Egomaniakální paranoický psychopat mi vzal vítr z plachet. Stejně jako stovkám milionů lidí.
Nepíšu. Tedy píšu i třeba šest sedm hodin denně, ale ne svoje myšlenky. Překlad. A díky tomu jsem objevila jednu povídku, kterou jsme kdysi s Olegem taky z francouzštiny přeložili. Tedy přeložili jsme tehdy celou knihu nesmírně zajímavých a na překlad náročných povídek. Jedno celé léto jsme se u toho hádali v šeru pokojíku, zatímco venku žhnulo slunce, abychom pak hotový překlad nadobro ztratili v nekonečném éteru. Tohle se stalo a bylo to strašlivé.
Hořké doušky
Několik vteřin před tím, než ho nadobro pohltila kalná, brčálová voda, znovu prožil ty chvíle.
Jakoby promítané zrychleným kinematografem, načítaly se mu právě prožité okamžiky. Deset, dvacet, třicet nejkrásnějších a nepochybně i posledních minut jeho života. Vtiskávaly se na gigantické promítací plátno jeho mysli, zmocňující se postupně hlavy, hrudi, břicha. Obrazy tříštící se do tisíců ledově třpytivých obrázků.
To listopadové nedělní ráno, pod jednou z těch neprostupných, zamlklých šedých obloh, které měl na svých samotářských procházkách tak rád, objevil, když přicházel na v tuto hodinu liduprázdný břeh, mladou ženu.
„Pomóóóc, pomóóóc…!“
Narovnal si na svých krátkozrakých očích brýle, aby lépe rozpoznal ve vodě se zmítající tělo. Naklonil se. Na jeho beztak už ohnutých zádech narostl hrb. Ve čtyřiceti letech jeho postava, zděděná po otci, postrádala sebemenší prvky ladnosti.
„Dobrý den, slečno!“ pronesl hlubokým, trochu nosovým hlasem. Nebýt jeho nepřekonatelného ostychu, býval by se klidně mohl stát rozhlasovým hlasatelem. Nebo televizním. Často si to před zrcadlem představoval. Hlavně v neděli ráno, před tím, než šli s matkou na mši.
„Pomóóóc…!“
„Slečno,“ sklopil oči: „nebo snad paní? Omluvte moji smělost, ale vypadáte tak mladě!…Koupat se v takovém počasí? Na tak lidu prázdném místě? Navíc…tak hezká?“ kousl se v rozpacích do rtů. No a co?! Řekl jsem to! Řekl jsem to!
Zakřičela, ona zakřičela: „Nekoupu se! Copak to nevidíte? Nevidíte že jsem oblečená? Pomozte mi přece!“
Všude kolem bylo ticho, jen vodní slípka tu a tam pípla. Pozorně se zaposlouchal. Bude to nejspíš lyska. Lyska černá. Pár jich tam hnízdilo. Svoje plovoucí hnízda si stavěly na propletených větvích, propojených s břehy řeky křehkými mosty z rákosových stébel.
Zaposlouchal se znovu do hlasu ptáka. Ozýval se jasným „ko-íí, ko-íí,“ prokládaným vysokým „pix, pix, pix“.
„Ano, jste oblečená,“ zašeptal neslyšně před tím, než zbrkle vyhrkl: „Ty šaty vám moc sluší!“
Z pocitem přistiženého provinilce se štípl krvavě do paže. No a co?! Řekl jsem to! Řekl jsem to! Konečně zklidněn: „ Ale…když se nekoupete, co tam tedy děláte?“
„Topím se! Já…se topím! Pomozte mi!“
„No tak, mějte přece rozum! Co se vám stalo?“
Jsou sdělení, rádoby uklidňující, a přitom vyhrocují úzkost. Jiná zase upokojí, aniž by člověk dobře věděl proč. Žena se z ničeho nic zklidnila.
„Spadla…spadla jsem do vody…“
„Skočila jste?“
„Spadla…!“
„Ze zoufalství?“
Ve snaze odpovědět vykašlávala vodu: „Co?.. cože?…jaké zoufalství?…“
On, náhle vzrušený: „Po nohou? Skočila jste tam po nohou? Jedna, dva, tři a… ?“ A téměř už bez sebe: „Žbluňk!..ach!“
Teprve teď si všiml prkna, kterého se držela.
„To je štěstí…to prkno…nejspíš si ho sama přinesla?“ šeptal si pro sebe.
„Pix, pix.“ zapípala černá lyska.
„Cože?…co?!“ ozvala se žena, aniž se dalo rozpoznat, komu z nich odpovídá.
„To prkno! To jste si sem přinesla?“
Siréna remorkéru v dáli zastínila odpověď ženy.
„Promiňte, dovolím si naléhat. Řekněte…to prkno…to jste si přinesla?“
Odevzdaně vykoktala: „Ne.. to..bylo..to už bylo tady.“
Samo sebou, ta konverzace ho těšila, jak přirozeně začala, bez zbytečných cavyků. Manýry nesnášel. Nemluvím si tu přeci jen tak sám se sebou? Vždyť dobře vidím, že ze mě oči nespouští. Dodal přesvědčivě: „Spásné záchranné prkno, ba, ba, na mou věru. Máte ho jistě proto, že neumíte plavat? Měla jste štěstí, že?“
„A vaše rty,“ ano, ano, řekl jsem to! vaše rty! vaše rty! vaše rty! „vaše nateklé, odulé, promodralé rty!…nafouklé, jako záchranný člun, nafouklé jako záchranný kruh, nafouklé jako dva záchranné kruhy tyrkysové barvy!“
„Je…je mi stra…strašná zi-ma…!“
Sundal sako a hodil ho ženě. Netrefil se.
„Musím přiznat, že tady moc teplo není. Vezměte si, prosím, můj kabát…nebo spíš sako. Matce všechno vysvětlím. Povím jí o svatém Martinovi, o křesťanském dobrodiní, o charitě, o přebytcích z Ameriky. Navíc to sako je staré. Moje matka také…když se to tak vezme.“
Dodal jistějším tónem: „Možná vám bude velké. Mně je zase trochu těsné.“
„Ko-íí! ko-íí!“ zakřičení lysky způsobilo, že sebou žena zděšeně trhla a polkla, zalykaje se.
„Přestaňte!… Přestaňte se už konečně na mě takhle dívat!… Běžte pro pomoc!“
Nepohnul se. Jen neslyšně pohyboval rty: „Ne, nepřestanu se na ni dívat, budu se dál na ni dívat. Nikdo mi v tom nezabrání. Stejně tady, až na tu strašnou kachnu, nikdo jiný není.“
Náhle vybuchl: „Dívám se na vás! Dívám se na vás ! Dívám se na vás, protože jste krásná! Krásná, jak východ z tunelu…“
Zalykala se. Hlava ji na okamžik zmizela celá pod vodou a objevila se, aby znovu zapadla pod hladinu a znovu se vynořila. Vlasy jí teď zůstávaly nalepené na obličeji, oči se kulatily jako terče v očekávání trefy. Jen s obtížemi slyšela hlas podobný ržání raněného koně: „Ne, neřeknu to matce. Neřeknu jí to. Nechám si to pro sebe. Jen pro sebe.“
Snažila se znovu zakřičet: „Pomóóóc, pomóóóc…!“
Čistil skla svých brýlí a mumlal neslyšným hlasem: „Ženy…obyčejně se nimi nebavím. Většinou se na ně ani nepodívám.“
Svraštil obočí: „Posloucháte mě aspoň? Posloucháte mě ještě?“
Ona, se zoufalou opatrností: „Poslouchám, ano…ano…ale… moje nohy! Proboha! Moje nohy!“
Opakoval po ní: „Její nohy, její nohy, její nohy!“ a snažil si je představit. Dlouhé, štíhlé, s křehkými, něžnými kotníky, nebo naopak masité, přičaplé, solidní, jako nohy od stolu nějakého venkovského statku, pevné, tlusté, válcovité. Podobné viděl na obrazech od Cézanna nebo u Matisse, nepamatoval si přesně.
„Bydlím společně s matkou. Dívá se na mě stejně jako vy. Očima kulatýma, jak jeskyně. Hlavně po ránu. ‚Nezapomněl sis kapesník? Máš klíče? Zapni si poklopec!‘ říká mi pokaždé na prahu dveří.“
„Pomóóóc!“
„A dávej si pozor na ženský! Jsou to stejně všechno jenom …!“
„Pomóóóc!“
„Matka to možná trochu přehání,“ málem připustil, ale v tu chvíli lyska černá hlučně zamávala křídly, jako by se chtěla připomenout. Podráždilo ho to: „Díváte se na mě?“
Zkřehlými křečovitými ústy vykašlávala vodu čím dál tím obtížněji: „A…a…ano… “
Záblesk zloby se mihnul za tlustými skly jeho brýlí: „Díváte se na mě jenom proto, že nemáte na vybranou!“
Okamžitě si uvědomila závažnost své odpovědi: „Ne…to ne“ a přitom se zoufale snažila udržet na prkně. Naléhal: „Proč se teda na mě díváte?“
Řekla mu to první, co jí prošlo hlavou: „Protože…jste příjemný na pohled.“
„Tak vy se mi posmíváte!“
Díky náhlému přílivu nové energie se dokázala ovládnout. Snažila se nepřipravit o poslední zbytky trpělivosti: „Ne, neposmívám se vám, vůbec se vám neposmívám…když říkám, že jste příjemný.“
Ještě zcela nepřesvědčen, znovu naléhal: „Matka mě často ujišťuje, že jsem velice inteligentní, ale všichni ostatní tvrdí, že jsem hrozně ošklivý. Myslíte si to taky? Taky si myslíte, že jsem hrozně ošklivý?“
„Hrozně…co? Co hrozně?“ opakovala po něm, panenky rozšířené.
„Ošklivý. Šeredný. Až prý se mě lidé bojí.“
„Já…nebojím se…nebojím se ničeho…jen…jenom té vody!“
V ten okamžik se mu rozezněla v hlavě líbezná melodie. Pomyslel si: „Je to ta pravá! Našel jsem ji! Našel jsem ženu svého života!“
Zakřičel: „Jmenuju se Max!“
Zareagovala jako by se znali odjakživa: „Maxi…pomozte mi!“
Pocítil, jak se mu vlévá míza do žil. Narovnal se, jeho hlas zmužněl: „Držte se! Jen se dobře držte! Jsem tady! A vy? Rychle! Jak vy se jmenujete?“
Kalné víry s narůžovělými slinami plnily ústa ženy. Už neměla sílu je vykašlávat.
„Sylvie… jmenuju se Sylvie… pospěšte si! Přestávám vidět!“
„Sylvie! Sylvie? Díváte se na mě ještě?“
Naříkala: „Bože…já…už nevidím nic!“
„Dívejte se na mě! To jsem já, Max!“
„Maxi!…utopím se!“
Vhodil svoje brýle do řeky. Pokládal už je za zbytečné.
„Pro vás také? Pro vás také jsem středem světa? Řekněte! Jsem pro vás středem světa?“
Už ji nerozeznával, slyšel jen zoufalé: „ Stře…střed…Maxi…topím se!“
Naléhal: „To jsem já, Max!… podívejte!“
Zalykala se: „Je…je konec!…nic… už nic nevidím…Maxi!
Skočil do ledové vody: „Dívejte se! To jsem já! Max !“
Sylviin hlas mu zněl v uších: „Dívám se, Maxi!“
A on: „Ano! To jsem já! Max!“
Mumlal, s ústy plnými vody: „Kdybych tak jen uměl plavat!“
Ona: „To…topím se…Maxi!“
„Pix, pix.“ ozvala se ještě lyska. Pak už jen ticho.
„Konec!“
Viděl ji mizet před očima.
Křičel: „Maxi, miluji vás!…Maxi, miluji vás!…Maxi…řekla mi Maxi!…řekla mi Maxi!…Maxi!“
Ozval se klokotavý zvuk, jako by dvě embrya vcucla výlevka umyvadla.
Pražská Češka 