Vegetariáni, tohle nečtěte!

Jen pro silné nátury. A to já taky jsem.

Na naší pražské zahradě chováme slepičky. Liliputky. Bohužel ne pro vajíčka. Slepičky je sice snášejí, ale kam, to ví jen jezevčík Pejsek, co si pěstuje svou krásnou srst. Ty slepičky tady s námi žijou ze stejného důvodu, jako třeba žabák Buldok, obří švábi, kudlanky nábožné, strašilky, rybičky.

A v pátek před odjezdem do hor jsem jednu našla ležet v trávě. Bez hlavičky. Normálně bych do toho nešla, ale na tu chalupu s námi jel můj bratr Libor se svou ženou Evou. A bylo jasné, že Eva do toho půjde se mnou. Slepičku jsme daly do igelitky a ačkoli to žádná z nás nikdy nedělala, chystaly jsme se ji oškubat, vykuchat a uvařit z ní polívku. Ten fakt, že jsem slípku našla na zahradě s ukousnutou hlavičkou, jsme zamlčely.

Slepička po oškubání vypadala jako vyhublé holoubátko. Holt liliputka. Taky měla podivně namodralé bříško. Pak jsem do ní píchla. Že ji vykuchám. Pracně vytopenou chalupu jsme museli ještě dlouho větrat. A mně došlo, že si vlastně ani nejsem jistá tím, kdy naposledy jsem ji viděla běhat po zahradě.

Polívčičku jsme si neuvařili. A zapili to litrem rumu. V grogu.

To jen, že tohle taky žiju.