“

Někdy nad statkem proletí se strašidelným burácením hrozivá stíhačka. Docela nízko. Přestavila jsem si, jak pouští na střechu nade mnou bombu.

Pohladila jsem koťata.

“ C’est la vie…“

(A pomyslela na Karla Gotta.)

Cukrová vůně pálící se vydlabané řepy

Mámí mně v zlatistých večerech venkovského podzimu, vrací mě omamně do dětství.

Řepy, které jsme tenkrát vydlabávali, měly tváře strašidelné. Ne roztomile strašidelné jako veselé tváře rozsvícených oranžových dýní.

Ulicí to vonělo nasládle a za okny z hlínou pročichlých hnědých kostrbatých obličejů děsuplně svítily oči a bezzubá téměř ústa vítala ohnivým chřtánem naše zemřelé předky a zlomyslné duchy odháněla.

Hážu do spamů jednoho Američana za druhým

Někdy je to i Kanaďan, párkrát i Brit a jednou Skandinávec. Samí hezouni s postavením. Tedy tím si nejsem u všech jistá. Možná tak v mém věku, ale spíš o něco mladší.

Uhlazení hezouni ale můj typ nejsou. A i kdyby byli? Co je tohle za sbírku? Že by američtí agenti snažící se rafinovaně proniknout přes Čechy do blízkosti Ruska?

Některý týden se mi jich na skypu přihlásí i několik. Trvá to už několik měsíců.

Je tu tedy možnost, že se to děje nějak přes WordPress, protože na svém gravataru uvedený skype mám. A dneska jsem pátravě zjistila, že ho třeba včera otevřelo 47 lidí.

Někdy bývá na nějakou dobu ticho po pěšině, ale zatím mě nenapadlo zjišťovat, jestli to má nějakou souvislost s publikací mých spotů.

Tak nevím, šlapu si po štěstí? Nebo je to nějaká internetová past?

Raději ale nebudu nic riskovat a tak dneska i Tobě, fešáku Franku Johnsone, adieu.

Padla jsem do jámy

Tedy ne že bych ji jinému vykopala.

Poznala jsem tím pádem poklid Podřipské nemocnice a vžívám se do role člověka o berlích, ačkoli vědomí přechodnosti mého stavu nedovoluje mi brát berle náležitě závažně, naopak mi ony zdravotní pomůcky, k mým vlasům ladící, dodávají ještě více na rozvernosti. Mladí řemeslníci polena ke krbu mi přinášejí a já se hřeju v plamenech a poklidně si tu píšu bez výčitek, že bych raději podzimní listí hrabat měla.

Rčení o jámě ke mně docela jistě nesedí. Já nikomu žádnou vědomě nevykopu. Jsem moc velký dobrák, jak mi často moje maminka opakuje. Takový od kosti.

Zato „Od odříkaného chleba největší krajíc“, tak tohle pořekadlo v mém životě zdomácnělo fatálně. Jakmile něco cokoli okázale či i méně okázale odmítám, hned se mi to naservíruje a já to žiju. Jednoduše nikdy nesmím říct: „Já bych nikdy nemohla….“ Osud mi záhy bez meškání ukáže, že i já můžu.

Během událostí posledních měsíců mě uváděly v úžas tisíce lidí sdílejících jasné neonácovské provokační hoaxy, podporující xenofobní a rasistické nálady v zemi. I komentáře lidí k nim.

Nemám v úmyslu, vlastně to ani není v mé moci, současné události nějakým způsobem hodnotit.

Z hlediska historie lidstva se civilizace neustále proměňují v čase, vznikají a zanikají, Zeměkoule bez přestání mění svoji tvář, nic tu nebylo, není a ani nebude nastálo.

O „svoje zadky“ se ale bojíme všichni. Jenže někteří se i navzdory svému strachu snaží pomoci člověku jinému, onomu bližnímu svému, v nouzi.

A já tedy, kritik těch co sedají na hoaxy jak včelky na med, neboť se jim hodí do krámu, jsem taky na jeden kolosální skočila. To abych si moc nevyskakovala.

Když rodinně oblíbený a všeobecně uznávaný filosof Michel Onfray poslal do éteru tuhle citaci z bible

„Amenez ici mes ennemis, qui n’ont pas voulu que je règne sur eux et égorgez les en ma présence “ dit … Jésus. Évangile de Luc (19.27).

nepochybovala jsem o tom, že Michel Onfray ví co dělá.

Ověřila jsem si, že verš ve francouzském překladu bible takhle skutečně stojí, jenže v celém kontextu (jak mě taktně upozornil i Vojtěch) vyznívá jinak.

Já ale věřila, že v tom všem bude jistě nějaký fígl, kterým nás všechny Michel Onfray oslnivě překvapí, ale…nic. I Michal Onfrey je jenom mýlící se člověk, protože kdyby v tom byl nějaký záměr…

Tak to na svoji omluvu a k dotvrzení rčení „Důvěřuj, ale prověřuj.“