V dnešním ránu jsem si připadla jak kuchař Jiřík, myslím, že to byl kuchař Jiřík, z jedné pohádky, hrál ho Petr Štěpánek a ve slunečném ránu roznášel po zámku snídaně a úsměvy a všem písní přál:
“ DOBRÉÉÉÉ RÁÁÁÁNO! KRÁÁÁÁSNÉ RÁÁÁÁNO! KRÁSNÉ RÁNO! DOBRÉ RÁNO!“
Skoro jsem, stejně jako Jiřík v té pohádce, tanečně poskakovala po Kobylisích a měla radost jen tak.
Pak si doma zasednu před monitor… a začal útok. Zřejmě jsem se i mravencům zdála sladká. Nebo jsem je tou pohádkovou písní přivolala a mravenečkové mi chtějí pomoci vyčistit po dětech drobečky z klávesnice.
Nechci je tu ale. Lezou mi do rukávů.
Pražská Češka 
Jinak dělám hrozné věci. Šiju si na sebe další bič. Něco na způsob „od odříkaného chleba největší krajíc“.
Kupuju kopačky a nafukuju míč. Přihlásila jsem Jardela do Admiry.
Nejspíš nastoupím kariéru kobyliské roztleskávačky.
zkus prirodni odpuzovace, treba levandule jim pry nevoni… ale musi se casto obnovovat a musis zjistit, co presne nevoni tem tvym… a sypat jim to pokud mozno tam, odkud se dostavaji do domu
Tak už jsem rozpárala jeden levandulový polštářek…
jeje, ja jsem nenapsala, ze by to melo byt pokud mozno cerstve… ale treba to bude fungovat i tak?
Nezafungovalo to, byla vyčichlá levandule.
Ale vysypala jsem do míst výskytu pálivou červenou papriku, celej pytlík, jak jsem si ho onehdá z Maďar dovezla a po mravencích se slehla zem. Zatím.
Děkuju za čichovou radu, Sedmi.
tak snad je to vypudi na stalo 🙂 kdyz ne, chce to zkouset… a nesmi byt v dome tou dobou nic, co by jim chutnalo napr. drobky vsude atd… coz je uznavam dost tezko proveditelna rada, pokud mas male deti v byte, ze…
používám takový pěnový sprey na konci s trubičkou. Tím obejdu všecky okna a dvěře. Jednou postříkané místo žádný mravenec nepřekročí.
Pokud se navzdory paprice mravenci navrátí, poprosím Tě o podrobnosti, Ratko.
Taky existují takové umělohmotné čtverečky cca 10x10cm, „domečky“, a ty fungují. Ale nevím, na jakém principu – jestli to odpuzuje, anebo vraždí.
Já postřikovala sprayem proti lezoucímu hmyzu, mraveci postříkané místo přelezli a běželi někam chcípnout. A zanedlouho se vrátili a díru do zdi u okna vyžrali ještěvětší a znova tam bydleli, tak jsem zase stříkala okolo a až napotřetí přímo do díry 😦
Takže spray Biolit proti lezoucímu hmytu moc nedoporučuju.
Pálivá paprika se zatím zdá účinná.
Domeček – o něm jsem se taky dočetla. Ale domeček prý skončí plný mrtvolek a i když ty mrtvolky jsou maličkaté….
Zkus to po dobrym. Proč hned pálivá paprika? Najdi jejich šéfa, má takovej puntíkovanej červenej šátek, určitě se s ním dohodneš beruško.
No nevím, dneska nějak nemám na vyjednávání dost energie, nějak mi vybledly puntíky a chce se mi spááááááááááát…..
Taktéž se jim cestička překřížila čárou z Fluory, zubní pasty. V každém případě je třeba jednat rychle, vytrvale a vydržet, aby si dali zprávu, že tudy radši neeee.
Ach, Fluora! – ta ještě existuje?
CESTA NA „ZÁPAD“
Když jsem směla poprvé vycestovat na vytoužený „západ“, bylo mi třiatřicet let. Kristova léta. A já cestovala sama do Říma. Musela jsem doma zanechat své syny, jako pojistku mého návratu zpět. Povolení, cestovní doložku a devizový příslib jsem obdržela den před odjezdem, kdy už jsem v to prakticky ani nedoufala. Žádosti o povolení jsem psala až na ty nejvyšší instance a nad mým psaním musela i tomu nejzarytějšímu z komunistických pohlavárů ukápnout slza dojetí.
Beze všeho toho omezujícího teroru bych ale nikdy nemohla prožít emoce, jejichž vyvrcholením se stal přejezd přes hranici. Nebyla to hranice mezi dvěma státy. Byla to hranice mezi dvěma světy. Mezi nesvobodou a svobodou. Mezi přežíváním a životem (jak si naivně myslela).
Hranice z ostnatého drátu.
A já teď vjížděla do toho světa „volnosti a pravdy“. Tak jsem to alespoň v tu chvíli vnímala. Tak jsme to cítili my všichni, úzkostně šťastní v tomhle vlaku naděje.
Během celní kontroly se nikdo z nás ani nepohnul. Strnulí skutečným strachem, přežívali jsme tu chvíli napětí s bušícími srdci.
Nepřestávala jsem s obavami myslet na svou pastu na zuby. Na FLUORU. V ní jsem měla do ruličky stočený svůj malý poklad. Spodní stranou tuby z ohebného tenoučkého plíšku se snadno vymáčkl část obsahu a vložila ta tajná rulička bankovek.
Vlak se pomalu pohnul. Ještě chvíli jsme strnule seděli. V rukou navrácené doklady. Teprve, když se vlak s nezpochybnitelnou jistotou skutečně rozjel a bylo bezpečně jisté, že jsme na té druhé straně, pohnuli se i my. Vrhli se k okýnkům. V návalu dojaté jásavé radosti, v té lidské pospolitosti stejně prožívaného, se vlak rozezvučel šťastnými hlasy.
A kolovaly placatice a rozbalovaly se řízky.
Pak ty hlasy ztichly a u vlakových okýnek lidé z Československé socialistické republiky vdechovali vůně svobody.
A přikusovali k tomu ty řízky.
A pak, a to už další příběh, jsem na vlakovém mnichovském nádraží vysoukala z té neuvěřitelně parfémované zubní pasty dolarovou ruličku a celá jsem od ní zezelenala a provoněla jí nejen sebe, ale i celou mnichovskou čtvrť a…a…
Tohle se mně nepodařilo. Já se třásla jen před celníky na hranicích s NDR…
Pašovalas Salamandry, co?
Nebohé dětičky z toho musí mít v hlavě hokej; …Krteček, mravenečci… – krtka pak umlátíme lopatou a mravence odpuzujeme chemií kterou si čistíme zuby. No a zlého vlka úzkostlivě chráníme. Pak nemá bejt svět plnej magorů.
Magoři jsme všichni, my, úžasní lidé a naším opakem, tedy protikladem nás magorů, je…je kdo???
Á… koukám že bloggerka se už vyspinkala do růžova a pěkně se nám rozepsala. To rád vidím. Asi budeš právě sedět na zahradě, popíjet skvělé víno, konzumovat luxusní potraviny a kochat se úžasným světem.
Z toho poledního vínečka na Slunci mi včera rozhořely tváře…doslova rozhořely! Nejdřív jsem myslela, že jsem chytla snad nějakou alergii na syrového lososa.
Mirko, prodávám, jak jsem kdysi koupila..že prý solamyl se má nasypat mravenečků do cesty..no nevím, asi část armády se odléčila možná.. a nastoupily zálohy..
Děkuju Anino, zatím ostrost papriky zřejmě zabrala. Po té, ovšem, co se nedopatřením dostala i do dětských očíček.